Láska bez hranic: Polyamorie mění pravidla hry

Polyamorie znamená možnost navazovat více vztahů současně, avšak podmínkou je, že o nich všichni zúčastnění vědí a dobrovolně s nimi souhlasí. Nejedná se tedy o nevěru, ale o vzájemnou domluvu. „Polyamorie není jen o sexu, ale především o vztazích. Právě proto vyžaduje často více práce než vztahy monogamní,“ vysvětluje psycholožka Sylvie Navarová.

Na rozdíl od monogamie, která má jasně daná pravidla, je tento způsob partnerství založený hlavně na vzájemných dohodách mezi partnery, a ty se mohou postupně měnit podle potřeb a situace.

„Pobuřuje vás představa, že byste milovala více než jednoho partnera? Já to zažívám každý den. S Davidem jsme spolu čtrnáct let a po vzájemné domluvě jsme náš vztah otevřeli. Oba si můžeme budovat citové i sexuální vazby s dalšími lidmi,“ popisuje svou zkušenost pětatřicetiletá Magda z Prahy.

Pro jejich partnerství je důležitá upřímná komunikace a vzájemný respekt. Lidé nad otevřeným partnerstvím často kroutí hlavou, vysvětluje Magda: „Vidí jen nevýhody, někomu se to může zdát divné, podobně jako u lesbiček nebo gayů. My se ale v našem soužití cítíme dobře a není důvod se za něj stydět.“

Podle Sylvie Navarové stojí úspěšný polyamorní svazek na třech pilířích: otevřené komunikaci, jasně vyjednaných hranicích a schopnosti sebereflexe. Partneři spolu musí mluvit nejen o hezkých věcech, ale i o těch bolavých jako je žárlivost, nejistota či nepohodlí. A dohody, které si společně nastaví, nemusí platit navždy, čas od času je potřeba se k nim vrátit, znovu je promyslet a podle situace upravit.

Žít v polyamorii neznamená, že by žárlivost najednou přestala existovat, právě naopak je nutné naučit se s ní pracovat, porozumět jí a zkoumat, odkud pramení. Ovšem může se dostavit i její protipól, tzv. komperze, tedy radost z toho, že je partner šťastný s někým jiným. Nejde o samozřejmý pocit, ale o postoj, který je často nutné vědomě rozvíjet a postupně posilovat.

Důvodů, proč lidé nechtějí žít pouze s jedním partnerem, je celá řada. „Většinou je to touha po autonomii, autentičnosti a naplňování vlastních potřeb a hodnot, ale také rozvoj vztahů, sexuality a v neposlední řadě i pragmatické důvody,“ říká psycholožka Iva Rolederová.

Pro mnohé nejde o porušování tradic, ale o životní styl, který jim nejlépe vyhovuje a který považují za nejopravdovější.

Společnost zatím příliš neakceptuje otevřené vztahy a kolem tohoto typu partnerství koluje mnoho mýtů a předsudků. „Častým mýtem o lidech v polyamorii je, že jsou vztahově nevyzrálí, nechtějí se vázat a provozují promiskuitní sex,“ upozorňuje Iva Rolederová.

Běžně se setkáváme i s představou, že polyamorici mají problémy s duševním zdravím. Nebezpečí spočívá v tom, že si tyto negativní postoje mohou polyamorici sami začít přisvojovat a cítit se pod tlakem většinové společnosti.

Výzkumy ale ukazují, že realita polyamorních vztahů bývá často úplně jiná. Typická je pro ně vysoká míra důvěry, intimity a péče o bezpečí, a také pravidelný trénink otevřené komunikace.

Nová rozsáhlá metaanalýza zahrnující více než 24 tisíc lidí z USA a Evropy ukázala, že lidé v monogamních i nemonogamních vztazích, ať už jde o otevřená partnerství nebo polyamorii, prožívají podobnou míru spokojenosti, a to jak v partnerském, tak v sexuálním životě.

A tím se vyvrací rozšířený mýtus, že monogamní páry prožívají hlubší intimitu, důvěru a vášeň. Výsledky se přitom neliší ani napříč různými skupinami podle sexuální orientace (heterosexuální vs. LGBTQ+), ani mezi jednotlivými typy nemonogamních vztahů. Jinými slovy, kvalita společného soužití není dána jeho formou, ale tím, jak o něj lidé pečují.

Otevřená forma partnerství může být pro někoho spíš způsobem, jak se vyhnout závazku, jindy naopak cestou k hlubší pravdivosti k sobě samému. „Vědomý polyamorik buduje spojení s lidmi na základě respektu, důvěry a vzájemné zodpovědnosti,“ vysvětluje Navarová. Nejde tedy o počet milostných či citových vazeb, které člověk udržuje, ale o kvalitu a vědomý přístup, s jakým k nim přistupuje.

Tento životní styl však není jen nekonečnou svobodou. „Etická non-monogamie vyžaduje zodpovědnost vůči více lidem zároveň – čas, péči i emoční kapacitu,“ upozorňuje Navarová.

Problémy často nastávají tehdy, když jeden z partnerů přijímá polyamorii jen pod tlakem, nebo když nedokáže zvládnout vlastní žárlivost či nejistotu. Pod povrchem se pak mohou skrývat rivalita, soutěživost i tlak na výkon v citových vazbách.

Rolederová doplňuje, že i žárlivost má v těchto propojeních své místo, slouží jako ukazatel hranic. „Na žárlivost se v terapii nedíváme jako na něco, co je nutné vyléčit, ale spíše jako na signál. Stojí za to zkoumat, co a proč se nám právě děje,“ vysvětluje.

Tento proces může upozorňovat na ohrožení, nenaplněné potřeby nebo porušení dohod a poskytuje možnost lépe porozumět sobě i druhým.