Článek
Patnáctého května jste oslavil sedmdesátiny gala koncertem v O2 areně, kde vystoupila i Pražská filharmonie. Na velkých scénách jste jako doma, co pro vás O2 arena představuje?
Narozeniny sice slavím až v srpnu, ale to je opravdu velmi špatný měsíc na koncerty. Takže jsem se rozhodl udělat takovou předoslavu. Měl jsem z toho respekt, protože je to něco úplně jiného než operní představení. Na koncertě máme odposlech, zpíváme na mikrofon, v divadle žádný odposlech neexistuje. Je to tedy jiná práce.
Brzy tedy oslavíte skutečné sedmdesátiny, v jaké jste kondici?
Nedávno jsem zkoušel v Národním divadle novou produkci Wagnerovy opery Zlato Rýna. Začali jsme v prosinci a premiéra byla v únoru. Téměř tři měsíce zkoušení od deseti ráno do šesti večer s hodinovou obědovou pauzou. Samozřejmě že člověka napadne: zvládnu to ještě? A zvládl jsem. Pamatuji si, že Hanka vždy říkávala důležitou věc: „Zlatíčko, čím jsme starší, tím více se musíme obklopovat mladými lidmi.“ A to je svatá pravda. Kolem mě jsou lidé, od nichž jsem o třicet let starší. Ale co mě potěšilo, je, že někdy byli unavenější než já.
Mezigenerační neporozumění tedy není vaše téma, mladými lidmi se obklopujete rád. Proč?
Mám moc rád mladé lidi. Nejen v opeře, ale i v populární hudbě rád sleduji, když se objeví někdo úžasný. Mám rád Ewu Farnou, která zpívá geniálně. Nemusí to být jen generace, která už něco dokázala, jako Helena Vondráčková nebo Lucie Bílá, u nichž je profesionalita samozřejmostí. Když se ale objeví někdo nový a zpívá krásně, ocením to. Nikdy jsem neznal závist. Když jsem slyšel někoho krásně zpívat, šel jsem za ním a okamžitě mu to řekl.
Na albu Andělé strážní jste pracoval s deseti ženami, mimo jiné s Lucií Bílou, Jitkou Čvančarovou, Ivanou Chýlkovou a dalšími. Kdo vás nejvíc překvapil a proč?
Herečky jsou zvyklé pracovat trochu jinak. Dělali jsme dueta a já chtěl, ať to nejprve nazpívají ony, protože rád poslouchám, jak si pohrávají s textem. Ať to byla Jitka Čvančarová, nebo Ivanka Chýlková, ta byla ve studiu opravdu geniální. A pak Bára Hrzánová: přišla, udělala tři pokusy a bylo hotovo, nahráno. Obdivuji to. Člověk si v mládí myslí, že udělá jedno dvě představení, která se mu podaří, a hned je druhý Luciano Pavarotti. A tak to není. Je strašně důležité, aby člověk dostal pořádnou facku. Já jich dostal hodně. Největší od svojí mámy. Každý rodič, když vidí své dítě stát na jevišti, si myslí, že je geniální, ať zpívá jakkoliv. Já zpíval Dona Pasquala v Košicích a moje máma přišla na premiéru. Stál jsem pyšný na jevišti a ptal jsem se: „No, co říkáš?“ A ona, že nic. Že jestli takhle budu zpívat dál, ať to raději nedělám.
V opeře Richarda Wagnera Zlato Rýna jako bůh ohně Loge
Jaká byla vaše maminka?
Úžasná dáma. Dožila se devadesáti osmi let. Byla přímá, vždy řekla věci rovnou. My byli tři kluci. Jednou vešla do pokoje a vybídla nás, ať vyneseme smetí. Nejstarší řekl, ať to udělá prostřední, a ten zas, že nejmladší. Tak máma vzala smetí a vysypala ho uprostřed pokoje. „A teď si ho ukliďte.“ A byl klid. To jsem na ní obdivoval. I v osmadevadesáti ráno vstala a pěkně se nalíčila, oblékla. Svoji maminku jsem nikdy doma neviděl v teplákách.
Prohlásil jste, že O2 arena byla váš poslední velký koncert. Proč?
Myslím, že dělat velké koncerty po sedmdesátce již nemá smysl. Chtěl bych odejít ve formě, aby si lidé neříkali: „Chudák, on ještě leze na jeviště, proč to dělá, vždyť mu to nezpívá, proč dělá koncerty…“
Rád bych ale do budoucna dělal menší koncerty a jezdil po republice. Lidé si váží, že přijedete do malého města. Vždy je tam jiná reakce než ve velkém. A já si rád s lidmi povídám. Sedmdesátka už je nějaký věk a já si chci trochu užívat života, jen mě moc mrzí, že ho nemohu užívat s Hankou, jak jsme to oba plánovali.