Článek
Upozornění: Tento text slouží jako stručné představení dnešního dílu podcastu Hlas na poušti. Poskytuje pouze přehled několika diskutovaných témat. Pro plné pochopení kontextu je žádoucí poslechnout si celou epizodu.
Velký zájem o minulý díl o Africe si sám řekl o pokračování. Tentokrát ale nejde jen o Jihoafrickou republiku. Řeč přijde i na další země. Ty, které fungují, i ty, které se dlouhodobě potácejí ve zmaru a beznaději. A hlavně na to, proč Evropa v Africe systematicky ztrácí pozice.
Není to cestopis. I když zazní i praktická poznámka – pokud si chcete v Africe bez nervů sami sednout za volant, máte v zásadě jen tři možnosti, Jihoafrickou republiku, Namibii a Maroko. Tam fungují nejen silnice, ale často i základní pravidla. Na rozdíl od evropských představ se tam navíc v řadě ohledů dá žít levněji, efektivněji a někdy i kvalitněji než v Evropě.
Afrika ovlivňuje Evropu mnohem víc, než si chceme připustit. Jenže náš přístup k ní zůstal někde v minulém století. Zatímco Čína postupuje chladně, pragmaticky a bez iluzí, Turecko nebo Maroko systematicky budují vliv, Evropa se zmítá mezi pocitem historické viny a naivní představou, že Afriku „vychová“. Výsledkem je, že ji nevychovává, ale ztrácí.
Řada afrických zemí dávno neřeší minulost. Řeší byznys. A velmi dobře chápe, jak využít evropskou potřebu dotovat, omlouvat se a moralizovat. Někteří tamní lídři na tom postavili celý model fungování.
Příklad? Země komunistického bloku, včetně Československa, do Afriky masivně investovaly v naději na loajalitu a suroviny. Výsledek? Nesplácené úvěry a konec projektu už v polovině 80. let. Dluhy tehdy dosáhly asi 330 milionů Kčs, což dnes znamená miliardy korun. A „bratrství“? Angola místo dodávek levné ropy raději prodávala za dolary tam, kde to dávalo ekonomický smysl.
Dnešní evropské pokusy získat si pozornost Afriky sponzoringem sportovních akcí nebo dotačními programy jsou stejně naivní a také dopadnou úplně stejně.
Byznys v Africe není charita. Je tvrdý, racionální a plný příležitostí jako kdekoliv jinde na světě. Jen k němu nesmíte přistupovat s ideologií ani iluzemi. Musíte ho dělat na místě a rozumět realitě. Afričané nepotřebují poučovat, umějí počítat. A spolupracují s těmi, kdo to umějí taky.
Co také zazní v tomto díle:
- Jak se dnes cestuje po Africe ve stopách Hanzelky a Zikmunda?
- Proč se v Namibii budete cítit spíš jako v Německu než v Africe?
- Proč africká kuchyně neodpovídá evropským představám o kvalitě ani chuti?
- Proč si afričtí vládci žijí v luxusu, zatímco jejich vlastní obyvatelé chudnou?
- Proč svět africké kleptokraty nejen toleruje, ale zároveň s nimi bez problémů obchoduje?
- Proč je Afrika obrovskou byznysovou příležitostí, ale jen pro ty, kdo ji berou realisticky a bez iluzí?
- Proč je přístup Evropské unie k budování vlivu v Africe dlouhodobě naivní a neúčinný?
Milan Mikulecký má zkušenosti z manažerských pozic v byznysu i státní správě jak v České republice, tak v zahraničí. Se svými hosty diskutuje před kamerou a mikrofonem bez ohledu na dnešní většinové názory. Hlas volajícího na poušti je historicky vyjádřením toho, kdy někteří lidé hlasitě upozorňovali ostatní na nebezpečí, do kterého se jejich společenství dostává, a nebyli včas vyslyšeni. Každý týden otevíráme nové téma.
Odebírejte Hlas na poušti také v podcastových aplikacích a nový díl vám neuteče:
Poslechněte si také naše další podcasty:
.