Žádný stát nemá tak geniální systém uměleckého vzdělávání jako my v Česku, říká Magdaléna Kožená

To bylo řečeno v nadsázce. Manžel totiž zastává anglosaský, pro mě příliš liberální způsob výchovy. Já si myslím, že děti potřebují kromě lásky i určité mantinely. Přístup, že dítě je bůh, ať dělá cokoliv, mi je cizí. V tom se nesejdeme.

Díky tomu jsem vždycky působila jako ta přísnější, a když děti potřebovaly něco povolit, šly za tatínkem. Nejsem v pozici té zlejší ráda, ale neměla jsem na výběr. Je příjemné, že jak děti vyrůstají, začínají to vnímat a přemýšlet o tom. Jonáš tuhle dokonce prohlásil, že až bude mít děti, bude na ně přísný jako máma.

Často jsem o tom přemýšlela. Manžel je Angličan, já Češka, žijeme v Německu a cestujeme po světě. Já osobně cítím stále sounáležitost se svým národem a jazykem, s Brnem, odkud pocházím. Rozumím českému humoru, vše je jasné. I v duši. Ta identita je pro mě hodně důležitá. Mladá generace už to možná vnímá jinak. Znám spoustu smíchaných rodin, kde pocit identity chybí. Pokud se zeptáte mých dětí, kdo jsou, odpovědí, že napůl Češi a napůl Angličané. Německo tam paradoxně vůbec nepletou, přestože v něm žijeme.

Ano, jsem v tom důsledná, i když je to pracnější. Udržet živě jazyk země, ve které nežijeme a děti ho nutně nepotřebují, je náročné. Vychovávala jsem je na českých knížkách i filmech, znají Krtečka, Rumcajse… Také jezdí na Moravu na tábor, mají tedy i české kamarády. Je zajímavé, že starší Jonáš s Anežkou mluví česky i mezi sebou, zatímco Miloš s ní konverzuje anglicky. Manžel česky v zásadě rozumí, ale když si potřebuji s dětmi něco říct tajně, stačí jen zvolit méně běžná slova.

Jednu dobu ano. Trochu se vůči nám a našemu hudebnímu žánru vyhraňovaly, prožívaly menší rebelii. Samy si vybraly jiný druh hudby. Ale všichni hrají na nějaký nástroj, aniž bychom je výrazně nutili. Nejstarší už chodí celkem rád i na naše koncerty, chápe to recipročně, protože já zase chodím na jeho fotbalové zápasy. Říkám mu, že se musíme vzájemně podporovat.

Anežka všechno dělá a prožívá na dvě stě procent - smutek i radost. Přestože hraje na klavír, harfu a zpívá ve sboru, její živel je kreslení, přijde ze školy a tři hodiny kreslí. S holčičkou je vůbec vše jiné než s kluky, jde víc o partnerský vztah, takže mě i mnohem víc kritizuje. Kluci řeknou jen: „Mami, dobrý, jsi krásná.“ Anežka mi ráno vyčte: „Vypadáš strašně, udělej se sebou něco!“ Nic nezakrývá, toho si vážím. A užívám si tuhle jinou dimenzi.

Ano. Pokoušela jsem se dokonce zavést pravidla, jak dlouho smějí hrát. Rodinou koluje můj výrok, že neděle je „electronic free day“. To moc nevycházelo, v podstatě se mi všichni vysmáli. Když navrhnu, ať čtou knihy, tvrdí, že je to pro ně strašná práce. Jsou zvyklí číst jen krátké zprávy na mobilu a nedokážou udržet pozornost. Miloš bohužel tu závislost má, ale chce se jí zbavit. Jsem ráda, že k tomu dospěl. Téma se začíná objevovat i v jejich generaci, kdy někteří youtubeři otevřeně mluví o elektronické detoxikaci.

Velmi. Internet změnil naprosto všechno. Klasice to podle mě úplně nesvědčí. Mladí to mají těžké, na kulturu je stále méně peněz a oni mají oprávněný dojem, že pokud se nebudou prezentovat na sociálních sítích, neprorazí. V Americe třeba nikoho, kdo má na sociálních sítích méně než 30 000 sledujících, neangažují do prestižních projektů. Takže ti začínající věnují tři čtvrtiny času sebeprezentaci.

Pro růst osobnosti jde ale o nepodstatné věci. Je potřeba se vzdělávat, získávat zkušenosti. Oni přitom nemají ani šanci si něco v klidu vyzkoušet, hned je někdo hodnotí, lajkuje. Je to hrozný tlak. V mých začátcích tohle naštěstí neexistovalo, základ jsem si vybudovala dřív a můžu tohle vypustit. Nikam se neženu. A sledující nepočítám.

Od první třídy jsem zpívala v dětském sboru Kantiléna a trávila tam dokonce i víkendy. Můj sen ovšem byl stát se klavíristkou. Jenže před zkouškami na konzervatoř jsem si zlomila ruku a jediná možnost, jak se na tu školu dostat, byl zpěv. Klavír jsem si dodělala za rok a studovala obojí.

V průběhu studia jsem pak zjistila, že zpěv je pro mě přirozenější. Při hraní na klavír jsem mívala trému, neviděla jsem na lidi a cítila se sama. Při zpěvu jsem mohla komunikovat s publikem. V šestnácti letech jsme s loutnistou Mílou Študentem založili malý barokní ansámbl. Vydělala jsem si zpěvem první peníze, oslovili mě další hudebníci. Tím pádem jsem ani neměla čas cvičit hodiny na klavír a logicky vyplynulo, že budu zpěvačkou.

V určitém bodu života jsem dospěla k rozhodnutí, že bych mohla být užitečná i jinak než zpěvem. Když naše děti začínaly hrát na hudební nástroje, zjistila jsem, že žádný stát nemá tak geniální systém uměleckého vzdělávání jako my v Česku. Že to není samozřejmost. Chtěla jsem na to upozornit a ZUŠ podporovat a dál rozvíjet. Netušila jsem, jak se ten nápad rozroste a kam povede. Nejde jen o speciální pomoc pro talentované děti, ale o dostupnost uměleckého vzdělání pro všechny, kdo o to mají zájem.

Základní umělecké školy tvoří kořeny naší kulturnosti. Proto se s týmem snažím, aby se staly součástí různých komunit v krajích, aby přesáhly do běžného života třeba tím, že žáci půjdou zpívat do domova důchodců a tak podobně.

Běží již devátým rokem, letos ve 350 městech po celé republice. Trvá tři týdny a prezentuje šíři práce a nejlepší příklady praxe Základních uměleckých škol. Vytváří prostor pro setkání žáků, pedagogů, rodičů i uměleckých osobností. Letos jsme ho zahájili 14. května formou benefičního koncertu Rytíři talentu živě přenášeného Českou televizí.

Vrcholem festivalu bude už tradičně přehlídka v pražské Valdštejnské zahradě, na které se podílí Základní umělecké školy ze všech krajů. Letos poprvé děláme s dětmi i celou operu: na zámcích ve Valticích a v Lysicích se bude hrát Dido a Aeneas Henryho Purcella. Chystá se i spousta akcí během roku, třeba brněnský podzimní Tmavomodrý festival pro nevidomé děti.

Série jarních koncertů v Praze s Českou filharmonií, koncem roku Händelova opera Alcina v Národním divadle v Brně. V létě strávím dva měsíce na festivalu v Aix-en-Provence, kde zpívám Donnu Elviru v Mozartově Donu Giovannim. Na to se moc těším. Pro režiséra Roberta Ickeho je to první operní režie, což bývá zajímavé. Navíc diriguje můj muž Simon.

Říká se, že kovářova kobyla chodí bosa. Hodně lidí si představuje, že si vše doma nacvičíme a na zkoušce už znám manželovu vizi. Je to naopak, mnohdy přijdu na řadu až poslední. Obrovská výhoda je, že spolupráce se Simonem je velká radost. Staví na pozitivních emocích, je ke všem přátelský a věří, že podají maximální výkon, když jim dá pocit důvěry.

Neřekla bych ani, že je na mě přísnější než na ostatní. Když jsem ale zpívala u jeho domovského orchestru, což byla šestnáct let Berlínská filharmonie, měla jsem pocit, že se na mě dívají s výzvou: tak nám ukaž, jestli jsi opravdu nejlepší! Ten psychologický tlak jsem si dělala možná trochu sama, cítila jsem zodpovědnost a chtěla dokázat, že si tu roli zasloužím.

Odhadem bych řekla, že tvoří asi čtvrtinu. Ve světě je v oblasti pěvecké tvorby problém jazyk, málokterá cizojazyčná pěvkyně zvolí písňový repertoár v češtině. I když několik Janáčkových oper a Dvořákovu Rusalku rád nastuduje každý, kdo má hlas. To jsou základní pilíře. Já cítím milou povinnost naši hudbu představovat a vnímám, že má ve světě dobrý zvuk. Proto pořád zařazuji vedle slavných světoznámých jmen i českou hudbu, máme obrovskou pokladnici geniálních tvůrců. Občas se mě po koncertě posluchači ptají, co dalšího ten člověk napsal. Jsou to pro ně objevy. A mě to hrozně baví.

Miluju jazz, ten si pouštím večer na odpočinek, klasiku ani ne. Díky synům musím při cestách do školy v autě poslouchat rap. Ne že bych ho milovala, ale naučila jsem se v něm orientovat. Co se týče mého zpívání, zabrousila jsem jednou s Ondrou Havelkou a jeho Melody Makers do swingu. Vybrala jsem věci z 20. let, kdy je zpívaly operní hvězdy a až později je převzaly jazzové zpěvačky jako Ella Fitzgerald. Ta hudba snese oba druhy zpěvu, oba jsou autentické.

Je pravda, že už jsem měla kus pěvecké cesty za sebou a rozhodla se založit rodinu. Takže u mě nastal určitý posun v hodnotách, na aktuální místo jsem po budování kariéry, repertoáru a kontaktů postavila mateřství. Samozřejmě jsem netušila, jak se bude obojí rozvíjet, že nakonec budu mít tři děti a že mě čeká spousta nádherných pěveckých příležitostí. Věděla jsem ale, že můj partner je úspěšně kariérně rozběhnutý, takže kloubení všeho dohromady nebude snadné.

Dopředu člověk netuší, jestli to zvládne, ale když ta situace nastane, zkrátka ji musí vyřešit. Děti jsem si opravdu velmi přála. Řada kolegyň se jich dobrovolně vzdá z obavy, že by se nemohly věnovat na sto procent zpívání. Rozumím tomu, ale já to tak neměla. Člověk není asi nikdy spokojený se vším, vždycky musí dělat kompromisy.

Manžel pomáhal, jak mohl, snažili jsme se, aby vždycky aspoň jeden z nás byl s dětmi. K tomu jsme měli dvě skvělé chůvy, jinak by to nešlo. Stávalo se ovšem, že kluci byli smutní, když jsem odjížděla na delší dobu. Občas jsem je proto brala s sebou, ale nechtěla jsem, aby vypadávali ze školního rytmu. Spíš jsem odmítala časově náročnou práci, velké operní produkce, které znamenaly být dva měsíce pryč. Když operu, tak v Berlíně nebo na nějakém letním festivalu, kde můžou být děti se mnou.

Dnes už to není tak horké. Nejstarší Jonáš studuje v Miláně architekturu, takže už vyletěl z hnízda, což pro mě byl jako asi pro každou mámu těžký moment. Nastala nová situace, změnila se dynamika sourozenců v rodině a prostřední Miloš to nenese úplně nejlépe. Obecně si myslím, že dnešní děti to nemají vůbec jednoduché - obklopuje je velké množství témat a rizik. Mám proto pocit, že ti dva mladší stále potřebují, abych u nich byla. Že moje nebo manželova přítomnost je ještě důležitější než dřív.