Článek
Nu ano, něco zahradnické pravdy na tom je. Ale je jasné, že to vše se stromem děláte ve svém zájmu, ne v jeho. Totéž platí podle mého nejen o stromech a šatech, ale i o vztazích. Když jsem absolvovala výcvik pro budoucí psychoterapeuty, varovali nás, abychom při takzvaném dojednávání cílů terapie nepřistoupili na to, že své klienty budeme učit, jak manipulovat s druhými lidmi.
A někteří by skutečně chtěli umět přimět člověka, aby dělal, co si ten druhý přeje. Jediné, co psychoterapie může nabídnout, je práce na sobě samých, na svých vlastních představách, přáních, metodách a očekáváních. Jinými slovy trénujte schopnost smířit se s realitou kolem vás a učte se zpracovávat vlastní frustrace.
„Ve vztazích se učíme o jediném člověku - a to jsme my sami,“ říkali nám. A pak nás učili sebereflexi, získávání a poskytování informací, důležitosti souladu mezi tím, co si myslíme, co cítíme, co děláme a co říkáme. A také jsme v sobě hledali schopnost umět pomoci druhému člověku. Ovšem jen tehdy, když si to druhá strana přeje, respektive o pomoc požádá. Protože pomáhat někomu, kdo o to nestojí, je ztráta času, energie a pro někoho možná i iluzí.
Vzpomínám na četbu knížky Čtyři dohody, kde autor Don Miguel Ruiz doporučuje, abychom si nevytvářeli domněnky, protože v nich se většinou mýlíme, čímž zmateme svou mysl. Také bychom podle něj neměli brát věci osobně, protože to škodí našim pocitům, sebeúctě i sebevědomí.
Hezká je pasáž o hřešení slovem, v níž autor nabádá vlastní přesvědčení a pravdy ventilovat pouze tehdy, jsme-li tázáni. A pak ještě doporučení snažit se dělat věci dokonale, i když to třeba nejde. Protože jen tehdy, když něco umíme, nás taková činnost baví a může prospět něčemu nebo někomu dál.
Když jsem si všechny tyhle dobré rady přebrala, došlo mi jedno: každý můj vztah - a to nejen partnerský, ale s přáteli, známými, kamarády, učiteli, trenéry, s autoritami živými či mrtvými - mě naučil, že co mě těší, to i dává smysl mému životu. A to, co funguje, dělá lepší nejen můj život, ale i svět. A naopak to, co mi vadí, co mě rozrušuje, děsí nebo jinak obtěžuje, od toho je dobré držet se dál. Je to podobné jako v oblíbené dětské hře na hledání, při které vám hlasy našeptávají: „Samá voda - samá voda - přihořívá - hoří!“
A opět systemika neboli terapeutický směr, který nehledá univerzální pravdy, ale spíš pomáhá objevit funkční řešení problémů, dodává: „Když se kulaté snaží vejít do hranatého, drhne to. A to je známka nesouladu, nikoli něčí vina. A komu tohle vadí, ať to řeší.“
Co jsem tím vším chtěla říci? Že ty pravé vztahy poznáme v podstatě hned. Jak se říká, sedneme si. Věci nám jdou společně nějak snadněji, máme stejný humor, pomáháme si… Takový vztah dělá život oběma veselejší, smysluplnější a snazší. Ovšem jestli máte nutkavý pocit, že vztah či sebe v něm potřebujete stále okopávat, plít a měnit, hledejte dál a dělejte příjemné změny k lepšímu. To první ve světě, to druhé v sobě.
ProŽeny.cz
