Článek
Mengová vstává každý den ve čtyři hodiny ráno. Pomodlí se, chvíli se věnuje účetnictví a pak ji její syn odveze na trh, kde nakoupí suroviny na nadcházející den. Pomoc nutně potřebuje, protože podle agentury Reuters, která se věnovala jejímu příběhu, není sama schopna chůze na delší vzdálenosti.
U stánku nad pánví ale vydrží celý den, během kterého prodá minimálně 200 porcí nudlí s tradičními knedlíčky wonton. Dělá to už desítky let, přičemž stánek má v jednom ze stánkařských center, do nichž singapurská vláda v 70. letech sestěhovala pouliční prodejce ve snaze zkultivovat tento městský stát.
Devadesátiletá stánkařka se svým vnukem, který jí pomáhá při chůzi.
Kultura pouličního jídla je v Singapuru vyhlášená, někteří stánkaři se dokonce mohou chlubit michelinskou hvězdou. Odvětví se ale potýká s jedním výrazným problémem – stánkaři stárnou. Jejich průměrný věk je 59 let, přičemž v rámci celého Singapuru je průměrný věk pracujícího člověka 43 let.
Důvod je poměrně jednoduchý. Potomci kuchařů a prodejců jsou vzdělanější a před tvrdou dřinou u stánku upřednostňují pohodlnější a také lépe placené práce.
„Snažím se pokračovat tak dlouho, dokud to jde, ale jsem stará. Obávám se, že všechny zkušenosti, které jsem za léta nasbírala, budou ztraceny. Žádné z mých dětí to po mně nemůže převzít,“ uvedla Mengová.
Pokrm, který Mengová připravuje ve svém stánku.
Singapurská vláda o problému ví a pokouší se najít řešení. Aktuálně se snaží prosadit nominaci stánkařské kultury na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO. Ta však nevyřeší problém s věkem.
Občas se sice najde nějaký nadšenec, kterého ubíjela kancelářská práce a ve snaze být vlastním šéfem ji s chutí vymění za každodenní šichty u stánku. Je jich však menšina. Lance Ngo, který patří ve 38 letech mezi ty nejmladší, pro Reuters uvedl, že je „jednodušší najít zlato než stánkaře mladšího 30 let“.
Mladí totiž neřeší jen náročnost práce, jde i o peníze. Staří stánkaři často těží z nízkých nájmů, které jim před desítkami let po přestěhování z původního místa na ulici garantovala vláda jako benefit. Noví zájemci ale musejí o místa ve stánkařských centrech soutěžit a ceny za pronájem prostor mají mnohem vyšší.
Jedno ze stánkařských center v Singapuru.
Šedesátník Sah Bah Lee, který prodává rýžové koláčky, taktéž nemůže počítat s tím, že by podnikání předal svým dětem. Jeho dvě dcery pracují jako účetní a vyučující na univerzitě a nemají tak důvod přejít do gastronomie.
„Myslím, že stánkařská centra tu za 50 let už nebudou. Je to moc tvrdé práce, některé dny klidně i 16 hodin. A je tu horko. Dnešní děti by tu pracovat nechtěly,“ vidí Lee budoucnost pesimisticky.