Vztah funguje, ale nikam nevede aneb Když se z partnerů stanou jen spolubydlící

Lidé v takových vztazích spolu zároveň jsou i nejsou. A není to proto, že by jim to vyhovovalo, ale protože se bojí převzít odpovědnost za skutečné rozhodnutí. Podle psycholožky a psychoterapeutky Alexandry Hrouzkové pak už ani nejde o partnerský vztah, ale spíše o formu spolubydlení.

„Označení vztahu jako spolubydlení nemusí znamenat, že dva lidé už netvoří pár. Spíše to ukazuje, že se v určité fázi vývoje zastavili a něco přestalo odpovídat jejich představě o funkčním vztahu,“ vysvětluje Alexandra Hrouzková.

Bez velkých konfliktů a bez jasného zlomu se jejich soužití postupně posouvá do režimu, kde převládá praktické fungování nad blízkostí. Ubývá společných plánů, partneři spolu řeší hlavně provozní věci a to, co je dřív spojovalo, ustupuje do pozadí.

Právě v této fázi se ukazuje, jestli má smysl pokusit se o změnu. Pokud oba vnímají, že jim současné nastavení nevyhovuje, může to být impulzem k tomu, aby začali znovu řešit, co od společného života očekávají.

Bez otevřené komunikace a ochoty něco změnit si lidé na nový stav zvyknou a přijímají ho jako normu. Žijí vedle sebe bez většího zájmu o to, co druhý prožívá. A čím déle to trvá, tím těžší je se z této situace vymanit.

Kdokoli zvenčí by se mohl zeptat: Proč spolu zůstávají, když vztah v podstatě nefunguje? Odpověď ale nebývá jednoduchá. Obvykle jde o kombinaci několika příčin, které se vrství.

„Důvody bývají pragmatické i emocionální. Někdo má strach ze změny, někdo se obává, že by novou životní etapu nezvládl. Jinému na partnerovi stále záleží a doufá, že se vztah zlepší. Někdo nevěří, že by našel kvalitnější vztah, u někoho hrají roli i finance,“ vypočítává psycholožka.

Odborníci v této souvislosti hovoří i o tzv. efektu utopených nákladů. Člověk má pocit, že už do vztahu investoval příliš mnoho času a energie na to, aby odešel. Jenže, jak upozorňuje americký psycholog Mark Travers, tahle logika nefunguje. To, co už bylo investováno, se nevrátí. Setrvání naopak často znamená další ztráty.

Psycholog proto doporučuje položit si otázky: zda by si člověk vybral stejný vztah znovu, kdyby se s partnerem potkal dnes. A také co by poradil někomu blízkému, kdyby byl ve stejné situaci jako on.

Intimnosti ve vyhasínajícím vztahu mohou plnit různé funkce. „Někdo je vnímá jako důkaz, že vztah ještě žije, jiný je využívá jako snadno dostupné uspokojení,“ upozorňuje psycholožka Hrouzková.

Sex a zvyk tak mohou vztah udržovat při životě. Zároveň ale brání tomu, aby si člověk přiznal, že mu něco zásadního chybí.

Motivací zůstat často bývá pocit, že partner člověku stále dává to, co by jinak musel hledat jinde. Právě tyto „výhody“ pak mohou převážit nad tím, co ve vztahu chybí.

Partner má vedle sebe druhého, s nímž tráví čas, není sám, a jeho potřeby jsou tak aspoň částečně naplněné. Zároveň ale přehlíží zásadní nedostatky. Soužití působí bezproblémově, nedochází ke konfliktům, všechno běží, jenže uvnitř partneři strádají.

„Dopad na psychiku pocítí každý, kdo je v této formě soužití nespokojen. Ubývá energie, objevují se poklesy nálad, člověk přestává prospívat i v dalších oblastech života a klesá mu sebevědomí,“ popisuje Hrouzková.

Dlouhodobé setrvávání v takovém vztahu může vést i k tomu, že si člověk začne zvykat na méně, než ve skutečnosti chce. Postupně sníží svá očekávání a přijme stav, který by dřív považoval za nedostatečný.

Tyto vztahy mají jedno společné: Rozhodnutí se odkládají, otázky o budoucnosti zůstávají nevyřčené a člověk se postupně ocitá v prostoru mezi tím, co má, a tím, co by chtěl.

Právě proto je potřeba se na chvíli zastavit a podívat se na vlastní situaci bez iluzí. Pomoci může několik jednoduchých, ale nepříjemných otázek:

Ne každý potřebuje intenzivní partnerství plné plánů a emocí a pro někoho může být společné soužití bez velkých očekávání přijatelnou variantou. Rozdíl je v tom, jestli jde o vědomé rozhodnutí, nebo o setrvání ze zvyku a obavy něco změnit.

„Každý si musí odpovědět, zda ve vztahu zůstává z vlastní vůle, nebo ze strachu a pod vlivem klesajícího sebevědomí. Někdy je situace velmi matoucí a je těžké si přiznat pravdu,“ konstatuje Hrouzková.

Rozhodnutí odejít neznamená selhání. Znamená vzít vážně vlastní potřeby a přestat přehlížet to, co dlouhodobě nefunguje.

Soužití, které se promění ve spolubydlení, může nějakou dobu působit stabilně. Nabízí jistotu, známé prostředí i každodenní komfort. Jenže pokud v něm člověk zůstává jen ze zvyku nebo ze strachu, začíná za to platit.

Dopad se neprojevuje navenek, ale vnitřně. Člověk postupně ustupuje ze svých nároků, zvyká si na méně a přestává očekávat víc. Právě v tom je největší problém. Vztah sice pokračuje, ale mění se způsob, jak ho člověk vnímá.

Podle Hrouzkové přitom nemusí jít o definitivní stav. Ve chvíli, kdy si člověk dokáže přiznat, co mu ve vztahu chybí a proč v něm zůstává, vzniká prostor něco změnit. A právě to bývá nejtěžší krok.

Zůstat je jednodušší. Znamená to držet se toho, co je známé. Změna naopak přináší nejistotu, ale také možnost, že věci mohou vypadat jinak.