Čeho muži nejčastěji litují, když dosáhnou šedesátky aneb Co by dnes udělali jinak

Jednou z nejčastějších lítostí, která se u mužů kolem šedesátky objevuje, je pocit, že práci dali přednost před lidmi, na kterých jim ve skutečnosti záleželo nejvíc. Mnozí zpětně přiznávají, že trávili dlouhé hodiny budováním kariéry, zatímco vztahy a rodinný život odsouvali na druhou kolej.

V danou chvíli se pracovní cíle zdály důležité a neodkladné, zatímco čas strávený s partnerkou, dětmi nebo blízkými byl považován za něco, co se dá dohnat později. Jenže právě tohle „později“ se v mnoha případech nikdy nedostavilo. Když pracovní tempo zpomalilo, vztahy už nebyly tam, kde bývaly, a většinou už nic nešlo vrátit zpět.

Mluvit o svých pocitech zvládne málokterý muž. Přitom se jedná o jednu z nejdůležitějších věcí, která pomáhá při budování vztahů. Pokud by tedy dnešní šedesátníci měli dát mladším mužům jednu dobrou radu, pak to, že je naprosto v pořádku říkat lidem, jak se cítí. Je to ten nejlepší způsob, jak se vyhnout ve vyšším věku osamělosti a mrzutosti.

Starší muži nelitují špatných rozhodnutí, které v průběhu života učinili, ale co je opravdu mrzí, jsou všechny ty příležitosti, které nikdy nevyužili. Často je k tomu přitom vedl strach ze selhání, neúspěchu či odsouzení druhých.

Mít kolem sebe opravdové přátele je považováno za nejsilnější prediktory zdraví a životní spokojenosti ve vyšším věku. Přesto mnozí muži tvrdí, že o řadu přátel v průběhu života přišli, ať už to bylo kvůli stěhování, pracovní vytíženosti či obecně nedostatku času. Až po šedesátce si přitom uvědomili, jak moc tyto přátele postrádají.

Péče o zdraví bývá v mladších letech snadno opomíjena. Tělo většinou funguje, bolest se dá přejít a únava se dá dospat. Mnoho mužů si tak skutečnou hodnotu zdraví uvědomí až ve chvíli, kdy o něj začnou přicházet.

Najednou začnou vidět všechno, co z pohledu zdraví tolik odkládali. Ať už šlo o pohyb, spánek, preventivní vyšetření či ignorování varovných signálů, které tělo vysílalo. Zdraví opravdu není samozřejmost a péče o něj není slabost, ale investice, která se každému vrátí.

Další častou lítostí, která se v bilancích mužů opakuje, je pocit, že nežili podle sebe, ale podle očekávání druhých. Mnozí zpětně popisují, že před vlastními zájmy a touhami upřednostňovali to, co působilo rozumně, bezpečně a společensky přijatelně. Volili cesty, které okolí schvalovalo, i když v nich sami necítili skutečné naplnění.

V danou chvíli šlo často o praktická rozhodnutí, jako zajistit rodinu, obstát v práci a splnit roli, která se od nich očekávala. Postupem času si ale začali uvědomovat, že část jejich osobnosti zůstala upozaděná a neprožitá. Že si nikdy plně nedovolili být tím, kým chtěli být, protože se báli zklamat druhé nebo vybočit z nastavených kolejí.

Podle průzkumu muži nelitují většinou peněz jako takových, ale životních kompromisů, které kvůli nim museli udělat. Hon za penězi tak často šel na úkor jiných priorit, ať už vztahů, rodiny či pohody a volného času.

Muži často kvůli kariéře, rodině a dalším věcem odkládali cestování a poznávání nových věcí na později a až po šedesátce zjistili, že i díky tomu zmeškali spoustu zážitků i dobrodružství, které už nikdy nedoženou. Ochudili se tak o spoustu zkušeností a vzpomínek, které dávají životu barvu.

Mnoho mužů věnovalo většinu dospělého života práci a budování kariéry, často na úkor vlastních zájmů. Koníčky, které přinášely radost, zvědavost nebo kreativitu, neměly prioritu, a tak je odsouvali na později. K tomu ale mnohdy nedošlo.

Vše si uvědomili až po šedesátce, kdy se jejich pracovní tempo zpomalilo. Najednou jim začalo chybět něco, o co by se mohli opřít. Co by vyplnilo jejich volný čas, bavilo je to a zároveň naplňovalo.