Šest znaků, které ukazují, že vás vychovával narcista

Narcistická porucha osobnosti je jednou z deseti poruch osobnosti popsaných v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch. Narcisté mají tendenci mít přehnaný pocit vlastní hodnoty a zakládají svou identitu na chvále a uznání druhých. Jejich intimita je spíše okázalá a orientovaná na to, jak působí na okolí, než na skutečné porozumění a citové napojení. Upřímně věří, že jsou lepší než ostatní lidé, ale mají také sklon k intenzivnímu studu za kritiku, které jsou vystaveni, nebo za chyby, kterých se dopouštějí.

Vědci odhadují, že méně než jedno procento běžné populace vykazuje známky „plně rozvinuté“ narcistické poruchy osobnosti, ale jen velmi málo z těchto lidí vyhledá pomoc.

Nejvíc tím trpí jejich partneři, ale i děti, které si pak spoustu z toho nesou až do své dospělosti. A jak poznáte, zda nepatříte mezi ně?

Narcismus se může projevovat různými způsoby a v různých intenzitách, ale podle terapeutky Wendy Beharyové existují určité charakteristické znaky, které spojují všechny ty, co vyrůstaly s narcistickým rodičem. Společně s psychologem Craigem Malkinem nabízejí rady, jak se vymanit ze všech těch destruktivních vzorců, které si tito lidé z dětství odnesli.

Rodič s narcistickými sklony dokáže zničit pohodu celé rodiny tím, že upřednostňuje pouze své vlastní zájmy a touhy, aniž by bral ohled na potřeby ostatních. Proto se některé dospělé děti narcistických rodičů až přehnaně snaží a podřizují se všem okolo. Jiné si naopak z dětství odnášejí hluboce zakořeněné přesvědčení, že jejich potřeby nejsou důležité.

Co můžete udělat: Snažte se získat, co nejvíce informací o narcismu, abyste dokázali rozpoznat návyky, které vás formovaly v dětství, a mohli jste je postupně začít překonávat.

Ne všechny děti reagují na narcismus tím, že se snaží být přehnaně přizpůsobivé. Některé pochopí, že jedinou cestou, jak se vyhnout posměchu a zneužívání, je převzít chování narcistického rodiče. Dospělí, kteří si z dětství odnesli tyto způsoby chování, mohou mít tendenci shazovat ostatní, a to ze strachu zakořeněného z dětství, že pokud neprojeví sílu jako první, budou sami rozdrceni, stejně jako tomu bylo v jejich dětství.

Co můžete udělat: Obrátit se na odborníka, který vám pomůže vymanit se z násilných vzorců chování, a to zvlášť v případě, že už máte partnera či děti. Děti narcistických rodičů, které zjistí, že samy nadávají a urážejí, nejsou bez naděje, ale čeká je náročná emoční práce. Potřebují se naučit přijímat a otevřeně vyjadřovat emoce, jako jsou smutek, osamělost, strach či pocit zdrcení – vůči lidem, které milují.

Narcisté mají potíže s respektováním osobních hranic. V rodinách s více dětmi je často vybráno jedno dítě, které nejvíce odráží nejlepší vlastnosti narcisty. To dítě získává nejvíce pozornosti, chvály a podpory, zároveň však nese i největší tlak. Jiné dítě se může stát terčem rodičovské viny a hanby a být označováno za obětního beránka. Ten, který nikdy nedosahuje očekávání ve srovnání s vybraným dítětem. Často je také viněno za to, že narcistický rodič jedná zneužívajícím způsobem. Obě děti prožívají odlišná dětství, která je často staví do protikladu i v dospělosti.

Co můžete udělat: Oslovte svého sourozence s tím, co jste se dozvěděli. Pokud jste byli vybrané dítě, možná mu závidíte, že na něj nebyl vyvíjen takový tlak jako na vás. Naopak pokud jste byli obětní beránek, může vás mrzet, že si sourozenec užíval veškerou chválu a pozornost, zatímco vy jste zůstával ve stínu.

„Uvědomte si, že narcista záměrně staví lidi proti sobě, aby naplnil své vlastní potřeby, a ať už jste v jakékoliv roli, není to vaší vinou. Pokud si se sourozenci na toto téma popovídáte, máte naději, že vás ve finále celá tahle zkušenost s narcistickým rodičem nakonec spojí,“ dodává Beharyová.

Ne všichni narcisté přitahují pozornost svou odvážnou a drzou povahou. Někteří si ji získávají tím, že se staví do role oběti nebo zdůrazňují své problémy jako zásadně větší než problémy ostatních, tedy i svých vlastních dětí. Mohou také usilovat o kontrolu nad ostatními tím, že vyhrožují sebepoškozením, pokud věci nepůjdou podle jejich představ.

„Lidé, kteří vyrůstali s tímto typem narcistického rodiče, často mají pocit, že celé dětství neustále hasili jeden problém rodičů za druhým. Zároveň se celý život snažili zachovávat klid, aby náhodou nikomu jinému nezpůsobily nějakou bolest,“ upozorňuje odbornice.

Co můžete udělat: Věnujte čas tomu, abyste si uvědomili, že ve vás stále žije malé dítě, a zeptejte se, jaké byly a jsou jeho potřeby. Beharyová doporučuje využít sílu představivosti, třeba pomocí fotografií z dětství, a otevřeně si přiznat emocionální potřeby, které vám tehdy rodiče, a možná i nyní, nedokázali naplnit.

Některé děti, které vyrůstají s narcistickými rodiči si postupně osvojí přesvědčení, že jediný způsob, jak si ve světě získat uznání, je napodobovat chování svých rodičů. Začnou proto vnímat svou hodnotu skrze výkon, produktivitu a dosažené úspěchy. Tento tlak se může snadno proměnit ve workoholismus, protože právě výkon se pro ně stává jediným nástrojem, jak si vytvořit vlastní identitu.

Co můžete udělat: Beharyová doporučuje snažit se vcítit do svých rodičů. „Nemusíte je litovat, ale může vám to pomoci emocionálně porozumět jejich pocitům a rozhodnutím, pochopit jejich myšlenky i postoje, i když s nimi nesouhlasíte,“ doporučuje odbornice.

Typickým znakem narcismu je velikášství. Pocit nebo přesvědčení o vlastní nadřazenosti nad ostatními, i když k tomu neexistují skutečné důkazy nebo úspěchy. Narcističtí rodiče se často vidí jako elita, avšak protože sami nedosáhli požadovaného úspěchu, nacházejí smysl života zprostředkovaně skrze úspěchy svých dětí.

Co můžete udělat: Rodiče s extrémními projevy narcismu mohou v dospělých dětech zanechat pocit, že ztratily vlastní identitu. V takových případech je mnohdy nejlepší a zároveň nejbezpečnější, kontakt s rodiči přerušit nebo alespoň výrazně omezit. A to zejména pokud rodiče nejsou schopni uznat jakoukoliv svou chybu a omluvit se za ni.

Podle Malkina existují tři varovné signály, při kterých by dospělé dítě mělo zvážit omezení či úplné přerušení kontaktu s rodiči: zneužívání, popírání a psychopatie. Emoční ani fyzické týrání by nemělo být nikdy tolerováno a pokud rodiče nejsou ochotni vůbec připustit, že existuje problém, je pravděpodobnost jakékoli změny minimální.