Ztráta a vděčnost: jak smrt mění náš pohled na život

Když si to připustíme, každý den získává novou hloubku. To, co nás dříve stresovalo, termíny, výsledky, společenské postavení, ustupuje do pozadí. V popředí zůstávají vztahy, blízkost a vědomí, že žijeme opravdově a s láskou.

Zkušenost se smrtí zároveň mění způsob, jak zvládáme konflikty a uzavíráme vztahy. Mnozí odkládají těžké rozhovory s myšlenkou, že času je dost. „Nejvíc nás často bolí to, co jsme si nestihli říct. Nedokončené věty a gesta mohou pozůstalým komplikovat truchlení,“ říká psychoterapeutka Lenka Pelechová z Institutu psychosociální péče.

Odvaha říct „Promiň, mám tě rád“ nebo prosté „Děkuji ti“ má větší váhu než obavy z reakce druhého.

Setkání se ztrátou nemusí být vždy jasné nebo společností uznané. Některé odchody – smrt expartnera, domácího mazlíčka, potrat či sebevražda – zůstávají pro okolí „neviditelné“. Odborníci tomu říkají disenfranchised grief, neuznaný smutek, který může zanechat pocit izolace, studu a nemožnosti plně zpracovat ztrátu.

Uvědomění si toho, že každá ztráta má svou hodnotu, učí vážit si každodenních okamžiků a vztahů a dovoluje nám upřímně sdílet emoce, které utvářejí hluboké spojení s lidmi kolem nás.

Profesionální zkušenosti s pacienty na konci života tuto perspektivu ještě prohlubují. Lékařka Jana Dušánková z Oddělení paliativní medicíny v ústecké Masarykově nemocnici připomíná, že setkávání s umírajícími ukazuje, jak křehký a cenný je čas, který máme.

„Člověk si zřetelněji uvědomí, že život a zdraví jsou velmi cenné komodity, je třeba si jich vážit, pečovat o ně, ale také si je užívat. Bez kvalitních osobních vztahů by život ztrácel hloubku, ať již v rodině, či v okolí,“ vysvětluje.

Reakce pacientů i jejich blízkých se liší. Někteří se obávají, že nestihnou splnit plány, jiní se snaží předat maximum lásky a užít si poslední společné okamžiky, někteří usilují o narovnání rozvrácených vztahů. „Každý z nás by si z toho mohl odnést to, že není čas odkládat vztahové věci na později, protože to později nemusíme stihnout,“ upozorňuje Dušánková.

Setkávání s těžkými situacemi rovněž učí stanovovat priority. „Naučíte se investovat pouze do vztahů, které vás obohacují a přinášejí potěšení, a couváte ze vztahů toxických a vyčerpávajících. Konflikty se snažíte řešit rychle a tak, aby za vámi nezůstávali uražení nebo ponížení lidé,“ dodává.

Pediatrička Tereza Doušová, specialistka na péči o kriticky nemocné děti, podtrhuje vděčnost za každý den a blízké vztahy. „Jsem za svůj život dlouhodobě velmi vděčná. Vážím si skutečnosti, že jsem zdravá, stejně tak můj partner a moje nejbližší rodina. Vše ostatní je tak nějak méně podstatné.“ S podobnou zkušeností se setkává u pacientů i jejich rodin. Někteří nikdy nepřijmou ztrátu, jiní dokážou prožít poslední chvíle s intenzivní blízkostí a láskou.

Tyto zážitky nás učí vidět krásu v každodenních okamžicích, v maličkostech, které jsme dříve brali jako samozřejmost. Odborně se tomu říká „posttraumatický růst“ – proces, při němž těžkosti otevírají oči k radosti. Ale nemusíme čekat na tragédii: stačí se během dne chvíli zastavit, zapsat si, za co jsme vděční, nebo vědomě vnímat přítomný okamžik. Právě tyto drobné, každodenní zážitky mohou proměnit náš život a ukázat nám jeho skutečnou hloubku a smysl.

Nakonec je důležité najít rovnováhu mezi uvědoměním si křehkosti života a strachem. „Je potřeba nebát se o smrti mluvit, dát jí slova a příběhy. Tím se stává méně hrozivou. Pomáhá také opřít se o blízké, o víru nebo hodnoty, které nás přesahují. A důležité je nezapomínat na radost a vyvažovat těžké chvíle přírodou nebo obyčejnými setkáními,“ shrnuje Pelechová.

Přijetí hranic života paradoxně osvobozuje. Ne proto, že bychom si přáli smrt, ale protože si víc vážíme každého dne. Hloubka života se rodí z blízkosti, lásky a každodenních okamžiků, které si dovolíme opravdu vědomě prožívat.