Závist, jízlivost další důvody, proč si ženy navzájem ubližují

Tomu, proč muži nenávidí ženy, jak se to projevuje a co by se s tím dalo dělat, se dlouhodobě věnuje spousta průzkumů. V nedávné době se začaly přidávat i studie a další materiály, které se věnují projevům nenávisti ze strany žen vůči mužům.

O tom, proč ženy nenávidí jiné ženy, zatím nic obsáhlejšího nevzniklo. Přitom se s tím denně setkáváme. Existující články a pojednání hovoří většinou pouze o dvou tématech a těmi jsou vzhled a pracovní rivalita.

Teď si jistě říkáte, že vy sama nic takového neděláte. Nejste drbna, o jiných ženách si nic zlého ani nepěkného nemyslíte, a už vůbec o nich nehezky nemluvíte, natož abyste se vůči nim nějak, ať už aktivně, či pasivně agresivně projevovala.

Zjistěte, jak je to doopravdy. Když se totiž tyto zdánlivé drobnosti nasčítají, mohou eskalovat do obřích rozměrů a zcela vám zničit vztahy. Každá, byť jen drobná nenávistná poznámka má potenciál hodně a nadlouho ublížit.

Ve všech případech čelíte nemilosrdnému hodnocení, aniž by jeho autorky znaly váš životní příběh. Ženskou specialitou jsou také posměšky a jízlivé poznámky „za zády“ ženy, které se týkají, v její přítomnosti. Přece si je nenechají pro sebe, tím by si nijak neulevily.

Příklady ze života nejlépe demonstrují, o co jde, a mohou být inspirací, jak byste s nenávistí žen vůči ženám mohly naložit. Ať už jste na straně té, jež ji vysílá jako laserový paprsek do srdce jiné ženy, či té, která se ho snaží odrazit nebo zahojit ránu, co způsobil.

„Celý život jsem hodně štíhlá, občas až vychrtlá. Jednou se mě moderátor při rozhovoru v rádiu naprosto mimo téma zeptal, jestli mi to nevadí. Spontánně jsem zareagovala: ,Mně ne, tobě ano?‘“ mluví o své zkušenosti pětačtyřicetiletá Andrea z Olomouce. Má vrozenou autoimunitní nemoc. I když jí dostatečně a zdravě, některé živiny se hůř vstřebávají. Všechny krevní testy jsou ale v pořádku a jinak je zdravá.

„Dlouho jsem se tím trápila. Až tak před dvěma lety jsem dospěla k tomu, že zdraví je nejdůležitější, s tím, jak vypadám, jsem spokojená a mám se ráda. Jízlivých poznámek už tolik neslýchám,“ vysvětluje Andrea. „Občas se ale objeví. Zrovna nedávno za mnou šly dvě ženy a jedna druhé říká: ,To je fakt strašné, vypadá, jako kdyby měla rakovinu.‘ Druhá odpovídá: ,Než vypadat takhle, to raději budu mít tu svou pr*el ještě větší.‘ Zhluboka jsem se nadechla, pousmála a šla jsem dál. V minulosti mě v takových chvílích bodlo u srdce a nemohla jsem tu scénu dlouho vyhnat z hlavy,“ vzpomíná.

„Ta asi strašně žere. Vypadá jako prase. Že na sebe vůbec sežene oblečení. Jak to může někdo nechat zajít takhle daleko?“ Tyto a podobné „mimoděk“ utroušené věty slýchá jedenapadesátiletá Iveta z Prahy.

„Asi do třiceti jsem sportovala, byla jsem zdravá a měla pěknou ženskou postavu. Pak jsem ale začala mít otoky a nekontrolovaně přibírat. Prošla jsem spoustou vyšetření, doteď lékaři nevědí, co přesně mi je, takže můj stav zhodnotili jako poruchu metabolismu. Morbidní obezita mi znemožnila sport i mateřství, mám problémy se srdcem, cukrovku a spoustu dalších zdravotních obtíží,“ svěřila se Novinkám.

Ačkoli se snažila nenávistné poznámky ignorovat, zraňovat ji nepřestávaly, a tak se Iveta s partnerem Romanem, který je pro ni obrovskou oporou, a třemi psy přestěhovala na venkov.

„Vždycky jsem si myslela, že budu mít minimálně tři děti. Postupně jsem to zredukovala na dvě a po čtyřicítce na jedno. Nemám žádné. Důvodů je spousta, ani jeden jsem si dobrovolně nevybrala,“ uvedla se smutnýma očima sedmačtyřicetiletá Jitka.

„Když se při seznamování s jinými ženami, a je jedno, jestli jim je třicet nebo šedesát, začne mluvit o dětech a zeptají se mě, jestli děti mám nebo rovnou ,a co tvoje děti?‘ odpovídám, že já děti nemám. Většinou zavládne ticho, vidím, jak na mě vrhají pohrdavé nebo soucitné pohledy a snaží se odvést řeč jinam. Zcela výjimečně je reakce pohodová, většinou u babiček nebo u žen, které adoptovaly či jsou pěstounky,“ objasňuje Jitka. „Zatím se mi s tím nepracuje snadno. Čím víc ale roky ubíhají, tím míň mě to bolí.“

Jiný pohled na věc má bezdětná sedmatřicetiletá Marta z Jihlavska: „Tuhletu podivnou nenávist nejde nevnímat. Netrápí mě, že děti nemám, ale fakt mě štve, že nedokážou respektovat mé rozhodnutí. Co jim je do toho? Stejně jako se ony, snad svobodně, rozhodly děti mít, já jsem se rozhodla, že je mít nebudu.“

„Občas mi i některá řekne: ,Ty se tak máš. Můžeš si dělat, co chceš. Chodit, kam chceš a kdy chceš. Nikdo tě neomezuje. Nezničila sis postavu.‘ Myslím si, a některé mé kamarádky, které děti mají a jsou v pohodě, to taky říkají, že dítě není koule u nohy. Pokud ho tak někdo vnímá, pak si měl včas promyslet, jestli děti mít. Chceš-li pařit, dělat kariéru, cokoli, a dítě by ti překáželo, není dobré ho mít pro tebe, a už vůbec ne pro něj. Děti to totiž taky vycítí,“ napsala dále Novinkám Marta.

„Byla jsem donedávna na straně těch nasupených čarodějnic. Ženy, které se neustále usmívají, někdy doslova nemůžu vystát. Vyvolávají ve mně odpor. Jak může někdo v tomhle světě být pořád tak v pohodě? Myslím si něco o tom, jak se blbě tlemí, a nevěřím jim to,“ přiznává pětapadesátiletá Lída z Plzně.

„Když jsem to řekla ženě, se kterou jsem se po dobu sedmi měsíců vídala jednou za měsíc na víkendovém kurzu, reagovala opět s úsměvem. Povyprávěla mi, jaké problémy v posledních letech musela zvládnout. Já jsem prý na ni působila ,jako psí čumák‘, teď ví, že jsem citlivá a srdečná.“ Objaly se a jsou kamarádky. „Inspirovala mě k tomu, abych se zkusila i na ostatní optimisty dívat trochu jinýma očima.“

„Za poslední roky jsem zvládla nepředstavitelné věci. Na manžela praskla nevěra, ačkoli jsme působili idylicky a měla jsem ho za životní lásku, rozváděli jsme se. Pochovali jsme tatínka, starala jsem se o zlomenou maminku, která těžce onemocněla a zanedlouho odešla za ním. K tomu dvě náctileté děti, finanční problémy. Pracuji v sociálních službách, takže i v práci psychická zátěž,“ vypráví ve zkratce svůj příběh Lídina dvaačtyřicetiletá spolustudentka Zuzana z Berouna.

I díky zkušenostem s klienty se však naučila brát život jinak. „I v těch nejtěžších dobách nacházím drobné radosti, a tak se usmívám. Nebo si myslíte, že bych to snad všechno zvládla líp, kdybych se permanentně mračila a byla naštvaná na celý svět?“

„Mám kamarádku, jejíž manžel je ,pan božský‘. Přeju jí to a zároveň závidím. Stydím se za to, že vůči ní občas pociťuji až nenávist. Její muž je fešák, galantní, laskavý, něžný, vydělává, kolem domu zvládne spoustu práce sám, věnuje se dětem,“ vypráví pětačtyřicetiletá Kamila ze Zlína.

„Ten můj ráno vstane, pokud má zrovna náhodou práci, jede do práce, jinak sedí celý den na gauči a čumí na televizi nebo hraje hry. Od návratu do práce po mateřské ho prakticky pořád živím, i v jejím průběhu nás podporovali mí rodiče, jinak bychom to nezvládli. Doma dělám všechno sama, když se něco pokazí, musím poprosit sousedy. Místo aby se věnoval dětem, jde raději ,s klukama‘ na pivo. Neumím to změnit, bojím se zůstat s dětmi sama.“

Manželka „pana božského“, čtyřiačtyřicetiletá Barbora, je spokojená: „Můj muž je zlatý a mám velké štěstí. Ale není to samo sebou. Na vztahu pracujeme, budujeme ho cihličku po cihličce. Kamča ví, že jsme to neměli vždycky snadné. I to, že jsem si počkala na toho pravého delší dobu, zatímco ona se vdala, i když ji řada lidí upozorňovala, že její nastávající je průšvih. Růžové brýle ale byly silnější. Teď v tom manželství zůstává, přestože je to špatně pro ni i pro děti.“

Málokdo tuší, že Barbořin manžel kvůli covidu zkrachoval, musel začínat od nuly a hrozilo, že přijdou o střechu nad hlavou. Společně zvládli i několik let pokusů o početí miminka. Když se konečně zadařilo, Bára ve druhém měsíci potratila. Při dalším těhotenství čelili strachu, zda se miminko udrží. Porod byl velice náročný. Druhé dítě má těžkou vrozenou vadu zraku.

Tento důvod může působit nevinně, až úsměvně. Je však častý a nebezpečný. Objevuje se mezi kolegyněmi na pracovišti i mezi kamarádkami. Většinou jde o zástupný důvod. Útočící ženě vadí něco, o čem nechce mluvit, nebo to ani sama nedokáže pojmenovat.

„Ty máš zase novou halenku.“ A nezapomene dodat s pokusem o úsměv: „Ale sluší ti to.“ Nebo: „Krásná kabelka. Ty jsi zase utrácela. Zase máš nové šaty, boty, účes…“ Dosaďte si cokoli dalšího.

„Kolegyně chodí každý den do práce v jiném oblečení, značkovém a drahém. Každý měsíc jde ke kadeřníkovi, na kosmetiku, nehty a masáže. Používá drahé parfémy, má asi sto párů bot a hromadu kabelek. Já střídám dvoje kalhoty, k tomu nějaký vršek, dvoje boty a troje šaty už asi dva roky. Kabelky mám dvě. Přesto pokaždé, když přijdu v něčem, co delší dobu neviděla, neodpustí si poznámku, že mám zase něco nového. Štve mě to. Pokud je to výjimečně pravda, pak je to něco ze second handu,“ popisuje klasickou situaci vyvolávající napětí mezi ženami Markéta z Karlových Varů.

Jestliže se takové poznámky opakují, může to dojít až tak daleko, že vztah s kamarádkou či kolegyní pěkně zhořkne. Natolik, že se jí začnete vyhýbat a s přátelstvím je konec.