Nemáš rodinu? Kariéristo! A další věty, které muži nikdy neuslyší

Navzdory mnohým proklamacím, že ženám a mužům se v Česku měří stejně, fakta dokazují něco jiného. Světové ekonomické fórum už téměř dvacet let zveřejňuje výsledky genderové rovnosti mezi ženami a muži a loni jsme se propadli na ostudnou 104. pozici z celkového počtu 146 států. Na vítězný Island ani nedohlédneme, blíže máme spíš k propadlíkům a méně rozvinutým státům, jako je Pákistán, Súdán nebo Čad.

Není to zrovna dobrá zpráva. České ženy sice mají stejný přístup ke vzdělání a zdraví jako muži, tím však výčet pozitivních zpráv končí. Ostudné jsou například výdělky o 18 % nižší než ty mužské na srovnatelných pozicích. Ve stáří je propast ještě vyšší, ženy berou o 30 % nižší důchody.

Nerovné podmínky ale panují i v oblastech, které se nedají spočítat a vyjádřit čísly. V každodenním životě je společnost vůči ženám daleko kritičtější, a co se u nich považuje za samozřejmost, je u mužů bráno jako velký nadstandard. Kde všude se ženám a mužům neměří stejně a jaké věty nejspíš muž nikdy neuslyší?

Postřehli jste, že muži vědí skoro vždycky všechno? A to i o věcech, o kterých nemají ponětí? I naprostí laici dovedou poradit dokonce i s menstruací, o níž se letos hodně diskutovalo v souvislosti s vyhláškou, díky které jsou hygienické pomůcky na toaletách škol zadarmo. A to nejen proto, že některé dívky z chudých poměrů nemají na toaletní potřeby a v době menstruace kvůli tomu nechodí do školy, ale třeba i z toho důvodu, že každá dívka a dospělá žena zažila nepříjemné situace, kdy u sebe neměla žádnou hygienickou pomůcku, a zrovna ji potřebovala. Podle mnohých mužů je to však nesmysl. „Každá žena přece ví, kdy bude menstruovat, má na to aplikaci,“ dozvíte se od samozvaných odborníků.

Říká se tomu mansplaining – muži povýšeným či blahosklonným způsobem něco vysvětlují ženám. Typicky se to stává na poradách, na konferencích, v televizních debatách i v každodenním životě. „A jaké navrhujete řešení, Rozárko?“ zeptal se v televizní debatě o klimatické politice s influencerkou Rozárií Haškovcovou bývalý premiér Mirek Topolánek. Umíte si představit, že by se role obrátily? Co by na to asi tak Mireček řekl?

Když se před lety diskutovalo o zálohovém výživném na děti, které by za neplatiče hradil stát, bouřlivé debaty zákonodárců odhalovaly, jak na samoživitele, což jsou v převážné většině ženy, nahlížejí muži poslanci. Tehdejší ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová hovořila o tom, že z jejich úst zaznívá, že za neplacení alimentů si mohou ženy samy, protože si měly vybrat dobře partnera. Podobně to viděl někdejší vicepremiér a šéf KDU-ČSL Pavel Bělobrádek, který samoživitelkám radil, aby se znovu vdaly a vyhnuly se tak finančním problémům.

Ačkoliv se postoje politiků a běžných lidí obvykle dost rozcházejí, v tomto případě jsou zajedno. Při rozvodových tahanicích a stanovení výše alimentů stále běžně zaznívá: „Ona ho chce o všechno obrat.“, „Plánuje si užívat jeho peníze.“, „Roky byla doma s dětmi, nic nedělala, tak co by teď chtěla!“ Jaksi se však zapomíná, že výživné na dítě (jehož výše je dnes v průměru 4000 Kč), není aktem dobré vůle, ale zákonná povinnost.

Loni se v Česku narodilo nejméně dětí od roku 1775, od kdy se vedou statistiky. Z demografického hlediska je to problém – populace stárne a náklady na zdravotní a sociální péči časem nebude mít kdo platit, protože na ně lidé v produktivním věku nevydělají. Ale ačkoliv ve společnosti žije víc bezdětných mužů, viníkem jsou ženy. „Jsi kariéristka, která ve stáří zůstane sama.“, „Žena není ženou, dokud neporodí,“ zaznívají odsuzující komentáře.

Na jednu stranu se tedy od žen vyžaduje zodpovědné chování při výběru partnera, na stranu druhou jsou kritizovány za rozhodnutí nemít děti, když ho nenajdou. „Tak dlouho budeš vybírat, až přebereš,“ slyšela dvaačtyřicetiletá bezdětná Veronika na oslavě, kde jí příbuzenstvo předhazovalo, že si měla vzít svého prvního kluka, který dnes už má tři děti. „Akorát zapomněli, že to byl násilník. Kdybych si ho vzala, řekli by mi, že jsem pitomá, že jsem si s ním děti pořídila. Prostě, ať uděláte cokoliv, vždycky je to špatně.“

Nakolik je značná část společnosti i v roce 2025 ponořená ve stereotypních vodách s jasným rozdělením rolí na ženské a mužské, ukázala letos smrt horolezkyně Kláry Kolouchové (+46). Jako první Češka vylezla na pět osmitisícovek, osudnou se jí stala devátá nejvyšší hora světa Nanga Parbat, z níž kvůli zdravotním potížím sestupovala ještě před dosažením vrcholu. Cestou uklouzla a spadla do propasti. Jakmile se zpráva dostala na veřejnost, lavinu odsuzujících komentářů už v online světě nešlo zastavit. Bylo to smutné čtení. „Já tyhle sobecký matky nemusím.“ „Proč si takovou cestu vybrala, když měla doma děti.“ „Hazard se životem, který skončil tragicky.“

Ačkoliv se všichni psychologové shodnou, že spokojená máma rovná se spokojené dítě, najednou to vypadalo, že s mateřstvím žena nemůže už nic jiného než jen pečovat o potomky a rodinu. Navzdory tomu, že naprosto stejné riziko podstupují sportovci-otcové, na jejich adresu podobná kritika nikdy nezní. Horolezci, závodníci v autech, na motorkách, na kolech… I oni při sportu umírají, ale vzpomíná se na ně jako na borce, naopak sportovkyně-matka je nezodpovědná a sobecká.

Všimněte si, že když na poradě nebo v televizní debatě zvýší hlas muž, dokázal si svou přirozenou autoritou získat respekt. Jakmile to udělá žena, je z ní hysterka nezvládající emoce. Nad podobnou disproporcí se před časem na sociální síti LinkedIn zamýšlela majitelka personální agentury Alexandra Lemerová. Inspirovala ji jiná žena, která se ptala, jak si žena získá respekt, aniž by skončila s přezdívkou fúrie.

„Když muž zvedne hlas, umí si zjednat pořádek, když to udělá žena, je ‚hysterická‘. A tak se spousta žen raději vůbec neozve. Bojí se, že budou působit konfliktně, přehnaně ambiciózně nebo ‚moc‘,“ zamýšlela se. Podnikatelka přesně popsala to, co se děje ve firmách i ve veřejném prostoru už dlouhá léta. Než aby ženy někdo přezíravě nálepkoval, raději mlčí nebo mluví natolik opatrně, že je nikdo nebere vážně. Výsledkem je to, na co upozorňuje zpráva světového ekonomického fóra – ženy chybí ve vyšších politických postech i v byznysu. „Opakovaně se mi stalo, že jsem na poradě přišla s nápadem, ale zapadnul. Když totéž navrhl muž, zatleskali mu a časem ho i povýšili,“ napsala Irena v jedné diskusi na sociální sítích.

Nedávno jsem poslouchala debatu o rozvodu jednoho manželského páru. Příběh není až tak výjimečný – pro oba to bylo druhé manželství, ta první skončila rozvodem poté, co se provalil jejich milenecký poměr. I to stávající končí kvůli nevěře, tentokrát má milenku „pouze“ muž. Pozoruhodné na tom však je, že okolí neodsuzuje jeho, ale podváděnou ženu.

„Odvedla ho od první rodiny, tak se jí vrátilo to, co sama udělala jiné!“ zaznívalo opakovaně. Při takových diskusích používám oblíbenou hlášku svého otce: „Když je vůl, tak se nechal odvést.“ Příliš pochopení s ní však nenacházím. Dokonce ani u emancipovaných a feministických kamarádek. V naší společnosti zkrátka pořád platí, že za nevěru může vždycky žena. A nejvíc tehdy, když je bez závazků, ačkoliv nemorálně se chová zadaný muž.

Slovenská influencerka Dominika Krčmáriková nedávno na Instagramu rozebírala, jak málo toho musí muži dělat, aby je okolí vynášelo do nebes, zatímco když žena dělá daleko víc, bere se to jako samozřejmost. „I ten nejvíc top muž je v podstatě průměrná žena,“ sdílela myšlenku a zamýšlela se nad tím, jaký je vlastně standard, podle kterého jsou muži hodnoceni – všichni se rozplýváme, když muž uvaří, vypere, uklidí, vezme děti k doktorovi…

„Když se nad tím zamyslíš, tohle je běžná žena. Dělá všechno tohle, a ještě kupu věcí navrch,“ vystihla dvojí metr.

Na podobné téma existuje mnoho videí, jež s nadsázkou ukazují na absurditu vět, které mnozí pronášejí. Typicky při péči o děti. Jen si představte, že by na adresu maminek zaznívala chvála, jakou slyší otcové: „Ona nepotřebuje žádnou pomoc? Tak to je fakt dobrá!“, „Ona přebaluje dítě?! Často? Tak to je sakra dobrá máma!“, „On jde pařit a ona sama doma hlídá? To zvládne? Tak to je obdivuhodná!“, „Ona bere děti do parku? To je skvělé, že se zapojuje, musíš být na ni pyšný!“