Skokanky na lyžích Anežka a Karolína Indráčkovy: Olympiáda je splněný sen

Anežka: Pocházíme z Desné v Jizerských horách. Když jsme byly malé, dal se tam hrát fotbal, dělat atletiku nebo skákat na lyžích. Jsou tam můstky.

Karolína: Spíš bych řekla, že většina hraje fotbal nebo dělá atletiku.

Karolína: Začal s nimi náš starší brácha. Mamka ho vodila na tréninky a jednou ji napadlo mě tam nechat. Bylo mi šest, takže je to už více než dvacet let. Holek tehdy moc neskákalo, ale nikdo to taky neřešil a já byla zařazena do žákovského družstva.

Karolína: O čtyři roky. Nejstarší brácha pak o sedm let.

Anežka: A já jsem zase o devět let mladší než Karolína.

Anežka: Jsem odmala hyperaktivní. Nejdřív jsem se soustředila na atletiku, snila jsem o olympiádě a o tom, že jednou budu trenérka. Jenže atletický kroužek přes letní prázdniny nefungoval a já neměla co dělat. A když jsem viděla, že Kája chodí na tréninky stále, přemluvila jsem rodiče, aby mě s ní pustili. Bylo mi devět. Od tří let lyžuju, miluju taky snowboard, ale skoky jsou speciální. Ten moment, kdy nemáte kontakt se zemí, je o něčem jiném.

Karolína: Let. Neskutečný pocit.

Karolína: Začínáte na malých můstcích, tedy s malými skoky. Až někdy ve třinácti nebo čtrnácti si už občas řeknete: Ty jo, já se fakt proletěla! To už jsou můstky o velikosti K70, K90.

Anežka: Člověk nesmí mít strach.

Karolína: Když je dítě nebojácné jako Anežka, má to snazší. Já jsem vždycky trochu strach měla, ale dokázala jsem jej překonat. Což bylo také užitečné, naučila jsem se rozumět sama sobě.

Anežka: Talent je určitě výhodou, ale nestačí.

Karolína: Přesně! O Anežce se dá říct, že je talent. Mě holky v juniorských kategoriích většinou přeskakovaly, ale pak v devatenácti, dvaceti jsem se tak nějak vyklubala, začalo se mi dařit. Myslím, že člověk nemusí být rozený talent, ale určitě musí vytrvat.

Anežka: Já Káju celý život obdivuju. Je mi vzorem, a to hlavně díky své píli. I když se jí nedařilo, nevzdala se, dřela a třeba ještě i ráno na Štědrý den si dala trénink. Je mi příkladem, že když se maká, přijdou výsledky. Kdybych v určitý moment také nepřepnula na intenzivnější přípravu, talent by mi nevystačil.

Anežka: Skáčeme za Duklu Liberec, bydlíme tedy v sezoně v Liberci. Každé dopoledne a odpoledne máme trénink v tělocvičně – cvičí se technika, mobilita nebo síla. To je od pondělí do pátku, čtvrtek je cestovní, od pátku do neděle závodíme. Na Světovém poháru nejdříve skáčeme kvalifikaci, pak jsou dvě závodní kola, což představuje dva až tři dny. A tak se to opakuje celou sezonu. Volno máme jen na Vánoce, ale už na Nový rok se jedou další závody Světového poháru.

Karolína: Je to život od můstku k můstku, pendlujeme mezi Českem a Rakouskem, Slovinskem, Německem či Norskem. Tak jednou do roka se letí do USA, do Číny a Japonska.

Anežka: Nesmíme mít hodně kilo, ale ani málo. Jde o energii, sílu k odrazu. Sportovní federace stanovila pravidla, která definují poměr výšky závodníka, jeho váhy a délky lyží. Na to je tabulka a musíte se do ní vejít. A když jste třeba před závody lehčí, můžete být diskvalifikována. To se mi zrovna teď stalo v Japonsku. Postihly mě tam zažívací potíže, zhubla jsem, a proto jsem raději ani nenastoupila do závodu, aby nepřišla diskvalifikace.

Anežka: Těžší závodnice mají předepsané delší lyže, lehčí je mají kratší. Tím se vyrovnávají fyzické rozdíly, které by mohly zvýhodňovat. Když bude někdo lehký a postaví se na dlouhé lyže, může odletět skutečně mnohem dál.

Karolína: Ano, musíme se vejít do parametrů, jimž odpovídá délka našich lyží.

Anežka: Pravidla o délce lyží jsou nastavena i proto, aby se předcházelo poruchám příjmu potravy. Když jsou totiž závodnice těžší, mohou mít delší lyže, což je výhodnější, dál doletí. Mě ta situace v Asii vlastně zaskočila, nechápu, že váhový rozdíl byl tak značný.

Anežka: Takhle vůbec nepřemýšlím. Miluju závody, mám ráda holky, které s námi skáčou. Možná to je trochu handicap, že se nedokážu víc soustředit na to, že chci ostatní porazit. Jo, samozřejmě chci předvést to nejlepší, ale přeju to i kamarádkám. Na závodech je mi dobře, je to moje rodina.

Karolína: Ano, hodně se při závodech soustředím, ale jen sama na sebe. To je to, co můžu ovlivnit. Jak skončí soupeřky? To neovlivním.

Karolína: Sezonu 2023 až 2024 ve Světovém poháru, kdy jsem se téměř každý závod umístila v TOP třicítce či dvacítce, jednou jsem byla čtrnáctá. A pak ještě si vážím toho, že jsem se dostala do Pekingu na olympiádu, byť osmadvacáté místo bylo zklamáním, měla jsem tak na dvacáté. Ale už jen to dvouleté nominační období bylo náročné, a když jsme se tam jako holky z Česka poprvé dostaly, byla to euforie.

Anežka: To je otázka v pravý čas. Řekla bych, že životní sezonu zažívám právě teď. Byla jsem šestá v kvalifikaci v rakouském Villachu, kde jsem si pak v závodě vyskákala životní třinácté místo. Kvalifikovala jsem se na olympiádu a taky skočila český rekord. Těch 132 metrů byla nádhera! Nevyhrála jsem sice závod, ale byl to hezký skok. Všichni se seběhli, závodnice i trenéři a gratulovali mi.

Karolína: Prémie se vyplácejí ženám do pětadvacátého místa a těch peněz není moc, pár tisíc v korunách. Kluci jsou na tom lépe. Za prvé dostávají finanční prémii až do třicátého místa a ty částky jsou vyšší. Pro nás je to lehké přilepšení, taková malá brigáda.

Karolína: V poslední době se o tom mluví, ale problém je v tom, že ženský skok nemá takovou sledovanost jako mužský. Ale prý už se snaží posílit propagaci, získávat sponzory.

Karolína: Muži mají větší palbu v nohách. Jejich skok je dynamičtější, silovější. Zatímco u holek je všechno techničtější, ladnější, ale prostě neskočíme tak daleko. Proto startujeme z vyšší lavičky, abychom měly vyšší nájezdovou rychlost. Ta se podle velikosti můstku pohybuje až kolem devadesáti kilometrů za hodinu. Nájezdovka u mužů může být pomalejší.

Anežka: Muži skáčou až přes dvě stě metrů, ovšem na mamutím můstku. My jsme tuhle možnost ještě v Česku nedostaly. Snad se to změní tenhle nebo příští rok.

Karolína: Ženy skáčou z mamutích můstků na Světovém poháru teprve poslední dva roky. A ještě to je limitováno tak, že první rok skákalo jen patnáct nejlepších, další rok dvacet, letos by mělo skákat třicet. Mezi ně se už máme šanci dostat. Nicméně to celkové zpoždění žen v souvislosti s mamutími můstky je logické. Většinu závodů totiž ženy dosud absolvovaly na malém můstku, až v posledních letech ovládly i ty velké. A z nich je už jen krok k mamutímu. Myslím, že Světová federace si je vědoma, jak rychlými kroky jdeme kupředu, vidí, že už na to máme.

Karolína: Můžeme se věnovat jen sportu. Dukla a Svaz lyžařů ČR nám platí vybavení, tréninky, financují výjezdy na závody a soustředění, máme zajištěnou regeneraci i fyzioterapeutku. Naše mzda pak stačí na základní potřeby a jídlo. Na nic víc, ani na nájem bytu, i proto bydlíme na ubytovně Dukly. Ale pro nás je hlavní, že můžeme dělat, co nás baví a naplňuje.

Anežka: Pobývala jsem dva roky v Rakousku, kde každý šestnáctiletý lyžař měl sponzora a nežil si zrovna špatně. A to nešlo zdaleka o sportovce, kteří jezdili závody Světového poháru. Já mám aktuálně na helmě reklamu Frenštátu pod Radhoštěm a Harrachova. Sponzoring mi domluvil Svaz. Několik dalších firem mě podporuje formou barteru. Za to všechno jsem moc vděčná. Pokouším se také sama hledat sponzory, ale jsem dost vytížená, a tak se mi moc nedaří. Bylo by super, kdybych si mohla občas pořídit kvalitnější vybavení, třeba skokanské boty. Od Svazu dostáváme jedny na sezonu a ty se rychle „vychodí“. A pak už to není ono.

Anežka: Byla jsem na dva roky ve Stamsu nedaleko Innsbrucku. Snažila jsem se studovat na tamním sportovním gymnáziu a u toho trénovat. Když se ukázalo, že moje němčina na studia nestačí, Rakušani byli tak vstřícní, že mi dovolili chodit jen na vybrané předměty a mluvit anglicky. Zároveň jsem online dělala českou školu a trénovala a trénovala. To bylo super.

Karolína: Mám na liberecké univerzitě bakaláře v oboru rekreologie, v Ústí nad Labem jsem pak absolvovala magisterský obor sport a zdraví a teď si ještě dělám bakaláře v nutriční terapii na První lékařské fakultě Univerzity Karlovy.

Anežka: Já jsem si po maturitě řekla, že se budu teď chvíli soustředit jen na sport. Přece jen je olympiáda a chci tomu dát všechno. Jsem ráda, že jsem si to mohla dovolit.

Anežka: Maximum! Těším se na všechno.

Karolína: To je těžké vyprávět, byl covid. Nejdříve jsme byli všichni v izolaci, pak jsme se pohybovali jen v rouškách, každý den nás testovali. S nikým jsme se nevídali, na stadionu nebyli diváci…

Anežka: Já jsem byla nejmladší ve výpravě. Samozřejmě to byl zážitek, ale celkově to bylo dost neveselé. Teď se těším na normální olympiádu.

Anežka: Předvést dva kvalitní skoky. Na co to bude stačit? To se uvidí. Budu moc ráda, když se umístím do dvacátého místa. Ostatní holky jsou silné skokanky, ale já si to míním užít.

Anežka: No… Mně to spíš přijde líto. Nebudeme moci postavit mix tým. V něm musí být dva muži a dvě ženy. Škoda.

Karolína: Na olympiádu pojedu s rodiči a budeme tam Anežce fandit. Na to se moc těším a také se těším na miminko. Otěhotněla jsem uprostřed olympijské přípravy, zaskočilo mě to, ale nebylo o čem pochybovat.

Karolína: V září jsem oznámila, že přerušuji kariéru. Nedokázala jsem říct, že končím, dělám tenhle sport od šesti let. Ale jak to bude dál? Kdybych pravidelně vítězila, asi bych se chtěla vrátit, jenže já byla maximálně čtrnáctá ve Světovém poháru… Nechávám si každopádně otevřená vrátka.

Anežka: Ráda fotím, možná bych mohla mít ateliér a fotit svatby, maturáky. Baví mě být s lidmi, komunikovat. Podala jsem si teď přihlášku na mediální studia a marketing, možná by se to dalo všechno skloubit.

Karolína: Mě hodně zajímá nutriční terapie. Doufám, že si během mateřské dodělám bakaláře a budu se moci vydat tímto směrem. Zaměřuji se nejen na poruchy příjmu potravy, ale i na různé intolerance, potravinové alergie. A také samozřejmě propojení výživy se sportem.

Anežka: Mě bolí hlavně hlava. Tím myslím, že je mi občas líto, že nemůžu trávit víc času s kamarády. To je daň, vím, ale někdy se mi stýská. Z fyzického pohledu je to pak náročné na kolena. To ty dopady. Nezbývá než fyzioterapie, kompenzační cvičení. A z psychického hlediska? Někdy mě trápí strach.

Anežka: Ano, když mě sport baví, nedomýšlím důsledky. Ale problém je, že se bojím výšek. Když jdu na věž, nemůžu se dívat dolů. A už jsem se tam také párkrát rozbrečela, když byl silný vítr. To je pak hodně těžké, ale spolupracuji se sportovní psycholožkou, která mi se strachem pomáhá, a v poslední době cítím, jak se i tohle zlepšuje, víc si věřím, míň se bojím.

Anežka: O tom nepochybujte. Pocit letu je úžasný.

Karolína: A mně už teď neskutečně chybí…