Když šéf neřve, ale mlčí. Pasivní vedení jako podceňovaný problém

Pasivní styl vedení, známý také jako laissez-faire, označuje manažery, kteří se vyhýbají rozhodování, neposkytují jasné vedení a nechávají tým „plout“. Podle výzkumu publikovaného v Journal of Leadership & Organizational Studies je tento styl vedení spojen s nízkou pracovní spokojeností, vyšší fluktuací a nižším výkonem.

Tito manažeři často nevyjadřují žádné jasné preference, nepodávají pravidelnou zpětnou vazbu a nejsou aktivně přítomní v pracovních procesech. Ačkoliv to některým zaměstnancům může zpočátku připadat jako svoboda, postupně přichází nejistota – chybí cíle, podpora i orientace. Týmy vedené tímto způsobem často postrádají smysl pro směr, což zvyšuje riziko konfliktů, nedorozumění i osobního vyhoření.

Absence zpětné vazby, uznání i zájmu vyvolává v lidech pocit, že nejsou důležití. Pracují, ale nevědí, jestli dobře. Psychologové upozorňují, že dlouhodobé přehlížení ze strany vedení může mít dopad na duševní zdraví – zvyšuje úzkost, vyčerpání a snižuje vnitřní motivaci. Studie publikovaná v Academy of Management Journal upozorňuje, že sociální ignorace v práci vede ke ztrátě sebevědomí i vyššímu riziku odchodu ze zaměstnání.

Ticho může být interpretováno různě – jako nezájem, kritika, nebo dokonce trest. Zaměstnanec si může připadat neviditelný, a pokud se jeho úsilí setkává s mlčením, brzy začne pochybovat o smyslu své práce. Bez viditelného uznání nebo směrování k růstu se z práce stává jen mechanická rutina. To následně vede ke ztrátě loajality, ústupu angažovanosti a v krajním případě i ke ztrátě profesního sebevědomí.

„Byl to typický tichý šéf. Nezvyšoval hlas, nikdy se nerozčílil. Ale taky nikdy nepochválil, nezeptal se, jak to zvládáme. Když jsme potřebovali pomoc, byl nedostupný. Jediná zpětná vazba přicházela, když se něco nepovedlo,“ vzpomíná Kateřina, která po třech letech odešla z týmu, kde se jinak zdálo všechno v pořádku. „To ticho mě unavilo. Měla jsem pocit, že tam vlastně nejsem,“ dodala zaměstnankyně nadnárodní firmy.

Pasivní vedení neznamená vždy úplnou lhostejnost. Někdy se za tichým přístupem skrývá jiný problém – mikromanagement bez podpory. Šéf mlčí, ale kontroluje přes rameno. Neříká, co chce, ale zasahuje ve chvíli, kdy už je pozdě. Nechává věci běžet, ale zároveň sleduje každý krok. Výsledkem je nejistota, kdy zaměstnanci nevědí, kde mají hranice a co se po nich vlastně chce.

Pasivní vedení se navenek může jevit jako klid a volnost. Ale bez zájmu, podpory a komunikace se z něj stává neviditelná zátěž. Zaměstnanci potřebují vědět, že jsou vidět – i když všechno funguje. Ticho není vždy mír. Někdy je to jen dobře maskovaný problém.

Pokud máte pocit, že vás nadřízený nevidí nebo nevede, neznamená to automaticky vaši chybu. Než se frustrace promění ve vyhoření, zkuste si o nastavení vztahu říct – klidně konkrétní žádostí o zpětnou vazbu, jasnějším zadáním nebo prostorem pro rozhovor.

Někdy pomůže i nezávislý pohled HR oddělení. A pokud se ani tehdy nic nemění? Pak je na místě se ptát, co ve vás dlouhé ticho zanechává – a jestli tam, kde nejste slyšet, vůbec chcete dál zůstávat.