Článek
S partou kamarádů pak uspořádal přímo pod schody, které Římané znají jako La Scalinata – Schodiště –, okázalé posezení pod širým nebem u obřího stolu, při němž sehrály klíčovou roli špagety na všemožný způsob.
Pro Petriniho to nepředstavovalo žádnou novinku. Jednak psal do levicových deníků Manifesto a L´Espresso oblíbené sloupky o gastronomii, jednak pořádal vyhlášené kulinářské happeningy. „Jen jsem všeho trošku přidal: víc příborů, hrnců, vařeček, prostírání a talířů. Odměna stála za to: víc veselí, zábavy a pozornosti médií,“ vybavuje si.
Už nejen fajnšmekři
Petrini nezastírá, že považuje jak gastronomii, tak i stravování za kulturní dědictví, či dokonce za lidské právo. „Jídlo nesmí zdegenerovat na masový produkt, jehož jediný účel se smrskl na co nejvyšší zisk. Nerozumím tomu, proč by měli Eskymák či Indka baštit naprosto stejnou stravu,“ vysvětluje, proč proti řetězcům fast foodu (rychlého občerstvení) vyslal do boje svůj Slow Food (pomalé občerstvení).
Slow Food už dávno vyrostl z dětských střevíčků a stal se něčím mnohem víc než jen manifestem fajnšmekrů. Jako poslání si vytkl naučit vážit si kultury stolu, chránit a vychutnávat místní produkty, jimž by mohl hrozit zánik na úkor mezinárodní standardizace potravinářských výrobků a překotně se rozvíjející „kultury” fast foodů. Prosazuje místní produkty, domácí odrůdy plodin a upozorňuje na dávno zapomenuté recepty.
Hnutí se poté globálně rozšířilo a v současnosti se může pochlubit více než sto tisíci členy ve 132 zemích. Od gastronomie se pak pomalý přístup rozšiřoval do dalších oblastí životního stylu, od architektury a designu přes zemědělství a průmysl až po způsoby cestování.
„Vnímáme se jako celosvětový proud, jako světonázor, v němž se pojí kulinářské potěšení a úsilí o ohleduplnost vůči přírodě, o poctivé ceny pro výrobce a umírněnou spotřebu,“ popsala Margerie Clarková, šéfka Slow Foodu v americkém státě Massachusetts, v listě The Boston Globe své krédo.
Prince Charlese trumfl papež
Petrini vyrostl v italském Piemontu v rodině železničáře. „Užívání si,“ říká a směje se, „mám prostě v genech.“ Tvrdí, že chce vědět vše o mentalitě pěstitelů, znát dějiny každého jídla, místa, kde vyrostly suroviny. „Představuji si ruce, které je vypěstovaly, někam dopravily a zpracovaly,“ zdůrazňuje.
Celebritou mezi aktivisty zůstává princ Charles (68), zanícený ekofarmář, jenž mimo jiné převzal patronát nad mezinárodní sítí Terra Madre, která od roku 2004 sdružuje farmáře, rybáře, kuchaře a neziskové organizace.
S mimořádnou hrdostí hovoří Petrini o projektu Deset tisíc zahrad pro Afriku: „Zatím jich vznikly tři tisíce a převážně hned vedle škol, aby mohly hned z první ruky zásobovat děti ovocem a zeleninou.“
Britský deník The Guardian zařadil loni otce Slow Foodu mezi padesát lidí, kteří podstatně změnili svět k lepšímu. „Za vizionáře bych se neoznačil. Spíš za tambora požitkářství,“ připouští Petrini v týdeníku Focus.
O největší překvapení se loni postaral papež František. Pontifik má slabost pro domácí rajčatovou polévku, lasagne a zapékaný lilek s rajčaty a mozzarellou. V telefonátu papeži požitkářství se však hlava katolické církve nezajímala o recepty.
„Papež mě, zapřisáhlého ateistu, požádal, abych mu pomohl sepsat úvod k encyklice Laudato si – Tobě buď chvála s podtitulem Péče o společný dům. Napadá v ní posedlost konzumem i nezodpovědný rozvoj a vyzývá k rychlé a jednotné globální akci a k boji proti zhoršování životního prostředí,“ kroutí Petrini ještě dnes nevěřícně hlavou.