Kateřina Stryková: Jóga vás naučí poslouchat a respektovat svoje tělo. Být tady a teď

To víte, že ano. Nejsem stroj a občas se záměrně flákám. Je to vlastně nutnost, protože vedu jógové lekce, masíruji a vedle toho ještě připravuji děti na konzervatoř. Momentálně mám v péči tři holčičky, takže po perném pracovním zápřahu si opravdu ráda dopřeju relax.

Nevím, co by vám na to řekla ona, ale já to vidím tak, že jsme byly tým. Jsem o pět let starší, takže jsem se o ni v rámci svých možností starala. Ráda jsem Janu česala, což nesnášela, protože jsem jí vytvářela velice pevný účes. Měla jsem totiž z gymnastiky natrénované takové ty nezničitelné drdoly. Rovnala jsem jí věci ve skříňce, dávala na ni venku pozor. To byl občas nelehký úkol, protože od dětství měla zálibu v objevování a neustále se ztrácela. Jakmile povyrostla, stala se mým parťákem a já si ten věkový rozdíl přestala uvědomovat.

Já myslím, že tohle jsme nedělaly. Ale Jana mi jednou už jako dospělá prozradila, že občas záměrně víc plakala, aby to svedla na mě. Už tenkrát zkrátka byla herečka. Do dramaťáku jsem ale chodila já, v dětství jsem totiž koktala, a tak si maminka myslela, že mě tam rozmluví. Když jsem se doma učila scénku nebo text, Jana mi s velkou ochotou asistovala. Bylo jasné, že k tomu má vlohy. Vlastně jsme to měly rozdělené. Já vládla pohybem, skvěle mi šla pantomima, jako malá jsem milovala takové ty smutné klauny. Jana vládla zase slovem. Znala nazpaměť scénky a povídky Šimka a Grossmanna, uměla je dokonale napodobit.

Víte, jak v groteskách chodil Charlie Chaplin? Tak takhle jsem se kolíbala já. Jako dítě jsem totiž měla špatné kyčle a kvůli tomu přetočené a ploché nohy. A vedle toho jsem byla hodně hubená. Musela jsem nosit speciální postroj, pak upravené boty a nakonec mě maminka přihlásila do zdravotního cvičení. Jednak jí šlo o to, abych se naučila správně držet tělo. A také mě chtěla zabavit, protože jsem byla živé dítě. Fakt jsem ten pohyb milovala a pořád mluvila o tom, že budu baletkou.

Maminka, která tenkrát pracovala jako inspicientka v jednom brněnském divadle, mi fandila. Ale tatínek, ryzí sportovec, byl zásadně proti. Nepřál si, abychom se divadlem já a sestra živily. No a z toho všeho vyplynulo, že jsem se ve svých šesti letech začala věnovat moderní gymnastice. Časem pak vrcholově, byla jsem v reprezentaci.

Gymnastika je krásná a estetická, ale také šílená dřina. Dělat ji na vrcholové úrovni bych nikomu nedoporučovala. Takže vzpomínky jsou občas dost groteskní. Sice jimi mohu pobavit okolí, ale zažít bych to už nechtěla. Jsem jí ale moc vděčná, dala mi fantastickou průpravu pro můj milovaný tanec. Denně nás čekala nejen gymnastická, ale i baletní, kondiční průprava, starali se o nás ti nejlepší trenéři, psycholog, měly jsme třikrát týdně masáže, saunu. Trenérka stále hledala, čím by náš trénink obohatila. Dopřála nám taneční lekce, a dokonce nás seznámila i s jógou, což v té době rozhodně nebylo obvyklé.

Samozřejmě že sport vás naučí nevzdávat se, vytrvat, ale bohužel si taky dost věcí v životě nechat líbit. Ale to by bylo na jiný rozhovor… My jsme navíc byly s Janou zvyklé z domova nefňukat. Náš táta vše léčil Priessnitzovým zábalem, žádné lítání po doktorech.

Jasně, taky. Měly jsme předepsanou váhu, kdo ji nedodržel, musel držet dietu. Z každého gramu navíc se dělala tragédie, fakt to byl problém. Když jsem se dostala do věku, kdy mi narostla prsa, řekli mi, že jsem tlustá. Řešením bylo, že jsem jedla pouhé tři banány denně. To je přece šílené. Pokud šlo o pohyb, tak krása. Ale to všechno okolo bylo fakt strašné.

Zázrak, že ano?! Celé se to přihodilo tak, že jsem v televizi viděla upoutávku. UNO hledalo jednu tanečnici. Rozumíte? Jednu! A protože maminka věděla, jak moc miluji tanec, posadila mě na autobus do Prahy. Myslím, že nevěřila, že by mě mohli vzít, ale chtěla, abych si to zkusila. Na nádraží mě vyzvedla její kamarádka a dovedla mě na konkurz, kde už stály davy holek. Richard Hes a Dana Gregorová nás zkoušeli z různých věcí – z baletu, akrobacie, krátké choreografie i improvizace. No a představte si, vzali právě mě. Studentku třetího ročníku gymnázia, o deset let mladší, než byli všichni ostatní. Vlastně zpětně nechápu, že byl Richard Hes tak odvážný.

Starali se o mě, pomáhali mi. A taky mě hlídali, abych nepila alkohol, nebrala drogy a nedělala jiné nepřístojnosti. Tenkrát jsem se nastěhovala k tehdejší sólistce Daně Gregorové a zažila fakt ostrý střih. Z asketického sportovního drilu rovnou mezi bohémy. Jeden den jsem se nastěhovala, druhý den šla na narozeniny Karla Gotta. Fakt síla. Samozřejmě jsem byla strašně šťastná.

Velmi. Maminka mi to moc přála a podporovala mě, táta to tak tiše snášel. Stejně jako sestřinu profesní cestu. Když jsem odešla do Prahy, Janě bylo jedenáct let a oběma se nám stýskalo. Psaly jsme si dopisy a občas za mnou přijela, a to i na zájezdy do zahraničí.

Jako vrcholová gymnastka jsem měla individuální plán. Když mě pak Československý svaz tělesné výchovy na moji žádost z reprezentace propustil, ocitla jsem se na pomyslné dlažbě. Naštěstí ředitel gymnázia, do kterého jsem tenkrát chodila, byl tak hodný a vstřícný, že mě nechal dostudovat třetí ročník. No a ten čtvrtý plus maturitu jsem už dodělala v Praze. Pak jsem začala studovat AMU, ale po dvou semestrech, kdy jsme s naší skupinou hodně cestovali a měli angažmá v zahraničí, mi paní Ivanka Kubicová, tehdejší vedoucí katedry, doporučila, abych se věnovala praxi a kariéře. Studovat prý mohu později. Měla pravdu, vše jsem potom dohnala během těhotenství a když byly děti malé. A zase se mi hodil dril a disciplína, jinak bych studium s dětmi asi nezvládla.

On byl výjimečný, měl fakt mimořádný čuch na lidi. Byl to tvrdý a přísný šéf. Přesně věděl, co chce, a to od prvního kroku po poslední mašli na kostýmu. Ale byl spravedlivý, dokázal lidi ocenit a měl smysl pro humor. Měla jsem ho moc ráda.

To ano, co člověk, to osobnost. Jeden příklad za všechny, Richard Genzer. To byl fantastický tanečník a obrovský srandista. Vtipně glosoval různé situace a taky tím svým humorem uměl dokonale brousit hrany. Když se někdo s někým náhodou nepohodl, vstoupil do toho a bylo po hádce. Je ale pravda, že takových situací moc nebylo, byli jsme tým a respektovali se.

Dneska to zní jako sci-fi, ale bylo to tak. Každý byl stejně důležitý. Richard Hes stavěl inscenace tanečně i herecky, ale při tvoření sólových scén nechával prostor i pro nás. Mně třeba pustil hudbu a nechal improvizovat a pak použil to, co ho zaujalo. Byly to krásné časy plné tance a cestování.

Ano, bylo to přirozené. Richard Hes začal dělat muzikály a my do toho šli s ním. Byl to jeho sen. Jako první tady udělal například West Side Story a my se museli naučit zpívat a mluvit… Potom následoval dnes už naprosto legendární Dracula, Kleopatra, Cats nebo Bídníci.

Ano, od Jirky Korna, který mě oslovil, jestli bych netančila v jeho company, jak tomu říkal. Bylo nás pět a tvořili jsme pod taktovkou naprosto geniálního choreografa Martina Peška. Byla to opravdu výjimečná spolupráce. Jirka, který nás všechny tak trochu adoptoval, byl velmi tolerantní, velkorysý a všemu otevřený. Ochotný udělat jakoukoli kravinu, kterou jsme si vymysleli. Nebál se jít proti proudu, což ostatně stále trvá. Strávili jsme spolu krásných a velmi intenzivních deset let. Opravdu moc ráda na to období vzpomínám.

Přivedlo mě k ní moje tělo. Po těch letech dřiny začalo stávkovat. Nevím, jak je to teď, ale dříve měli tanečníci angažovaní v divadle pravidelné tréninky a k tomu podpůrný tým fyzioterapeutů a masérů. Jenže já jsem byla na volné noze a musela jsem se o sebe postarat sama. Měla jsem zničené kyčle a záda, velké bolesti, a tak jsem hledala něco, co by mi pomohlo. A zase jsem měla štěstí. Objevila jsem Dalibora Štědronského, tenkrát neznámého, dnes jógovou ikonu. Pamatuju si, že po první lekci s ním mě bolela snad i oční víčka, a to jsem byla trénovaná! Díky józe jsem totiž najednou zapojovala úplně jiné svaly než normálně, což mi dělalo dobře. Bolest ustupovala a já se cítila skvěle i po psychické stránce. Takže místo pravidelných tanečních tréninků jsem začala chodit na lekce jógy. Další velký návrat k józe následoval, když se mi narodily děti.

Je mi jasné, na co narážíte – životnost tanečnic je omezená a každý „ztracený“ rok je zkrátka nenahraditelný. Já jsem ale děti vždycky chtěla, přišly v pravý čas. Sice jsem pracovala na sto padesát procent, ale přála jsem si mít svou rodinu, svoje zázemí. A protože jsem měla stálého partnera, stalo se. Dokonce dřív, než jsme plánovali. Zrovna jsem se vrátila z ročního angažmá v Německu, těšila jsem se, že si zatančím v českém nastudování muzikálu Cats, a najednou jsem zjistila, že jsem těhotná. Nabouralo mi to moje plány, ale narodil se Matěj, kterému je dneska dvacet a studuje medicínu. A o dva roky později přišla na svět Johanka, která je teď na gymplu a taky uvažuje o medicíně. Stala se ze mě spokojená máma, ale pořád jsem přemýšlela nad tím, jak do svého života zahrnout i pohyb.

Přesně tak, potřebujeme zátěž a neumíme se nudit! A tak jsem se tenkrát rozhodla, že se vrhnu na studium. Vybrala jsem si obor kondiční specialista s tím, že budu vyučovat jógu.

Pořád mi nějak vyhovuje víc, stále mám ráda dynamiku. Je to hodně fyzické cvičení, které využívá speciální dechovou techniku. Jednotlivé pozice na sebe plynule navazují a hodně pozornosti se věnuje dýchání. Jde vlastně o takovou meditaci v pohybu. Na první pohled možná trochu nuda, ale ve skutečnosti velmi zábavné a kreativní cvičení. Cvičím ji už přes dvacet let a musím říci, že moje jógová praxe a i přístup k tomu, jak vše předávám dál, se mění. Jak stárnu, zjemňuji, přistupuji ke všemu s větší pokorou. Díky svým klientům se stále učím. Každý jsme jiný, procházíme svými životy, které jsou různě obtížné. Vlastně už každý jednotlivý den je jiný. Jóga vás naučí poslouchat a respektovat svoje tělo. Být tady a teď. A nejen to. Vždyť už i u malých dětí platí, že pohyb rovná se zdravý mozek.

Určitě bolesti zad, zatuhlost z dlouhého sezení, stres a nedostatek pohybu. Vidím kolem sebe dva druhy lidí – jedni jsou velmi výkonní a přehánějí to i ve svých aktivitách, ti druzí zase na pohyb zanevřeli. Všichni jsme ale dost přepracovaní a přemotivovaní. Neumíme odpočívat.

Inteligentní a přímá. Dokáže se rychle orientovat v lidech a situacích. Je ke mně vždy velmi kritická, za což jsem vděčná i občas zoufalá zároveň. A dokáže řešit krize. Jana je pro mě krizový manažer. Když se něco děje, volám jí a radím se. Ona stojí nohama pevně na zemi, což se u hereček často nestává.

Málo, protože jsme obě vytížené. Ale nedávno jsme snad zavedly novou tradici – v létě s klienty vyrážím cvičit jógu do zahraničí a Jana se k nám loni přidala. Těšíme se, že si to zopakujeme i letos.