Většina Čechů se považuje za ateisty, přesto nejsme národem bezvěrců. Prim u nás hraje alternativní spiritualita

Rádi se prezentujeme jako jeden z nejvíc ateistických národů světa. A data nás v tom podporují.

Český statistický úřad dokládá, že při posledním sčítání lidu v roce 2021 více než dvě třetiny Čechů uvedly, že jsou bez náboženského vyznání. A to je mnohem víc než v ostatních evropských zemích. Jakmile se ale začnete vyptávat, zjistíte, že většina z nás v „něco“ přece jen věří.

„Jsme stejně religiózní jako kdekoli jinde na světě, jen se tolik nehlásíme k tradičním náboženstvím,“ říká Helena Dyndová z Ústavu filosofie a religionistiky Filozofické fakulty UK. Ke křesťanství se totiž přiklání zhruba osmina Čechů. Nedůvěra k institucím a odmítání příkazů v tuzemsku panuje jaksi obecně.

„Byl jsem zarytý ateista,“ říká o sobě Miroslav Suchý, který dnes vede bohatý duchovní život a díky své spirituální cestě je z něj i celostní terapeut a somatický kouč. „Křesťanství mi přišlo velmi svazující,“ vysvětluje, proč mu tento směr nebyl blízký. Vyrůstal navíc v ateistické rodině. Do kostela ho v dětství brávala jen babička, pak už ho k víře nikdo nevedl. Našel si k ní vlastní cestu v podobě takzvané alternativní spirituality.

Výraz „alternativní“ může evokovat něco okrajového, ve skutečnosti jde však o většinovou záležitost. „Alternativní spiritualita se dnes stává dominantním náboženstvím a zkušenost s ní má více než polovina Čechů,“ potvrzuje Dyndová. Obecně by se tyto duchovní směry daly pojmenovat jako „ezo“. Tento pojem s sebou ale často nese negativní asociace a spadá pod něj tolik různorodých praktik, že je lepší ho v tomto kontextu raději nepoužívat.

Pod alternativní spiritualitou si můžeme představit šamanismus, novopohanství, keltství, moderní čarodějnictví, ženskou či indiánsky orientovanou spiritualitu, jógu a východní duchovní tradice nebo ezoterické praktiky, jako jsou astrologie a tarot. Může to ale znamenat i to, že člověk medituje nebo zapálí svíčku a ponoří se do sebe, vyjádří vděčnost.

„Směry alternativní spirituality většinou spojuje přesvědčení, že vším prostupuje určitá ústřední energie a vše na světě je navzájem propojené,“ uvádí Dyndová. Obvykle se stavějí do opozice vůči náboženským institucím, dogmatům a hierarchii a kladou důraz na osobní zkušenost a individualitu člověka. V praxi se ale zastánci často sdružují v různých komunitních centrech nebo na festivalech a následují někoho, kdo je nebo skupinu vede. „Člověk je stádní tvor a i s něčím tak osobním, jako je spiritualita, potřebuje někam patřit,“ vysvětluje psycholožka Kateřina Stará.

Alternativní spiritualita má původ v takzvaném hnutí New Age, které se zrodilo v 60. letech ve Spojených státech amerických. Bylo spojované s novým astrologickým věkem Vodnáře a nadcházející proměnou světa a postupně se rozšiřovalo o další praktiky. Ty do Česka dorazily o tři dekády později s pádem komunismu.

„Stejně jako jsme vítali zboží a kulturu ze Západu, přejali jsme i duchovní směry,“ říká Dyndová. Alternativní spiritualita se v tuzemsku rychle ujala a její popularita nadále roste, jelikož jde dohromady se současným životním stylem. „Chceme mít možnost volby, vybírat si z pestré nabídky produktů a najít si svou oblíbenou značku,“ vysvětluje religionistka.

Karolína Čmielová alias Kaya se věnovala například józe, na cestách po Amazonii a Novém Zélandu se seznámila s domorodými tradicemi a šamanstvím a vyzkoušela i jiné metody. „Z každého jsem si vzala to, co funguje mně, a vytvořila si vlastní praxi,“ vypráví. Z ní vychází i její současná práce s klienty, jimž nabízí prostor pro sebepoznání, a vede kurzy dechových technik.

Náboženství dnes procházejí takzvanou „lifestylizací“ a alternativní spiritualita je toho příkladem. „Náboženství není oddělená škatulka, promítá se do všech aspektů všedního života,“ říká Dyndová.

Naše hodnoty a přesvědčení se následně odrážejí v tom, jak jíme, pečujeme o své zdraví, jakými lidmi se obklopujeme nebo jak vychováváme děti, i v tom, jak se oblékáme či jakou posloucháme hudbu. Zastánci alternativní spirituality se často snaží žít uvědoměle a šetrně k životnímu prostředí. Na jednu stranu tedy tyto směry jdou ruku v ruce s kapitalismem, na druhou se staví proti. „Každý úspěšný náboženský směr se do určité míry vymezuje proti stávajícímu systému a zároveň odráží potřeby společnosti,“ vysvětluje Helena Dyndová.

Objevuje se i pojem „městská liberální spiritualita“, jenž označuje duchovní život lidí žijících ve městech. Často mají progresivní myšlení, zastávají rovnost a jsou otevření změnám a novým přístupům. Alternativní spiritualitě se obecně podle statistik více věnují lidé střední třídy s vyšším vzděláním. Převládají též ženy, to ale ve všech náboženstvích. Kateřina Stará nachází možné vysvětlení v tom, že ženy jsou od dětství víc vedeny k vnímání emocí a intuice a spirituální techniky pracují právě s jazykem pocitů, symbolů a významů. Muži jsou častěji tlačeni k racionalitě, výkonu a kontrole, což k těmto praktikám tolik neladí.

„Ženy také víc řeší témata, která nenabízejí jasné odpovědi, třeba mateřství nebo zdraví,“ říká psycholožka.

Osobní rozvoj je další složkou, která směry alternativní spirituality spojuje, i důvodem, proč je mezi lidmi tak oblíbená. Hledáme způsoby, jak žít spokojený a naplněný život, a spiritualita může ukázat cestu. Třeba Miroslav Suchý se k ní dostal ve chvíli, kdy se mu rozpadl vztah, podnikání nešlapalo, jak by si přál. Nebyl spokojený ani s chodem společnosti a kladl si otázky o smyslu života. Odpovědi našel ve starověkých filozofických a duchovních textech východních náboženství jako buddhismus a hinduismus.

„Daly mi životní mapu, a kdykoli se cítím ztracený nebo nevím, co dál, mám cíl, ke kterému můžu směřovat,“ vysvětluje, co mu duchovní život přináší. Dnes už chápe, proč se někteří lidé při jeho cestách po světě divili, jak může žít bez víry. Smířlivější je i ke křesťanství. „Když jsem se při studiu dostal k podstatě toho, o čem náboženství jsou, zjistil jsem, že všechna mluví veskrze o tomtéž, jen svým jazykem,“ říká.

Podobně spiritualita pomáhá i Kaye. Dříve pracovala jako manažerka, pak vyhořela a hledala způsob, jak z náročné situace ven. „Cítila jsem se jako ve vězení a teprve pomocí duchovní praxe jsem si vybudovala život, který chci žít bez ohledu na to, co se ode mě očekává.“ Na cestě se ovšem nejednou setkala s nepříliš důvěryhodnými a prospěšnými vůdci a praktikami.

„K alternativním duchovním směrům se nejčastěji dostanete, když vám není nejlépe a jste zranitelní,“ upozorňuje. Nejeden průvodce nabízí služby bez profesionálního výcviku a dostatečných zkušeností. Karolíně pomohlo, že v době, kdy zkoušela různé alternativní metody, chodila zároveň na sezení ke dvěma profesionálním terapeutům a své zážitky mohla sdílet a reflektovat.

„Ve všech odvětvích jsou lidé, kteří svou práci nedělají dobře. Dejte proto na certifikaci, praxi a hlavně na intuici, která vám řekne, jestli k danému člověku cítíte důvěru,“ radí Kateřina Čmielová, jak se v pestrém světě alternativní spirituality vyznat.