Život v sendviči. Když péče o druhé vyčerpává psychicky i finančně

Sendvičová generace nejsou lidé, kteří milují rychlé obědy, ale ti, kteří se ocitli mezi dvěma „vrstvami“ péče – o děti a stárnoucí rodiče. Termín poprvé použila v 80. letech gerontoložka Dorothy A. Millerová. Ta si všimla, že čím dál víc lidí ve středním věku pečuje současně o mladší i starší členy rodiny. V České republice jde téměř o tři sta tisíc lidí a jsou to hlavně ženy ve věku mezi 35 a 65 lety, nejčastěji je jim kolem padesátky.

„Ženy se ocitají mezi očekáváním nejbližších a minimálním prostorem pro vlastní potřeby,“ upozorňuje psycholožka a psychoterapeutka Magdalena Dostálová. Často se o nich říká, že jsou neviditelné, protože většina jejich povinností v rámci rodiny se odehrává tiše.

Objednávají kontroly u lékaře, nakupují, organizují. A to není práce, za kterou by se hlasitě tleskalo. Život v „sendviči“ je přitom tvrdá realita, která je důsledkem demografických změn. Lidé žijí déle a rodičovství se posouvá do pozdějších let. Role pečovatelky se tak sečtou právě ve středním věku. Málokdo už ale otevřeně říká, jak moc může taková zátěž ovlivnit tělo i duši.

Janě je padesát let, pracuje jako manažerka v nadnárodní firmě. Má dvě děti ve věku dvanáct a patnáct let. Současně se stará o osmdesátiletou mámu. „Maminka je už dvacet let vdova. Před rokem jí diagnostikovali Alzheimerovu chorobu. S manželem s ní trávíme více než třicet hodin týdně, přitom oba pracujeme. Zatím ještě některé věci zvládá sama, ale situace se už zhoršuje,“ vypráví. Skloubit školní docházku dětí, pracovní závazky a péči o maminku pro ni není jednoduché. „Snažíme se udržet hladinu stresu pod kontrolou a minimalizovat dopad na děti, ale spoustu věcí jsem musela taky přehodnotit,“ dodává.

Každý den si pro sebe říká: Nejsem dost dobrá máma, nejsem dost dobrá ani v práci, nemám čas na to, abych se věnovala sama sobě. Špatně spím, jsem čím dál víc podrážděná. „Nejhorší je únava a pocit, že kdybych vypadla z nastaveného režimu, všechno se rozpadne,“ přiznává. Říct si o pomoc by přitom bylo to nejlepší, co by mohla udělat. To ostatně potvrzuje i psycholožka Magdalena Dostálová, která říká, že nejčastějšími pocity, s nimiž se ženy v sendvičové generaci potýkají, jsou vina, vyčerpání, selhání a potlačený vztek. „Právě tyto emoce obracíme my ženy častěji proti sobě než ven. Přitom rozhodně nelze říct, že by byly známkou slabosti, spíš dlouhodobého přetížení.“

Navenek vypadá žena, která je v zapřažení sendvičové generace, obdivuhodně. Realita ale často připomíná maraton bez cílové pásky. Zahraniční studie sledující takzvané double caregivers, tedy lidi, kteří pečují současně o děti a starší rodiče, opakovaně ukazují na vyšší míru stresu, úzkosti i emočního vyčerpání v porovnání s těmi, kteří mají jen jednu pečovatelskou roli. Výzkum publikovaný v časopise Preventing Chronic Disease z roku 2023 například zjistil horší duševní zdraví a výraznou psychickou zátěž. Psycholožka Magdalena Dostálová dodává, že emoční vyčerpání a stres vedou k postupné ztrátě vnitřní rovnováhy.

Častý je pocit zahlcení a oslabení identity mimo pečující roli. Žena se postupně přestává vnímat jako partnerka, profesionálka nebo kamarádka – zůstává hlavně tou, která se stará. Přetížení se navíc nehlásí jen špatnou náladou. Kromě smutku, napětí nebo problémů se spánkem se objevují bolesti hlavy, zad, trávicí obtíže, oslabená imunita a únava, kterou nezahladí víkend strávený v pyžamu. A protože mnoho z nich má pocit, že „to přece musí zvládnout levou zadní“, často si o pomoc řeknou až ve chvíli, kdy už jsou na hraně. Pokud si o ni vůbec řeknou.

Nejde jen o emocionální zátěž. Tento druh péče zatěžuje i peněženku. Výzkumy ukazují, že lidé ze sendvičové generace jsou dvakrát častěji ve finančních potížích než ti, kteří pečují jen o jednu generaci, tedy „pouze“ o děti. Je to proto, že se sčítají výdaje na nejmenší, zdravotní péči rodičů a vlastní náklady. Situace se stává ještě náročnější, když je kvůli péči nutné omezit pracovní úvazek nebo kariérní postup.

V Česku existují různé nástroje, které situaci částečně usnadňují. Je tu třeba příspěvek na péči, který stát poskytuje osobě, jež je kvůli svému zdravotnímu stavu závislá na pomoci druhých. Peníze lze použít na úhradu sociálních služeb, například terénní péče nebo odlehčovacích služeb. Příspěvek se liší podle stupně závislosti a hradí se ze státního rozpočtu prostřednictvím Úřadu práce.