Článek
V organizaci Lékaři bez hranic pracujete jako koordinátorka mediální komunikace. Co to přesně obnáší?
Podávám zprávy ze zemí, kde vypukl konflikt nebo se stala přírodní katastrofa. Tak jsem třeba byla v roce 2022 na dvouměsíční misi na Ukrajině, další rok na Haiti, vloni v Palestině a letos v Nigérii. V poslední době také občas řídím z operačního centra lidi na misích. Letos na podzim jsem z Barcelony pokrývala Gazu a Súdán.
Většina lidí má za to, že organizace řeší pouze humanitární pomoc a zdravotní péči. Její záběr je tedy širší?
Všechno začalo v roce 1971. Dva francouzští lékaři vyjeli s Červeným křížem do nigerijské Biafry, kde vypukla občanská válka a hladomor. Když se vrátili, chtěli o tom informovat média, ale v Červeném kříži se striktně dodržovala mlčenlivost. Ti dva lékaři souhlasili s profesními zásadami, jež chrání pacienty, ale také věděli, že prolomením ticha se dají zachránit další životy. A tak v prosinci 1971 založili novou humanitární organizaci, pro kterou pracují zdravotníci a také novináři. Mimochodem, když Lékaři bez hranic později dostali Nobelovu cenu za mír, byla za lékařskou péči a za přinášení svědectví z míst, kam se nikdo jiný nemůže dostat.
Kam se v současné době nikdo nedostane?
Třeba do některých částí súdánského Dárfúru, kde se bojuje. My jsme jediní, kdo tam má lékařské týmy i zpravodaje. Je to unikátní příležitost, a tak natáčíme, zapisujeme, fotíme a vše, co jsme zjistili a pořídili, předáváme tiskovým agenturám, médiím a kolegům, kteří pracují v centrech Lékařů bez hranic po celém světě.
Tento model funguje i na Ukrajině?
Úderem února 2022 naše týmy operovaly od Užhorodu přes Kyjev, Oděsu, Cherson až po Dnipro, Charkov a Kosťantynivku. Mobilní kliniky vyjížděly za lidmi, kteří se nacházeli poblíž frontové linie a nemohli utéct. Posléze vznikly projekty na fyzioterapii, které tam dodnes fungují, byť už na Ukrajině počet projektů snižujeme.
Proč zrovna fyzioterapie?
Po třech letech války se ukrajinské zdravotnictví nějakým způsobem postavilo na nohy, mobilní kliniky jsou potřeba pouze na východní frontě. V dalších místech se tedy soustředíme hlavně na fyzioterapii, psychologickou pomoc pro lidi s posttraumatickým syndromem, pro vysídlené či veterány. Ale i když z nějakého místa odejdeme, zůstává tam naše metodika. Ukrajinští zdravotníci třeba nebyli přivyklí situacím, kdy do nemocnice přivezou padesát nebo sto zraněných, Lékaři bez hranic je to naučili zvládat.
Pro vás osobně byla Ukrajina vůbec první mise. Co bylo nejtěžší?
Co si vzít s sebou do kufru. Zdá se to být až úsměvné, že? Byla jsem naprostý nováček a zrovna eskaloval válečný konflikt, zabalila jsem si tedy jen pracovní kalhoty a černá trička. Přijedu do Kyjeva, tam na mě čekají tři místní kolegyně včetně Nadi, což je bývalá novinářka, úžasná žena. Podívá se na mě a povídá: „Přece si nemyslíš, že budeme jen ležet v zákopech. Vezmeme tě nakupovat!“ To mě šokovalo. Ale pak jsem samozřejmě pochopila, že nešlo o nakupování, ale o hledání malých radostí, které vám připomínají „normální“ život. To vás nabíjí, posunuje… S Naďou jsme si rychle porozuměly.
Proč je potřeba, aby v takové situaci v zemi působil zahraniční manažer? Nezvládali by to Ukrajinci nebo třeba Palestinci sami?
Zahraniční manažer učí místní kolegy, jak nejlépe pracovat s informacemi, aby víc zaujaly média a další mezinárodní instituce. A manažer je tam také z bezpečnostních důvodů. Jako člověk odjinud nejsem tak vystavena místním tlakům, mám určitý nadhled, kontext. Na Ukrajině jsme po únoru 2022 byli dva zahraniční manažeři – já a kolega z Británie. Dělili jsme si úkoly: ty jedeš dnes s Naďou do Dnipra, ty s Natálií do Záporoží. Bylo to rychlé, operativní.
Na Ukrajině zavedli Lékaři bez hranic „sanitky na kolejích“.
Svou pohotovostí a rychlostí jsou Lékaři bez hranic pověstní.
Na konci října hurikán Melissa zasáhl Jamajku a na druhý den už Lékaři bez hranic vyslali letadlo se zdravotnickými zásobami a prvním týmem. Ten dva dny monitoroval situaci, třetí den začal opravovat nemocnice, chystat operační sály. Rychlost se odvíjí od propracované logistiky a permanentně připraveného vybavení, a to včetně čističek vody. A pak prostě jen sbalíme materiál, obvoláme lidi a startujeme. Tahle operativnost je také důsledkem toho, že Lékaři bez hranic jsou z devadesáti osmi procent financováni ze soukromých či firemních darů, a to na celém světě. Udržujeme si tím nezávislost a neutralitu.
Kdo platí zbylá dvě procenta?
Ta věnuje například světový fond pro AIDS a tuberkulózu nebo fondy vědeckých institucí ve Švýcarsku, Francii a Velké Británii. Lékaři bez hranic se totiž podílí na řadě výzkumných projektů – třeba v souvislosti s hadím uštknutím, šířením virů dengue či ziky, s antibiotickou rezistencí. Jde o situace, se kterými se často při misích potýkáme.
Pracujete pro organizaci šest let, pětkrát jste byla na misi. To je obvyklé tempo?
Misi si nevybíráte, ale můžete ji vždy odmítnout. Zvolit si také lze délku mise. V Palestině jsem byla třeba jen šest týdnů, protože jsem často spala sotva čtyři hodiny a bylo jasné, že to dlouhodobě nemohu vydržet. Na Haiti či v Nigérii jsem pracovala déle, maximálně ale čtyři měsíce. To je moje maximum, k němuž jsem se sama rozhodla.