Svléknout se do plavek jako největší prověrka sebevědomí

Na dovolenou u vody se těšíme celý rok. Přesto pro spoustu žen nezačíná sbaleným kufrem, ale pátravým pohledem do zrcadla s otázkou: „Opravdu se můžu ukázat v plavkách?“

Průzkum Forbes Health z roku 2024 zjistil, že 51 procent lidí, kteří jsou velmi nespokojeni se svým vzhledem, přiznává, že jim negativní vnímání vlastního těla kazí dovolenou. A více než polovina respondentů dokonce uvedla, že je vnitřní tlak na „dokonalou letní postavu“ někdy vede k tomu, že by na ni raději vůbec neodjeli.

Psychologové vysvětlují, že nespokojenost netkví až tak v rozměrech těla, jako v příběhu, který o něm žena sama sobě vypráví. Často se stává, že si celé měsíce svého těla téměř nevšímáme. Schováme ho do svetrů, kabátů, džínů nebo volných šatů a máme pocit, že je všechno v pořádku.

Pak přijdou teplé měsíce a okamžik, kdy přestáváme nosit dlouhé kalhoty, volíme krátké rukávy, až nakonec oblékneme plavky. A najednou na sobě vnímáme každou nedokonalost. Skenujeme tělo do nejmenších detailů. Břicho podle nás není dost ploché. Stehna se až moc dotýkají. Pokožka už dávno nevypadá jako ve dvaceti.

To, co jsme přes rok dokázali odsunout do pozadí, se najednou stane hlavním tématem naší pozornosti. Podle psychoterapeutky Mariny Jermářové nejsou ale plavky tím skutečným problémem.

„V ordinaci se jen málokdy setkávám s klientkou, která by se bála je obléct. Plavková úzkost bývá součástí mnohem větších problémů. V období léta, kdy je tělo víc vidět, se snadněji aktivují všechny naše vnitřní nejistoty a na povrch vypluje, co v sobě nosíme po celý rok,“ popisuje psychoterapeutka.

Protesty, které se v hlavě během léta ozývají, mají mnohem starší datum, než by se mohlo zdát. Stačí zahlédnout vlastní odraz v zrcadle a najednou se probudí v mysli věty, které žena slyšela před deseti, nebo třeba i před třiceti lety: „Ty máš ale široké boky!“ „Kdybys trochu zhubla…“ „V těch plavkách ti to teda moc nesluší.“ Jednou šlo o poznámku spolužačky ze základky, jindy o „dobře míněnou“ radu maminky a pak přišel zbytečně tvrdý komentář bývalého partnera.

Autoři neempatického hodnocení na své výroky dávno zapomněli, ale ženská psychika si je uložila jako důkaz, že s tělem není něco v pořádku. „Hluboká vnitřní nejistota a nedůvěra často pramení právě z prožité šikany a kritiky od našich nejbližších. Léto a odhalené tělo pak tyto staré rány jenom znovu otevřou,“ upozorňuje Marina Jermářová.

Následky, které psychologové pozorují u svých klientek v ordinacích, potvrzují i výsledky výzkumů. Posměšky a narážky týkající se hlavně váhy a vzhledu dokážou v hlavě zůstat dlouho. A je prý jedno, kdo je pronesl. Jak podotýká psychoterapeutka, není pak divu, že tito lidé v dospělosti častěji zápasí i s poruchami příjmu potravy.

Jiná studie sledovala děti až do jejich dospělosti. Ukázalo se, že ty, které ostatní v pubertě zesměšňovali kvůli jejich váze nebo vzhledu, si o dvacet let později myslely, že mají menší hodnotu než ostatní. A bylo úplně jedno, jestli mezitím zhubly nebo přibraly. Proto je podle Mariny Jermářové nejdůležitější porozumět příběhu, který jsme si o svém těle během života vytvořili. Dokud se totiž nezahojí „hlasy z minulosti“, nové plavky ani shozená kila problém nevyřeší.

Jednou z nejčastějších myšlenek, která ženu u vody napadne, je: „Určitě si všichni všímají mého břicha!“ Psychologové tomu říkají spotlight effect neboli efekt reflektoru. Během tohoto jevu máme tendenci ve velké míře přeceňovat fakt, do jaké míry si nás ostatní všímají. Získáme neochvějný pocit, že všichni upínají zrak jen na nás. Přitom ve skutečnosti většina lidí řeší hlavně sama sebe.

Marina Jermářová proto doporučuje jednoduchý experiment: „Položte si otázku, jaké máte reálné důkazy pro to, že vás cizí lidé na pláži nebo koupališti detailně zkoumají?“ A pak také doporučuje být k sobě upřímní a zeptat se sami sebe: „Když jsem u vody, jak moc studuji postavy ostatních žen a jak dlouho na ně potom myslím?“

Pravda je totiž taková, že většina z nás má plnou hlavu přemítání o své vlastní postavě, o vlastních problémech nebo zkrátka neřeší nic. Nikdo z lidí se nepřišel vykoupat s plánem bodovat cizí vzhled. A kdyby se přece jen našel někdo, kdo by se podíval kritickým okem? Pak je dobré si odpovědět, jak jeho reakce reálně ovlivní kvalitu života toho, jehož křivky se rozhodl skenovat.

„Nedovolte myšlenkám, které ani nejsou vaše, aby vám ukradly letní pohodu, volno a slunce,“ radí odbornice.

A teď na rovinu – kolikrát jste si během života odepřeli koupání jen kvůli tomu, že jste se necítili dobře v plavkách? Kolik fotek z pláže jste smazali? Kolikrát jste si na sobě nechala pareo ještě dlouho poté, co ostatní skočili rozesmátí do vody? A to všechno kvůli představě, že až jednou budete štíhlejší, tak prožijete dokonalé léto.

Jenže právě tohle „až pak“ bývá tou největší pastí. Nejdřív odložíte koupání, pak společný čas s blízkými. Kvůli studu přitom přicházíte o zážitky, které se už nikdy nevrátí. Vzpomínky totiž nevznikají ve chvíli, kdy máte vysněnou konfekční velikost. Vznikají právě teď.

Psychoterapeutka Marina Jermářová upozorňuje, že čekat na ideální tělo často znamená čekat zbytečně dlouho: „Odkládání života kvůli váze je past. A pokud se už rozhodnete pro změnu, vyplatí se do toho jít z lásky k sobě, ne z nenávisti k vlastnímu odrazu.“

A nejde jen o plavky a horké léto. Znamená to také nečekat třeba s cestováním nebo se vztahy na „ideální váhu“. Můžeme žít skvělý život už dnes a zároveň dělat malá zdravá rozhodnutí, která tělo podpoří. Místo otázky: „Jak budu vypadat v plavkách?“ je lepší zeptat se sama sebe: „Co všechno bych propásla, kdybych si je letos zase neoblékla?“