Článek
Černé řemeslo mu učarovalo už v dětství, když s prarodiči navštěvoval jarmarky nebo akce v archeoskanzenu. Že se mu chce věnovat, věděl už v útlém mládí. Přihlásil se na střední uměleckou školu v Turnově, po maturitě pokračoval studiem na Fakultě umění a designu na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem.
„Navštěvoval jsem ateliér přírodních materiálů. Pracovali jsme se dřevem, proutím, kamenem, textilem, ale já zůstal u klasické kovařiny. Nekombinoval jsem. To přišlo opět až nyní, po letech,“ prozradil Ondřej Klír, který svou firmu nazval Alchifer.
Kovařina je podle jeho slov rozmanitá. „Spadá sem třeba podkovářství, někdo vyrábí ploty, schodiště, nedaleko v Hejtmánkovicích je kovář, který dělá kramle, sekáče do sbíječek… Já dělám dekorativní věci, hlavně zahradní sochy a doplňky do domácnosti,“ vysvětlil umělec, v jehož portfoliu se objevily například i plastiky dinosaurů.
„Vyrostl jsem na příběhu Cesta do pravěku, proto dinosauři. Ale úplně největší zájem je asi o vážky. Lidé si je pořizují do zahrady. Mají rozpětí křídel asi půl metru, i když teď jsem začal dělat i metrové,“ pochlubil se.
Papírování je náročné
Je toho názoru, že pro uměleckou kovařinu musí mít člověk hlavně prostorovou představivost. Zkoušet, aby vše ladilo, metodou pokusu a omylu, je dost nákladné. Finančně i fyzicky. Ovšem těžší než kovařina je pro něho nutnost proniknout do všech daňových a účetnických povinností i schopnost pracovat s faktem, že další peníze můžou přijít až po dokončení další zakázky. Zejména když si chcete práci vybírat, aby vás těšila.
Naštěstí má podporu v manželce, která je sice ornitoložka, ale možná i tím, že mají každý jinou profesi, tak se vzájemně doplňují. Když začínal s podnikáním, jezdívali na trhy a podobné akce, nyní díky e-shopu prodávají třeba do Koreje nebo Spojených států.
Ohniště a kus kolejnice
Rodák z Prahy se nejprve s rodiči přestěhoval do Orlických hor, zhruba před třinácti lety se ale jeho domovem stalo Broumovsko. S manželkou koupili ruinu statku v Šonově, kde ve zdivu rostly stromy, a postupně ji proměnili v útulný domov. A samozřejmě nechybí kovárna.
„Prostory jsou důležité, ale náročné je i vybavení. Mám tu historické i nové stroje. Například na buchar jsem čekal sedmnáct let. Je to krásná, osmdesát let stará mašina, vyrobená v Německu,“ pochlubil se Klír. A vzápětí ukázal na stojanovou vrtačku. Ta je naopak zcela nová. A díky lepšímu uchycení vrtáků se s ní pracuje mnohem rychleji než s tou původní.