Hlavní obsah

Čtvrtstoletí s českou reprezentací. Lékař Krejčí pamatuje i legendární bitvu

1. 7. 2021, 7:54
Právo, Karel Felt

Víc než čtvrt století na lavičce fotbalové reprezentace. V rekordních 270 zápasech to je tisícovka výběhů na trávník. Že by proseděl celé utkání na lavičce, si neuvědomuje, zato byly takové duely, kdy několikrát přeběhl hřiště. Lékař českého národního týmu Petr Krejčí, internista střešovické ÚVN, sice překročil sedmdesátku, ale pořád se hýbe, neduhy ho nesužují, tudíž se těší na každé další střetnutí.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Petr Krejčí, lékař české fotbalové reprezentace, ve svém království v nemocnici ve Střešovicích.

Článek

Vyhlížíte už třístý zápas ve službách reprezentace?

Neupínám se k žádné metě. Dneska je to nevyzpytatelné. Musel bych vydržet ještě tak čtyři roky. Když budu zdravý, budu se cítit a reprezentace bude mít zájem, proč ne.

Léta jste jako lékař jezdil s lyžaři, zúčastnil jste se šesti zimních olympiád. Jak jste se dostal k fotbalu?

V srpnu 1995 po prohře v kvalifikačním utkání o mistrovství Evropy 1996 v Lucembursku 0:1. Situace v boji o postup byla téměř ztracená, tehdejší předseda svazu František Chvalovský se rozhodl situaci řešit výměnou lékařů (usmívá se). Nakonec jsme postoupili a na šampionátu skončili druzí, což je můj největší úspěch na lavičce národního mužstva. Tehdy jsem si ho tolik neužil, byl jsem u fotbalu ucho. V roce 2004 kluci vybojovali v Portugalsku bronz, ten už jsem si vychutnal.

Je velký rozdíl pracovat jako lékař na olympiádě a fotbalovém šampionátu?

Rozdíl není v tom, co léčíte, ale koho léčíte. Zranění bývají mnohdy podobná. Lyžaři nebo krasobruslaři jsou přeci jenom trochu jiní než fotbalisté, řekněme skromnější. Pokaždé ale máte radost z úspěchu, zejména když cítíte, že jste k němu nějak přispěl. Řekl bych, že fotbalové šampionáty jsou obecně populárnější než zimní olympiády, což je dáno tím, že fotbal se hraje prakticky všude, zimní sporty jsou specifičtější.

Johnson podpořil pokleknutí fotbalistů Anglie a Walesu na Euru

Zahraniční

Zmínil jste, že bronz v Portugalsku jste si už patřičně vychutnal. Tam jste byl stálicí realizačního týmu kouče Karla Brücknera jako hlavní lékař…

Dá se to tak říct. Rozdíl byl i v tom, že v Anglii jsme byli vnímáni jako totální outsideři, už ve skupině s Německem, Itálií a Ruskem jsme měli být poslední bez bodu. Nakonec z toho bylo finále. V Portugalsku už nás fotbalová Evropa brala jako jednoho z možných favoritů, v týmu byli Nedvěd, Koller, Poborský, Rosický, Galásek, Jankulovski a další borci z velkých klubů. Tehdy jsme měli šampionát vyhrát, spíš nedopatřením se to nestalo…

Zažil jste několik generací českých fotbalistů. Který tým podle vás hrál nejlepší fotbal?

Jednoznačně ten portugalský 2004, kde byli všichni klíčoví hráči na vrcholu, trenér Brückner vytvořil báječný tým a vtiskl mu tvář, z hráčů dokázal dostat to nejlepší. I odborníci napříč Evropou se tehdy shodli, že Češi hráli nejlepší fotbal, bohužel někdy nejlepší nevyhraje.

Prymula: Na fotbal do Budapešti bych jel jen s plným očkováním

Domácí

Vedete si statistiku zápasů na lavičce národního týmu?

Nevedu, ale pamatuji si. Od prvního utkání u české reprezentace až do roku 2014, kdy převzal národní tým jako kouč Pavel Vrba, jsem nebyl jen u přáteláku s Běloruskem v Poděbradech. Od ledna 2014 jsme u reprezentace tři, na kratší výjezdy jezdíme zpravidla dva. Pravidelně se střídáme. Já o dva zápasy přišel vinou koronaviru.

I tak jste podle dostupných materiálů světový fotbalový rekordman, a nejen mezi lékaři…

Nevím, jestli jsem světový rekordman, vedou se statistiky hráčů a trenérů, ale lékařů a ostatních členů realizačních týmů asi těžko. Sám jsem sportoval, celý život prožil se sportovci, vážím si toho. Mám na co vzpomínat. Rozhodně ale tyhle statistiky nevyhledávám.

Foto: Jan Tauber

Masér Eduard Poustka (vlevo) a lékař Petr Krejčí podpírají zraněného Milana Baroše.

Zkuste mezi těmi 270 zápasy vybrat jeden opravdu TOP.

Jednoznačně to je zápas na evropském šampionátu 2004 s Nizozemskem. Z 0:2 jsme otočili na 3:2, nejen podle mě to bylo i nejlepší utkání české reprezentace v historii. Co se týká atmosféry, tak to bylo nepochybně finále ve Wembley v roce 1996, s anglickou královnou Alžbětou II. a prezidentem Václavem Havlem v hledišti. To se hned tak nevidí. Krásné, i když prohrané, byly zápasy v Bělehradu s tehdejší Jugoslávií v kvalifikaci o mistrovství světa 1998 a ve stejné kvalifikaci duel se Španělskem ve Valladolidu. Oba jsme prohráli 0:1, ale hráli jsme výborný fotbal.

Na trávník jste s lékařským kufříkem vybíhal mnohokrát. Který případ pro vás byl nejhorší?

Pokaždé, když vybíhám na trávník, doufám, že se hráč zvedne a bude moct pokračovat. Někdy tušíte už dopředu, že je to vážné. Hodně nepříjemný byl moment v semifinále na šampionátu v Portugalsku s Řeckem, když si vážně poranil koleno Pavel Nedvěd. Hned po střetu bylo patrné, že je zle. I na trenéru Brücknerovi to bylo vidět, obával se nejhoršího. Jako by tušil, že naše cesta tím okamžikem končí… Bohužel se tak stalo, prohráli jsme 0:1 v prodloužení. Zlomilo nás to všechny, mysleli jsme na větší úspěch. V roce 2006 jsme na mistrovství světa měli zraněné oba klíčové útočníky Jana Kollera a Milana Baroše. To bylo depresivní samo o sobě, skončili jsme už ve skupině.

Když vybíháte na trávník, už máte v hlavě, co může hráči být?

Pochopitelně, viděl jsem, jak ke zranění došlo, takže si v hlavě sumíruji, co mu může být. Otázkou pak je, jestli ho dáme dohromady, nebo budu muset k lavičce udělat ten „mlýnek“ rukama, což znamená střídání. Na hřišti není čas na velké vyšetření, musím se rozhodnout rychle. Na druhou stranu nechci poškodit zdraví hráče, to je priorita, a oslabit tým. Naštěstí jsem se nikdy nedostal do situace, kdy by šlo sportovci o život. Mladým lékařům přednáším, že na všechno musejí být připravení. V hlavě i vybavením, to je základ.

Kolik kilogramů lékařského materiálu s sebou vozíte?

Od olympiády v Naganu mám stále stejnou bednu, v ní mám léky a materiál, zkrátka vše, co potřebuji, protože když mám všechno, nemusím venku za drahé peníze nic shánět. Váží kolem pětatřiceti kilogramů, když jedeme na šampionát, má přes padesát, ale proti tomu, co třeba potřebují fyzioterapeuti a maséři, je jedna z těch menších. Každý ví, že bedna Nagano je moje. Mám v ní pořádek, všechno rozdělené podle toho, co na jaký tělesný orgán potřebuji.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Lékařský kufřík Petra Krejčího.

Jaké léky potřebujete nejčastěji?

Nejčastěji analgetika a nesteroidní antirevmatika, tedy léky na nejčastější fotbalové bolístky.

Legendární lékař Dukly Hubert Topinka měl podle povídek Oty Pavla v lékařském kufříku láhev rumu a karty. Co v něm máte vy?

(Směje se). Bohužel jsem ho nezažil, ale tuhle legendu znám. Neumím si představit, že by za mnou přišel hráč a já neměl potřebný lék. To by byla moje prohra. V kufříku je všechno, co v té bedně, v patřičně zmenšeném množství. Nemám v něm léky, které na hřišti nepoužiji, třeba antibiotika. Chřipku na trávníku neléčím. Druhý kufr má kolega ortoped, ten v něm má chirurgické věci, třeba šitíčko, převazový matriál.

Netřesou se vám ruce, když šijete během zápasu?

Nesmí! Musíte být připravený i na takovou situaci. Pokud to jde, zastavíme krvácení a šijeme o poločase v kabině, máme i chirurgické sponky nebo tkáňová lepidla. Už se šije výjimečně. Poslední šití, u kterého jsem byl, se týkalo Tomáše Součka. Kolegům jsem svítil a odháněl čumily, protože u lavičky stínili.

Cestování za kulatým nesmyslem? Památky jdou stranou, řeší se hlavně pivo

Podcasty

Prožíváte zápasy hodně emotivně?

Prožívám, ale nemohu podléhat euforii, aby se mi pak netřásly ruce (smích).

U národního mužstva je i váš syn Petr, uznávaný ortoped…

Žádná protekce, vybrali si ho trenéři. Je to logické, hodně hráčů je ze Slavie, jejímž je lékařem. Do práce si navzájem nemluvíme, a to ani s ostatními kolegy. Dokážeme se na všem shodnout.

Kolik jste zažil na lavičce reprezentace trenérů?

Celkem jedenáct. První byl Dušan Uhrin, nejdéle sloužící Karel Brückner a teď velí Jarda Šilhavý. Každý byl jiný, ale s každým jsem vycházel dobře, s některými jsme byli přátelé, s jinými jsme se minimálně re­spektovali. Trenér je velitel, ale když jako lékaři řekneme, že hráč nastoupit nemůže, byť by byl klíčový, kouč to respektuje. To platí o všech jedenácti.

Jací byli Uhrin, Brückner, Rada, Jarolím, každý byl nějak svérázný…

Dušan Uhrin je nesmírný slušňák, Pepa Chovanec byl respektovaný i pro svoji skvělou hráčskou kariéru. Karel Brückner je charismatický člověk, ohromně erudovaný, má obrovské znalosti, byl mistrem strategie, a také velice vtipný. Když jsme na světovém šampionátu v Německu nastupovali proti Itálii, měli jsme zdecimovaný útok. Jdeme na hřiště a Karel zalitoval, že není možné hostování.

Po Ronaldovi odmítl sponzora i Pogba. Praktikujícímu muslimovi vadilo pivo

Ekonomika

Jak to myslel?

V první chvíli jsem nechápal, tak ukázal na italskou lavičku, kde seděli Del Piero a Inzaghi… Karel Jarolím byl trochu suchar, s ním jsem nejvíc debatoval o jídelníčku, ale jeho tréninky měly hlavu a patu. Petr Rada je pruďas, ale rovný chlap, srdcař. Podobně jako Franta Straka, který vedl tým v jediném zápase. Svůj byl Pavel Vrba, ale také velký odborník. Jarda Šilhavý je Brücknerova škola, to mluví za vše.

Reklama

Výběr článků