Hluchoslepá žačka díky ní vystudovala vysokou školu. Učitelka pak sama trvale oslepla

Annini rodiče, irští přistěhovalci, prchli do Spojených států amerických před hladomorem, který sužoval jejich domovinu ve 40. letech 19. století. Anne prožila dětství v „dickensovské“ bídě, a to nejen kvůli chudobě rodiny. V pěti letech vinou infekčního zánětu spojivek téměř oslepla a ani několik operací nepřineslo zlepšení.

V osmi letech jí zemřela matka a Anne zůstala spolu s tělesně postiženým bratrem Jamesem v péči násilnického otce závislého na alkoholu. Ten děti brzy opustil, takže skončily v přeplněném a zchátralém chudobinci, kde malý James záhy zemřel. Tato zkušenost v Anne probudila prudké rozhořčení nad údělem chuďasů, kteří nikoho nezajímali.

Anne pochopila, že jediná naděje na únik z chudoby vede přes vzdělání. A tak, když v roce 1880 chudobinec navštívila komise z Bostonu a prohlídka se chýlila ke konci, sebrala odvahu a zvolala na adresu jednoho z členů: „Pane Sanborne, chci jít do školy!“ To jí změnilo život, protože ještě téhož roku nastoupila do Perkinsovy školy pro nevidomé v Bostonu. Měla však potíže s adaptací, protože její životní zkušenosti se velmi lišily od těch, v nichž vyrůstaly spolužačky z bohatých farmářských rodin.

Studia vázla. Anne ještě ve čtrnácti letech nedokázala přečíst ani napsat své jméno. Mnoho spolužaček se jí posmívalo kvůli hrubému a drsnému chování. To skutečně nebylo ukázkové a bez přímluv učitelů by pravděpodobně nedostudovala. Dívce nejspíš pomohlo i to, že další operace očí jí konečně vrátila zrak a ona se tak mohla učit číst.

Školu zakončila v roce 1886 coby nejlepší studentka ročníku. Radost z úspěchu však kalily obavy z budoucnosti. Anne neměla rodinu, k níž by se mohla vrátit, ani dostatečnou kvalifikaci pro zaměstnání. V tu chvíli zasáhl osud v podobě kapitána Arthura Kellera, který hledal učitele pro svou sedmiletou dceru Helen, jež v necelých dvou letech ohluchla a oslepla.

Anne byla podle ředitele Perkinsovy školy nejlepší kandidátka na výuku dívky, a tak odjela v březnu 1887 do Alabamy, aby zahájila novou kapitolu svého života. Helen byla bystrá, ale velmi rozmazlená, a ještě víc vzteklá. Anne věděla, že bez absolutní poslušnosti nelze čekat úspěch. A tak se společně se svou žačkou přestěhovala do nedalekého domku, kde žily samy, bez vlivu rodiny.

Anne bylo tehdy pouhých dvacet let, ale při výuce Helen projevila velkou zralost a vynalézavost. Když zjistila, že přísný a striktní rozvrh nikam nevede, ustoupila od něj a výuku postavila na vytváření asociací mezi slovy a hmatatelnými objekty.

Když se například Helen ráno omývala vodou, Anne prstovou abecedou na dlani hluchoslepé dívky naznačila slovo voda. Mnoho lekcí absolvovaly venku, kde poznání přírody, zvířat a rostlin probíhalo pomocí zbylých smyslů, kromě hmatu také využila čich a chuť. Za několik měsíců se Helen naučila bezmála 600 slov, Braillovo písmo i násobilku pěti.

V roce 1888 se žačka a její učitelka přestěhovaly do Bostonu. Helen se stala tváří Perkinsovy školy, a tím, jak přitahovala veřejnou pozornost, výrazně přispěla k financování instituce. Zpráva o studijním pokroku těžce postižené žačky se rychle rozšířila. Z Helen byla celebrita, setkala se s významnými osobnostmi své doby. Spisovatel Mark Twain ovšem neviděl jen Helen, kterou všichni obdivovali, ale i Anne Sullivanovou, již nazval „zázračnou ženou“.

Tato mimořádná učitelka, kterou všichni ignorovali, doprovázela svou žačku i při studiu na ženské vysoké škole Radcliffe College v Cambridge. Podporovala ji ve výuce třeba i tím, že navzdory varování lékařů přečetla stovky knih, o nichž se domnívala, že by mohly být Helen při studiu užitečné. A skutečně, Helen se v roce 1904 stala první hluchoslepou osobou, která absolvovala vysokou školu. Postupem času se Anne proměnila z učitelky ve vychovatelku, důvěrnici, a nakonec i nejbližší přítelkyni.

Když Helen pracovala na autobiografii Příběh mého života (1903), vstoupil do světa obou žen redaktor a literární kritik John Macy. S Helen ho pojily pracovní závazky, do Anne se zamiloval. Ta jeho žádost o ruku několikrát odmítla, protože měla obavy ze své prudké povahy. A možná i z toho, že žila s Helen. Nakonec si Johna přece jen vzala, ale měla pravdu. Manželství bylo nešťastné a v roce 1914 se po devíti letech rozpadlo.

Anne celý svůj život stála po boku Helen, která se nikdy nenaučila mluvit dostatečně srozumitelně. Doprovázela ji i na přednáškovém turné, kde tlumočila její slova publiku. Společně navštívily stovky měst a uskutečnily 249 odborných přednášek pro tisíce lidí. Anne, která stále víc trpěla bolestí v oku, nakonec zcela oslepla. Zemřela v sedmdesáti letech v přítomnosti Helen, která ji držela za ruku. Její popel byl uložen ve Washingtonské národní katedrále, Heleniny ostatky připojili o 32 let později. V roce 2016 byla Anne Sullivanová uvedena do Národní ženské síně slávy.