Hlavní obsah

Jiří Procházka: Zápasení v kleci není sport, spíš boj

24. 9. 2022, 9:03

MMA neboli smíšená bojová umění u nás před lety znali jen fajnšmekři, jejich obliba však strmě stoupá. Jedničkou tohoto sportu je zápasník Jiří Procházka (29), jemuž se před pár měsíci podařilo dobýt vítězství v prestižní světové soutěži. Probrali jsme, co všechno se v jeho životě díky tomu změnilo.

Foto: Petr Horník, Právo

Jiří Procházka

Článek

Přesně ve smluvený čas vychází osprchovaný a oblečený z posilovny Jetsaam Gym, své domovské brněnské základny, na recepčním pultu si namíchá proteinový koktejl a pak se posadí na stoličku. Čas od času si při povídání protáhne svaly, zakřupe klouby nebo dá průchod zívání – doufám, že je to únavou z právě skončeného tréninku a nikoli kvůli dalšímu z řady rozhovorů s novináři, které v poslední době absolvoval.

„Další zápas je pro mě stěžejní, protože v tom prvním jsem nepředvedl výkon, jaký jsem chtěl. Pás šampiona chci nejen obhájit, ale mít lepší pocit z odvedené práce,“ rozhovoří se, když naťukneme letošní 12. červen, kdy v souboji o titul organizace UFC udolal Brazilce Glovera Teixeiru, dosavadní jedničku v polotěžké váze.

Triumf mu přinesl peníze (odhaduje se cca 13 milionů korun před zdaněním) i slávu, snad ještě větší ve světě než u nás doma. Přesto zůstává Jiří Procházka ke svému výkonu nezvykle kritický. Kdo ho zná lépe, překvapený nebude. Před lety načichl prostřednictvím knih filozofií samurajských bojovníků, což posléze upevnilo několik let zápasení v japonské organizaci Rizin.

Z někdejšího divokého vesnického frajírka, který se rád popral a své pozdější sportovní úspěchy bouřlivě prožíval, se stal pokorný „samuraj“, jenž emocemi ve vypjatých momentech šetří a každou odpověď při rozhovoru uvážlivě rozmýšlí. Často používá slovo cesta, když mluví o svých cílech. „Dosáhnete jednoho a už víte, že musíte dosadit další. Cesta za vytýčeným cílem je to, co mě na zápasení baví,“ říká již nyní nejúspěšnější český zápasník ve smíšených bojových uměních.

Denisu opustil, cop odstřihl

Titul šampiona jej z role lovce dostal do pozice loveného, neboť další potenciální soupeři už se hlásí. On však preferuje odvetu s Teixeirou, kterou by chtěl ideálně stihnout do konce roku. „Dostal jsem trojku, chtěl bych jedničku,“ s nadsázkou přirovnává svoje dojmy z posledního zápasu ke známkám ve škole. „Jednáme s organizací UFC o místě a datu. Lobbuju za prosinec v Las Vegas,“ navnadí fanoušky.

Foto: Profimedia.cz

Titulový zápas s Gloverem Teixeirou se zdál dlouho vyrovnaný.

Je toho ale daleko víc než jen výzvy soupeřů, s čím se teď musí poprat. Zranění z červnového zápasu je v tomto ohledu spíš maličkostí. „V zápase jsem si rozbil kloub ukazováčku na levé ruce. Už je to dobrý, začínám ho zase zlehka zatěžovat.“

Jak podotkne, zranění už měl spoustu, po celém těle. „Příprava zápasníků MMA probíhá tak, že jdeme na žíněnku, tam zápolíme, rveme se, mlátíme se, takže je výjimečné, když se nic nestane,“ říká s tím, že nějaké odřeniny, naraženiny ani nepočítá.

„I k tomu je ale potřeba zaujmout správný přístup a umět veškeré neduhy řešit hned, mít dobrou lékařskou péči a umět se o tělo pořád aktivně starat. Stejné je to se stravou, s mentální stránkou, s prostředím, které vás obklopuje,“ vysvětluje rodák z Hostěradic na Znojemsku, jenž k rozhovoru zasedl v černém sportovním oblečení ze své vlastní kolekce, kterou doplnily bílé ponožky.

Ani na nich nechybí vyšitá zkratka BJP, která je zároveň jeho značkou. Léta mezi křestní jméno a příjmení vkládal přezdívku Denisa. Když se na jednom tréninku volala jakási dívka tohoto jména, omylem se ozval, a už se to s ním vezlo. Loni však přízvisko oficiálně opustil, po vítězství s Teixeirou navíc změnil image. Zkrátil plnovous a zbavil se typického krátkého copu, který mu vyrůstal na temeni vyholené hlavy. Změny mu mají podle jeho slov pomoci nastartovat novou etapu.

Studoval jsem proto, že mám rád informace, rád se vzdělávám

Ve zkratce BJP nejsou zakódované iniciály, nýbrž prosté sdělení „bomby jak pi*a“. O tom, že takové rány umí Jiří Procházka rozdávat, nemůže být pochyb. Jeho bilance je úžasná: 29-3-1, tedy téměř třicítka vítězství, pouhé tři porážky a jedna remíza, které stihl za deset let kariéry v MMA.

Foto: archív J. Procházky

Nakonec jej Procházka udolal škrcením. Rozhodčí mohl pozvednout jeho ruku.

Vyhledával rvačky

Jak se vítězství a s tím spojené odměny začaly vršit, z koníčku se stalo povolání. „Konkrétně po zápase s Tomášem Penzem, což byla obhajoba titulu v organizaci GCF,“ vrací se do roku 2014 a ukáže na police s trofejemi, kde je vystaven mistrovský pás.

Jsem teď pod větším tlakem, je o mně víc slyšet. Někdy to rozptyluje hodně

Stačil sice od té doby vystudovat bakalářský obor Speciální edukace bezpečnostních složek na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně, ale na otázku, zda jsou to zadní vrátka, odpovídá bez váhání: „Ne. Studoval jsem proto, že mám rád informace, rád se vzdělávám,“ objasňuje a přiznává, že navzdory nahuštěnému programu pokračuje od září v dálkovém magisterském studiu.

„Chovám se, konám a trénuju stejně jako dřív,“ otevíráme téma dopadů jeho posledního vítězství. „Jsem teď ale pod větším tlakem, je o mně víc slyšet. Někdy to rozptyluje hodně,“ připouští.

V Brně, a nejen tam, ho poznává daleko víc lidí, zastavují ho, chtějí se s ním fotit. „Dosáhl jsem největšího českého úspěchu v MMA, nemá smysl to nějak okecávat. Já bych se s takovým člověkem nebo třeba s olympioniky, kteří vyhráli zlato, šel taky vyfotit, takže mi to přijde normální,“ nestěžuje si.

I v rodných Hostěradicích byl podle jeho mínění ohlas výborný. Jestli se třeba najde někdo z jeho spolužáků nebo obyvatel, kdo mu nemůže přijít na jméno kvůli výstřelkům v dospívání, jej netrápí. Divokého období podle svých slov nelituje, protože jej dovedlo k tomu, čím je teď.

Dělal jsem bordel, ale vždycky v nějakých mezích, aby se to úplně neprofláklo. A že toho bylo!

„Byl jsem takový z jistých důvodů. Musel jsem takový být,“ zamýšlí se. Už dříve přiznal, že na jeho dětství a dospívání se podepsala absence otce, příslušníka policejní zásahové jednotky, jenž zemřel náhle, když bylo Jiřímu šest let.

Ve škole býval divoký, ale tvrdí, že na poznámky nebo telefonáty učitelů domů nedošlo. „Dělal jsem bordel, ale vždycky v nějakých mezích, aby se to úplně neprofláklo. A že toho bylo! Nejdřív v rámci školy, pak jsem se začal rvát venku,“ svěřuje se.

Foto: archív J. Procházky

Jiří Procházka, nový šampion organizace UFC v polotěžké váze.

Časem se naučil vybít energii raději v posilovně. Začínal s thajským boxem, jenž mu poskytl dobrý základ pro další rozvoj. Když před deseti lety přecházel k MMA, teprve v Česku bojovalo o své místo na slunci. „To se ještě říkalo, že zápasníci jsou vymlácený blbci, a nepohlíželo se na ně ani jako na sportovce,“ vybavuje si tehdejší ovzduší. „Oproti dnešku už je to nesrovnatelné.“

Díky němu nebo třeba Karlosi Vémolovi, který se už roky hřeje na výsluní jakožto sportovní celebrita, se smíšená bojová umění dostala do centra pozornosti. Na názory, že tak trochu zastiňují jiné bojové sporty, však Jiří Procházka reaguje: „MMA si to zaslouží, protože je tou nejvýše položenou disciplínou díky tomu, že spojuje všechny ostatní. Já ho nerad nazývám sportem, spíš je to boj, protože tam jde o mnohem víc, když jdete do klece s tím, že můžete odejít zkrvavený nebo třeba taky vůbec.“

Sice krvavé, přesto umění

Napohled drsné zápasy, kde je takřka vše dovoleno, znali už ve starověkém Řecku v podobě bojového umění pankration. Moderní pojetí, které kombinuje různé disciplíny, se během 20. století utvářelo v některých asijských zemích a také v Brazílii, odkud se přeneslo do USA. Byla to právě organizace UFC, pod níž Jiří Procházka třetím rokem zápasí, kdo v 90. letech zorganizoval první galavečery ultimátních zápasů v typické osmihranné kleci.

Dřív se lidi chodili dívat, jak někoho věsí na náměstí, teď se můžou jít podívat na řež, kde uvidí stříkat krev

Náš nejlepší zápasník uznává, že touha sledovat, jak se jiní rvou, je do jisté míry pudová záležitost. Boje muže proti muži se odehrávaly odpradávna, v moderní společnosti jsou ale zapovězené. Porvat se ve škole nebo v hospodě může mít dalekosáhlé důsledky, takže pokud dotyční sami nesportují, spokojí se alespoň s pohledem na jiné. „Určitě je v tom touha vidět rvačky, krev,“ souhlasí. „Jako se dřív lidi chodili dívat, jak někoho věší na náměstí, teď se můžou jít podívat na řež, kde uvidí praskat kosti a stříkat krev,“ popisuje věcně.

Motivace zápasníků jsou ale podle něj jiné – vyjádřit se tou nejlepší formou, krásou pohybu, zvládnutou technikou i svým celkovým vystupováním. „Najít ducha vítězství a udržovat ho celou dobu v sobě, ať se děje cokoliv, je to stěžejní,“ vysvětluje, co jej pohání.

Řeč není jen o mužích, vždyť v MMA bojují i ženy. UFC má i své ženské kategorie a v jedné z nich zápasí Lucie Pudilová. Ta svůj návrat do organizace po delší pauze oslavila na konci letošního srpna vítězstvím nad Číňankou Yanan Wu.

„Mě nejvíc lákala volnost, zvolit si kdykoliv cokoliv,“ vrací se Jiří Procházka k tomu, čím ho zápasení oslovilo. „Když pilujete jednu disciplínu naplno, můžete si ji v MMA prosadit,“ připomíná své začátky v thajském boxu. „V tom je ta krása, svoboda.“

Foto: Petr Horník, Právo

Jiří Procházka

S úspěchy přišel i zájem fanoušků, příznivců, možných následovníků. Jiří Procházka je pro ně vzorem, což si čím dál víc uvědomuje. „Cítím zodpovědnost za svoje slova, vím, že mají nějakou váhu. S tím jsem i zakládal nadaci, které se snažím dělat dobré jméno,“ zmiňuje projekt BJP Foundation, s jehož pomocí vybírá a rozděluje peníze potřebným, například rodinám nemocných dětí.

Do Las Vegas jako celebrita

Na své příznivce by chtěl působit především jako vzor člověka, který si šel za svým. Pozoruje totiž, že lidé se nedokážou obrátit sami k sobě a odpovědět si na to, čeho by chtěli dosáhnout. „Je třeba navázat vztah se sebou samým, podívat se, co mě inspiruje, a jít za tou nejkrásnější vizí. Nemusím pro to udělat něco hned, ale pokud si to pořád opakuju, možnosti časem přijdou. Pak je na každém, aby byl v tu chvíli odvážný a konal.“

Kde jsou úspěchy, najdou se i sponzoři, kteří chtějí skrze populární osobnost zpropagovat svoje produkty. „Nabídek přibylo, jsou serióznější a samozřejmě v nich lítají větší částky,“ netají.

„Naučili jsme se s mým týmem říkat ne. Když navazujeme partnerství, tak ať je to seriózní a na delší dobu. Snažím se nepropůjčovat všemu, abych neměl tisíc nálepek a nepoškozoval své jméno,“ tvrdí.

Hodnotám, které v životě vyznává, na první pohled neodpovídá partnerství se sázkovými kancelářemi. I na to ale má svůj argument: „Mám spoustu kamarádů, známých, kteří si vsadí a berou to jen jako hru. Myslím si, že člověk musí převzít zodpovědnost sám za sebe,“ říká k hazardu a riziku závislosti. „Když jsem ve Vegas, tak si taky zajdu do kasina a předem počítám, že si tam jdu zahrát, ale ne vyhrát. Hra mě baví víc než to, že můžu vyhrát peníze.“

Právě do Las Vegas zamířil na začátku letošních prázdnin, ovšem za dovolenou se to považovat nedá. Coby host organizace UFC měl nabitý program a už od příletu byl obletovanou hvězdou. Poctivou dovolenou si dopřál až později na jachtě v Chorvatsku. „No, poctivou… Byl to týden,“ poznamenává dosud svobodný a bezdětný muž, jenž se nedávno rozešel s partnerkou Kamilou Kordulíkovou.

Z rutiny nevypadnu nikdy, trénink mám každý den, pokud si tedy nedám cíleně volno

Největší humbuk po jeho vítězství už opadl a on znovu cítí potřebu trénovat naplno. Život zápasníka MMA nemá pevné body, utkání se domlouvají případ od případu, někdy jich může být pět za rok, jindy jen jedno.

Pro Jiřího Procházku však podle jeho slov není problém se udržovat v tempu. „Z rutiny nevypadnu nikdy, trénink mám každý den, pokud si tedy nedám cíleně volno, když potřebuju zregenerovat. Obvykle mám jeden nebo dva tréninky denně. Mě to prostě baví, mám ten životní styl rád. Když ho přijmete, tak je jedno, kdy přijde další zápas. Vaším úkolem je být nachystaný podat maximální výkon tady a teď.“

Reklama

Související témata:
Jiří Procházka

Výběr článků