Tereza Kostková: Až padesátka dorazí, pustím ji dál a podíváme se, co spolu ještě podnikneme

Vnímám ji hezky a těším se na ni. Nakonec, už o ní pár let vím, je předem ohlášená. A já jsem ráda, že za těmi dveřmi opravdu je. To totiž nemůže říct každý… Až v polovině června padesátka dorazí, pustím ji dál, půjdeme spolu na kafe a podíváme se na to, co dalšího podnikneme se životem.

Mentálně i tělesně se měníme pořád, jen v některých obdobích je to víc vidět. Náš ženský život má prý tři základní mezníky – začátek menstruace, přechod a pak odchod do důchodu, ale já myslím, že se vyvíjíme neustále. Sbíráme zkušenosti a posouváme se přes různá zakopnutí a pády.

V tuhle chvíli vám povím jediné – i kdybych mohla, nevrátila bych se. Je mi dobře a jsem vděčná za všechno, čím jsem prošla, včetně těch chyb a omylů. Cítím, že jsem na dobré cestě, a uvědomuji si, že jsem se změnila. Nejvíc je to poznat na vztazích – určití lidé mi ze života odešli a jiní do něj zase vstoupili.

Loni mi zavolal kolega z rozhlasu Václav Žmolík, že byl osloven nakladatelským domem Albatros Media, jestli by si nechtěl popovídat s nějakou ženou a odstartovat tak edici inspirativních ženských rozhovorů. Zeptal se mě a já souhlasila. Opět v tom hrála roli ta moje blížící se padesátka.

Pamatuji si, že když ji slavil můj táta, po představení v Národním divadle se zavřela opona a kolegové ho převáděli z jedné strany jeviště na druhou – ze čtyřicítky do padesátky. Byl to krásný rituál. Úcta k tomu, co si prožil, a vítání další etapy. A přesně tak to vnímám, jdu do nějaké jiné etapy a potřebuji, aby některé věci skončily a jiné začaly. Otevírám se novým možnostem. A knížka, která vyjde v květnu a pokřtíme ji na Světě knihy, do toho krásně pasuje.

Vdaná jsem podruhé a ráda. Občas se v životě stane, že se něco nepodaří nebo dojde dříve svého naplnění, ale to vůbec neznamená, že bych v sobě měla nějakou hořkost. Svatbu můžete vnímat buď jako instituci, nebo jako myšlenku – vědomé rozhodnutí žít v páru. V dobrém i ve zlém. A my jsme s Kubou (režisérem Jakubem Nvotou, pozn. red.), který už má za sebou taky jednu manželskou zkušenost, šli vstříc této myšlence. Ráda žiji s druhou bytostí, ráda ji vnímám a poslouchám. Zajímá mě, co cítí, co hledá, po čem touží. Věřím, že každý z nás je osobnost a společně se rozvíjíme na základě lásky, což je nejsilnější pohonná hmota ve vesmíru.

Několik posledních měsíců cíleně minimalizuji jízdy autem. Po Praze se pohybuji městskou hromadnou dopravou a také chodím pěšky. Střídám to, jak mi zrovna čas dovolí. Za volant sedám jen v krajním případě. Dost se nacestuji v rámci divadelních zájezdů, kterých mám opravdu požehnaně. Teď je ze mě proto nadšený chodec, který si všímá detailů a momentálně si vychutnává příchod jara v ulicích a parcích. Miluji, jak se příroda probouzí k životu. Pro ni v jistém smyslu cykličnosti neexistuje smrt. Sice jde v zimě skoro dohola, ale s prvními slunečními paprsky zase ožívá. To mě fascinuje a nabíjí radostí a energií.

Víte, jak se pozná, že žena zestárla? Když se začne starat o zahradu… Ale vážně, myslím si, že nejde ani tak o věk, jako spíš o životní styl. Moje profese je kočovná – pořád někde poletuji a střídám prostředí, takže je přirozené, že potřebuji mít svoji základnu. Svůj přístav, svoje doma, kam se můžu vracet. A když k tomu patří i kus mnou zpracované a opečovávané půdy, jsou ty návraty o to hezčí. Člověk doopravdy zakoření a cítí se s tím místem až osudově propojený. Dřív jsem byla městská holka, ale postupem času mě to vytáhlo ven. Teď patřím na okraj Prahy. Potřebuji vstávat a usínat za ticha, vidět hvězdy, hrabat se v hlíně, což by mě třeba ve dvaceti nenapadlo.

Každý z rozhovorů, který v Českém rozhlase s hosty vedu, je pro mě velký zážitek. Po sedmi intenzivních letech jsem ale pocítila, že se potřebuji nadechnout a zvolnit. A tak jsme se s vedením domluvili, že si ze čtyř dní ponechám dva – zůstávají mi úterky a čtvrtky. A zbytek pokrývají moji kolegové – Adéla Gondíková a naše nová moderátorská posila, herec a režisér Marek Němec. Z toho, že máme v týmu muže, mám velkou radost. Bude to zase trochu jiný pohled a přístup, ale v našem stylu. Kvalitu držíme dál, ale přidali jsme „ingredienci“ navíc.

Letošní rok je opravdu přelomový. S kolegou a kamarádem Alešem Hámou končíme s dnes už legendárním představením Frankie a Johnny, které jsme v pražském Komorním divadle Kalich a na zájezdech po celé republice hráli skoro čtrnáct let. Aktuálně hledáme nový text, stejně nosný a něčím „chemicky“ podobný. Jako by Frankie a Johnny žili svůj příběh dál… Uvidíme, jak to dopadne, rozhodně nechceme tlačit na pilu. V každém případě mě divadlo pořád moc baví, jsem tím odjakživa „praštěná“. Komorní Kalich, kde mám na repertoáru dalších šest inscenací, vnímám jako místo, kde je mi dobře.