Článek
Karolino, když se řekne sportovní dřevorubectví, většina žen si asi představí sport pro chlapy. Setkáváš se s tím často?
Pořád. Lidé mají pocit, že je to hlavně o síle a velkých svalech. Jenže já vždycky říkám, že mnohem důležitější je technika. Samozřejmě musíte být v kondici, ale není to tak, že by vyhrával ten nejsilnější. Kdyby to tak bylo, ženy by neměly šanci. A přitom se dokážeme prosadit i na světové úrovni.
Když tě někdo potká poprvé, bývá překvapený?
Docela ano. Asi nevypadám jako někdo, kdo tráví víkendy se sekerou a motorovou pilou. Líbí se mi, jak lidi zajímá tento u nás netradiční sport. Každému musím vysvětlovat, jak to všechno funguje, od nářadí až po disciplíny. Pro většinu lidí je přitom velkým překvapením, že v této technické disciplíně závodí i ženy.
Jak jsi se k dřevorubectví vlastně dostala?
Úplně nenápadně. Jako malá jsem jezdila s mamkou a sestrou na závody pomáhat. Zametaly jsme pódium, připravovaly zázemí a sledovaly závodníky. Jednou přišla otázka od českých závodníků, jestli si to nechceme vyzkoušet. A tím to všechno začalo.
Takže za vším stojí rodina?
Určitě. Dnes závodíme vlastně všechny tři – já, moje sestra Jana (dvojče) a mamka. Na tom je krásně vidět, že tenhle sport nemá žádná předvídatelná omezení. Mamka začínala až ve 49 letech a pořád závodí.
Bylo od začátku jasné, že u toho zůstaneš?
Vůbec ne. Na začátku mě bavilo hlavně to, že jsem se učila něco nového. Postupně přišly první závody, které byly náročné, a hlavně ty poslední příčky umístění vás moc nenadchnou, ale po měsících tréninku přišly první úspěchy a pak už jsem tomu propadla úplně.
Karolína Urbanová při disciplíně Stock Saw
Když si ženy představí sekeru, většinou si nevybaví sport. Co je vlastně timbersports?
To je otázka, kterou dostávám nejčastěji. Ve skutečnosti jde o vrcholové sportovní dřevorubectví. Soutěžíme v několika disciplínách se sekerou, ruční pilou i motorovou pilou a všechno se měří na čas. Rozhodují vteřiny, někdy i desetiny vteřin.
V čem konkrétně soutěžíš?
V ženské kategorii máme čtyři základní disciplíny. První je Stock Saw, kde sériovou motorovou pilou řežeme dva kotouče z kmene, kde se musíme vejít do hranice 10 cm. Jeden řez shora dolů, druhý zdola nahoru. Musíme být nejen rychlé, ale i přesné.
Pak je Single Buck, což je řezání obrovskou ruční pilou. Ta moje měří skoro metr sedmdesát. Vypadá to jednoduše, ale musíte najít správný rytmus, jinak ztrácíte čas.
Další disciplínou je Underhand Chop, kdy stojíme přímo na kmeni a sekerou ho přesekáváme pod nohama.
A poslední je Standing Block Chop, kde přesekáváme stojící špalek. To bývá pro diváky hodně atraktivní, protože létají obrovské třísky a člověk opravdu vidí sílu i techniku v jednom.
Zní to náročně. Je mezi ženskými a mužskými závody nějaký rozdíl?
Ano, ale ne tak velký, jak si lidé myslí. Spousta diváků má pocit, že ženy mají úplně jiné disciplíny nebo výrazně lehčí podmínky, ale tak to není.
V ženské kategorii soutěžíme ve čtyřech disciplínách – Stock Saw, Single Buck, Underhand Chop a Standing Block Chop. Muži mají navíc ještě dvě velmi fyzicky náročné disciplíny, Springboard a Hot Saw.
Motorovou pilu používáme stejnou jako muži. V disciplíně Stock Saw všichni pracujeme se sériově vyráběnou pilou STIHL MS 661 a rozhoduje hlavně technika, rychlost a přesnost. Žádné zvýhodnění tam není.
U sekacích disciplín je rozdíl hlavně v průměrech dřeva. Muži sekají větší kmeny, ženy o něco menší. Například ve stojícím špalku nebo při sekání pod nohama máme menší průměr dřeva, ale princip disciplíny zůstává úplně stejný – musíme se co nejrychleji prosekat do poloviny z jedné strany, otočit se a dokončit sekání z druhé strany.
Rozdíl je také v nářadí. Mužské závodní sekery často váží kolem tří kilogramů, moje má přibližně dva a půl kilogramu. Může to znít jako malý rozdíl, ale když s ní několik desítek vteřin šviháte nad hlavou, poznáte každých pár set gramů navíc. Stejně tak používáme o něco kratší ruční pily, protože ženy mají zpravidla kratší rozpětí paží než muži.
Pořád je to ale vrcholový sport. Když stojíte na startu, nikdo neřeší, jestli jste žena nebo muž. Rozhoduje, kdo bude rychlejší, přesnější a lépe připravený.
Takže žádná „holčičí verze“?
To určitě ne. Pořád je to vrcholový sport a člověk musí odvést stejnou práci jako na jakékoli jiné světové soutěži. Jen jsou podmínky nastavené tak, aby odpovídaly fyzickým rozdílům mezi ženami a muži. Příprava a trénink jsou u mužů a žen úplně stejné.