Pohybem vzdávají hold zabitému vojákovi

„Nejtěžší jsou pro mě shyby, protože jsem těžký,“ vypráví mi ve své kanceláři v jednom z moderních komplexů, jež před lety zabraly pražskou Pankráckou pláň. Nadšeného sportovce živí finančnictví, od ledna loňského roku je generální ředitel jedné z významných finančních skupin u nás.

Pohyb považuje za nezbytnou část života vrcholového manažera. Umožňuje mu, jak říká, nezblbnout ze sezení nad spisy, smlouvami, tabulkami... Na Murph Challenge se tak intenzivně připravuje v posledních týdnech. Nepochybuje, že určenou dávku na konec zvládne.

„Zaujala mě již samotná myšlenka. Lidé cvičí, následně vybírají peníze na dobročinné účely. A to vše jako hold americkému vojákovi - příslušníkovi Navy SEALs. Michael P. Murphy zemřel v Afghánistánu,“ říká s tím, že fyzicky náročná sestava vyjmenovaná v úvodu textu patřila mezi oblíbenou součást výcviku, jež zmíněného vojáka udržovala v kondici.

Od roku 2014 se podařilo organizátorům akce, rodičům a blízkým získat od nadšenců pro pohyb, pro myšlenku hrdinství, přes milión dolarů (zhruba 22,5 mil. Kč). Peníze putovaly ve Spojených státech na skoro tři desítky studentských stipendií a také na rekonstrukce budovy Muzea amerického námořnictva, plus výcvikového centra v newyorském Long Islandu.

Murpyho rodina se takto snaží, aby se na jejich milovaného, jenž padl ve 29 letech v afghánském Asadabadu, nikdy nezapomnělo. Zemřel v červnu 2005 při křížové nepřátelské palbě, když se v hornatém terénu snažil se spolubojovníky dopadnout jednoho z tálibánských vůdců. V USA je i proto považován za národního hrdinu. Pojmenovali tam po něm řadu veřejných, vojenských míst a objektů od budov po školy, vojenskou loď až po parky. Posmrtně obdržel také několik vysokých vyznamenání.

Nicméně nejvíce jeho osobu asi zviditelnila právě náročná Murph Challenge. Ve světě pravidelně oslovuje – možná překvapivě – vedle mužů ženy. Desetitisíce nadšenců se do ní zapojují 27. května. Ostatně obdobné akce připomínající památku padlých českých vojáků se začínají objevovat i v Česku.

Právě osobní odpovědnost, dril, překonávání sama sebe, „komfort nekomfortu“ jsou věci, jež Pupala považuje důležité i v byznysu. „Všechno vyjmenované mi výrazně pomáhá také v práci,“ líčí muž pracující v minulosti na vysokých manažerských postech.

Tomu, že se stane vysokým manažerem, přitom ještě pár let po maturitě moc nenasvědčovalo. Jelikož byl zvyklý odmala sportovat, kdysi snil o kariéře vrcholového atleta, přemýšlel o kariéře pilota. Zranění ho však nasměřovalo jinam. Rovnou po gymnáziu zamířil na vysokou ekonomickou školu, ovšem záhy ji vzdal. Teorie ho prostě nebavila.

„Od dvaceti pracuji. Až na bankovní pobočce jsem zjistil, že finančnictví mě vlastně baví,“ podotýká. Dálkově se proto vrátil na univerzitu, další vzdělání si dodělával takzvaně „za pochodu“. Ukončil ho mezinárodním titulem MBA. A byl to právě pohyb, sport, který mu vždycky pomáhaly: „Jsou pro mě zdroji energie. Mám to štěstí, že mám doma posilovnu. Několikrát týdně vstávám v pět, abych si stihl před cestou do kanceláře zacvičit. Doporučuju. Podobná aktivita vám den hezky natáhne, stihnete toho rozhodně více,“ podotýká přesvědčivě.

Murph Challenge je přitom pro něj „jen“ další smysluplnou výzvou. Do jiné se pustil před třemi roky, během nichž zdolal na kole všechny nejvyšší vrcholy Česka a Slovenska. Poslední štací byly pro něj na podzim Jeseníky. Nápad na ni, jak říká, vznikl spontánně.

Obě země má rád. Aby ne, jeho máma je Češka, táta Slovák, s nímž taky do terénu vyrazil. „Řekli jsme si, že chceme spolu něco hezkého zažít. Máme rádi přírodu, kola, cíl z toho vyšel přirozeně. Jinak táta má můj velký respekt. Letos mu bylo sedmdesát let a vše dal se ctí,“ odhlíží se a pokračuje: „Nejkrásnějším výšlapem byl Chabenec v Nízkých Tatrách. Ostatně tyhle hory máme hodně rádi.“

Dodává, že česko-slovenský seznam dobytých nejvyšších míst není úplně kompletní, protože Sněžku po dohodě vynechali. Prostě je nelákala. Během průměrného výletu ujeli od padesáti do sedmdesáti kilometrů. Karamboly se jim, až na prasklý řetěz, vyhýbaly. „To jsem pak došel do cíle v tretrách. Šlo o deset kilometrů,“ líčí.

A co bylo na téhle výzvě nejlepší? Ptám se. „Jednoznačně jízda do kopce. Na Slovensku jsou místa, kde můžete jet dvě hodiny krajinou, a nepotkáte ani člověka. Při šlapání nahoru si vyčistíte dokonale hlavu. Dřete, jedete v chladném údolí, pak se dostanete na vrchol. Hory vás pozvou k sobě,“ líčí.

Důležité při podobném úsilí je podle něj nezapomínat na vhodnou výživu: „Jím speciální sacharidovou stravu, ale taťka to dal i s normální svačinou.“

Mezi jiné jeho sny spojené s pohybem patří i takzvaný Hell Week. Název se volně dá přeložit jako Týden v pekle. Jde o trénink členů SEALS (speciální vojenský útvar americké armády nasazovaný do nejtěžších akcí po celém světě – pozn. red.), jehož lehké verze se účastní i civilisté.

„Mám rád věci, které mě dostávají z komfortní zóny. A jen příjímací řízení na Hell Week je tak fyzicky náročné, že proti tomu Murph Challenge vypadá jednoduše. Dostat se na Floridu, kde akce probíhá, je ale velmi těžké,“ hodnotí.

Důležité podle něj je hlavně na vše připravit hlavu. „Často vyhrávají ne ti, co jsou fyzicky nejlépe připravení, ale ti, co dokážou kontrolovat psychiku,“ tvrdí vrcholný manažer, jenž – jak zdůrazní – nikdy nedočetl do konce žádnou manažerskou příručku.