Stala se první světicí židovského původu. I přes konverzi ke katolictví byla deportována do Osvětimi

Narodila se do židovské rodiny v tehdy pruské Vratislavi. Byla poslední, jedenácté dítě, čtyři její sourozenci brzy zemřeli. Když byly Editě Steinové dva roky, umřel náhle i její otec a rodinný podnik se dřevem převzala energická maminka. Ta svou nejmladší ráda rozmazlovala, hýčkali ji i starší bratři a sestry a Edita si to užívala: „V prvních letech života jsem byla jako živé stříbro, stále v pohybu, s přemírou nápadů, opovážlivá a všetečná, a přitom nezkrotně tvrdohlavá.“

Holčička se nemohla dočkat školních lavic, a protože byla bystrá, přijali ji už jako pětiletou. Při vyučování excelovala, v roce 1907 byla přijata na gymnázium a v roce 1911 maturovala jako nejlepší studentka v ročníku s vyznamenáním. V čase dospívání také vystoupila z židovské církve. Náboženství jí nahradila hudba, umění a literatura. Už to byla asi poměrně „silná káva“ pro její rodinu.

Když si posléze na vratislavské univerzitě vybrala jako studijní obory filozofii, psychologii, latinu, germanistiku a historii, způsobila poprask. Její blízcí totiž očekávali, že vsadí na prestižní medicínu, navíc těžce nesli proměnu rodinného benjamínka v sebevědomou ženu.

Ano, Edita byla sebevědomá, také velmi pracovitá, nedokázala odpočívat, a tak ji na univerzitě brzy začaly trápit úzkosti. Objevily se i příznaky deprese. Ty umocnila ještě četba románu Helmut Harring od Hermanna Poperta, který popsal odvrácenou stranu stavovské společnosti. Talentovaná Edita tehdy ztratila řadu iluzí, škrtla mnohé sny, pak se ale začetla do knihy Edmunda Husserla Logická zkoumání a propadla fenomenologii.

V roce 1913 přestoupila na univerzitu v Göttingenu, zapsala se na přednášky právě k profesoru Husserlovi, studovala také u Hedwig Conrad-Martiusové a Maxe Schelera.

„V Göttingenu jsem se naučila mít úctu k problémům víry a vážit si věřících lidí,“ popsala později roky, kdy se také zdokonalovala v sebekázni: „Život pro vědu zavazuje. Žila jsem vždy jako řeholnice.“

Když vypukla první světová válka, stala se dobrovolnou ošetřovatelkou ve vratislavské nemocnici. Na podzim 1914 se pak vrátila do Göttingenu a o rok později na univerzitě složila státní zkoušky s vyznamenáním. Po absolutoriu se opět přihlásila do Červeného kříže a dostala práci v infekčním lazaretu v Hranicích na Moravě. Tehdy se opět dostala do konfliktu s matkou, která její dobrovolničení neschvalovala. Edita přesto odjela, ale tentokrát se brzy začala sama potýkat se zdravotními problémy, až jí nadřízení poslali na dovolenou.

Do lazaretu se už nevrátila. Vánoce roku 1915 strávila v Göttingenu a u profesora Husserla viděla poprvé v životě ozdobený stromeček. Katolické zvyky ji okouzlily. O rok později složila doktorskou zkoušku opět s nejvyšším vyznamenáním, tzv. summa cum laude, což znamenalo doporučení k habilitaci. Profesor Husserl jí nabídl, aby mu dělala asistentku. Ve Freiburgu editovala jeho rukopisy, vedla seminář, vyřizovala korespondenci, ale pomocná vědecká práce ji příliš neuspokojovala. Na podzim 1918 se rozhodla vydat se vlastní cestou.

„Jednou jsem namátkou sáhla do knihovny a vylovila nenápadnou knížku s názvem Život svaté Terezie z Avily, jak jej ona sama popisuje. Přečetla jsem ji jedním dechem.“ Tak popisovala zlom, který přišel v roce 1921. Terezie z Avily jí ukázala, že víra představuje osobní vztah a přátelství mezi člověkem a Bohem. Edita pochopila, že se špatně ptala. Nejde o to, co je pravda, ale kdo je pravda. Pravdou se pro ni stal Ježíš Kristus.

„Pro mou matku byl přechod k jiné konfesi tím nejhorším, co jsem jí mohla provést,“ zapsala si, ale nedala se zviklat. Byla šťastná, že konečně vybojovala svůj vnitřní zápas. Svátost křtu přijala v roce 1922 v katolickém kostele v Bad Bergzabernu, na druhý den následovalo první svaté přijímání, v únoru biřmování…

Od roku 1923 vyučovala Edita němčinu a německou literaturu ve Špýru – v internátním učitelském ústavu, který vedly dominikánky. Chtěla být nezávislá na rodině a poznat klášterní život.

Přitom studovala katolickou filozofickou tradici, především učení Tomáše Akvinského, také překládala, přednášela veřejnosti a aktivně hájila právo žen na vzdělání. Vyjadřovala se i k otázkám rozdílů mezi mužem a ženou. Mimo jiné přemýšlela nad tím, že žena je nadaná k pochopení osobní roviny člověka, zatímco muž má talent řešit věcné záležitosti, je zaměřen více technicky a obchodně. Její názory a práce však byly přijímány s rozporuplnými reakcemi, což ji demotivovalo.

V roce 1933 přijala místo docentky na Institutu pro vědeckou pedagogiku v Münsteru, ale úderem tzv. norimberských zákonů dostala výpověď. Tehdy napsala dopis papežovi Piovi XI. a požádala jej o vydání encykliky na ochranu Židů. Dočkala se jen požehnání pro sebe a rodinu. I když mnoho jejích přátel už emigrovalo, Edita se rozhodla zůstat v Německu a v říjnu 1933 vstoupila v Kolíně nad Rýnem do řádu bosých karmelitek.

Tímto krokem rodinu opět šokovala. Vždyť se tak vzdala i své vědecké práce. Další lidé Editu osočovali, že jako Židovka hledá v katolickém klášteře útočiště před nastupujícími fašisty. Nebezpečí tím však pro ni neskončilo. V dubnu 1934 přijala řeholní oděv a jméno Terezie Benedikta od Kříže. Zpočátku jako ostatní sestry pracovala jen manuálně, později vyřizovala písemnosti, překládala z latiny a psala texty o svatých. Nakonec dostala zvláštní povolení, aby se mohla vrátit k vědě a dokončit díla, která si rozepsaná přinesla do kláštera.

Věčné sliby složila roku 1938, ale hned po 9. listopadu, tedy po strašlivé křišťálové noci, zažádala o přeložení do „Karmelu“ v nizozemském Echtu. Obávala se, že by její přítomnost mohla být záminkou k likvidaci kláštera v Kolíně nad Rýnem. V Echtu se věnovala mystice a dílu svatého Jana od Kříže, svou práci Věda kříže však nestihla dokončit.

V roce 1941 začala v Německu platit vyhláška, která zbavovala státní příslušnosti všechny lidi tzv. neárijského původu. Ti byli vyzváni k emigraci, a tak Edita chtěla společně se svou starší sestrou, která také konvertovala, vycestovat do kláštera ve Švýcarsku. Její žádost byla zamítnuta, ale to se už nedozvěděla, musela nastoupit do transportu. Jako den a místo její smrti se uvádí 9. srpen 1942, plynová komora, koncentrační tábor Osvětim. Roku 1987 byla blahořečena a v roce 1998 svatořečena papežem Janem Pavlem II.

Stala se první světicí židovského původu, tedy symbolem propojení mezi katolíky a židy. Edita Steinová, Kateřina Sienská a Brigita Švédská byly v roce 1999 také prohlášeny patronkami Evropy.