Wrestling je neuživí, ale kvůli zábavě mu naprosto propadli

Opona na pódiu se na okamžik roztáhla a na scénu přichází další zápasník. Z reproduktorů mu hraje rocková muzika, barevná světla blikají, diváci tleskají a skandují. Rychlým krokem se prochází po okraji pódia sem a tam jako lev podél mříží a nespouští přitom zrak z ringu, kde už čeká jeho protivník. Pak směrem k němu ještě provokativně namíří ruku se vztyčeným ukazováčkem a malíčkem a seběhne po schodech dolů. Moderátor křičí do mikrofonu: „Rodák z Prahy! Osmdesát dva kilogramů na váze! Collins!“

Zápasník si plácne s několika fanoušky okolo a vztyčí se před obecenstvem na jedné z mála židlí, které zůstaly v sokolovně v Praze-Jinonicích pro tento večer neobsazeny.

Fanoušků se do zdejší tělocvičny vejde několik stovek, což je maximum, které zatím český wrestling dovede zlákat. V USA jde o zavedenou zábavu pro masy, která vyprodává velké haly, přenáší ji televize a z jejích nejznámějších účastníků dělá bohaté celebrity. To v Česku, kde dominuje MMA, zatím nehrozí. Ačkoli tuzemská organizace VcV Original Wrestling tuto disciplínu už od roku 2012 neúnavně propaguje, čeští wrestleři musejí se svými šrámy a modřinami z víkendových akcí jít v pondělí ráno do práce nebo do školy.

„Dneska tu mám rodiče, sestru a přítelkyni,“ svěřuje se mi ještě před vypuknutím akce Collins, tedy ve skutečnosti Šimon Pfeffer. „Ale nervózní nejsem. To jsem býval možná dřív, když jsem začínal,“ tvrdí zápasník, který jen pár dní před show oslavil osmnáctiny. Wrestlingem se nakazil už v dětství a od té doby se ho drží. Seznámil se s ním náhodou – v počítačové hře na toto téma, pak jej zvědavost přivedla k videím na YouTube.

„Od toho se to odpíchlo a postupně přebilo ostatní zájmy. Rodiče si asi mysleli, že je to sranda a že wrestler nikdy nebudu. Ani já jsem neměl takové vyhlídky, jen jsem fantazíroval, ale když mi bylo čtrnáct a ve VcV byl nábor, podal jsem si žádost,“ líčí student multimediální komunikace na pražské střední škole.

V ringu zápasníci vypouštějí svou skrytou, divokou část osobnosti, ale v normálním životě to bývají nenápadní lidé. Ani Šimon o své velké zálibě nemluví na potkání. „Je to skoro to jediné, co mě zajímá, takže nemám moc o čem jiném se spolužáky mluvit. Když se ale někdo zeptá, rád si s ním popovídám,“ říká mladík, jemuž byste pro jeho rozvážnost hádali o několik let víc.

Po převtělení v Collinse ale zdrženlivost rázem mizí. Právě si ze sebe sundal tričko a vysvlečený do půl těla, jen v přiléhavých černých kalhotách se stříbrnými hvězdami na boku, vyzývá v ringu svého soupeře. „Tahle bitva nebude o tituly, ale o čistou pomstu a osobní hrdost. Dlouhotrvající konflikt vyvrcholí právě teď – v ringu, kde se rozhodne, kdo je silnější a kdo padne!“ lákají propozice na střet, jeden z šesti, které se třetí zářijovou sobotu v hale TJ Sokol Jinonice odehrály.

Příběhy v pozadí jsou typickým prvkem wrestlingu. Zápasníci dlouho před duelem vyhrocují na sociálních sítích vzájemnou nevraživost. Na rozdíl od MMA, kde je vše smrtelně vážné a často vulgární, jsou wrestleři kolegové, kteří vše jen hrají.

„Na příběhy se hodně zaměřujeme. Když víte, co se za zápasem skrývá, hned se na to líp kouká,“ věří Šimon Pfeffer a k tolik populárnímu MMA říká jen krátce: „Nesleduju ho, ani jsem nikdy nechtěl. Jde to úplně mimo mě.“

Na Collinse už čeká zkušený zápasník Ezény, jenž váží sto sedmnáct kilo, tedy o pětatřicet víc než on. Když zazní gong, Ezény se místo ostražitosti baví se svou přítelkyní pod ringem, a tak se otočí právě ve chvíli, kdy se Collins odrazí a oběma chodidly u sebe jej kopem do hrudníku srazí. Oba se několikrát odrazí od lan kolem ringu, čímž naberou dynamiku, a Collins dobře mířeným úderem kolena opět sráží soka k zemi.

A to je stále jen začátek. V jednu chvíli si mladý wrestler troufne o dost těžšího soupeře nabrat na ramena a s otočkou jej tvrdě odhodí na žíněnku. „Collins! Collins!“ skandují diváci, jenže pak začíná dominovat Ezény a zápas končí po deseti minutách jeho vítězstvím. Otřeseného mladíka cestou do zákulisí podpírají dva lidé. Věrní fanoušci ale vědí, že všechno je součást představení. Collins si to vynahradí v posledním utkání dne, závěrečné řežbě několika zápasníků, z níž tentokrát vyjde jako vítěz.

Vyznavači „pravých“ bojových umění wrestlingem pohrdají a mají ho jen za cirkus. Právě v prostředí šapito přitom vznikl a k odkazu zábavné show se hrdě hlásí.

„U nás ale nemá dlouhou tradici, nikdo ho lidem pořádně nepředstavil, proto ho vnímají jako sport, přitom je to spíš sportovní zábava,“ domnívá se šestadvacetiletá Zuzana Baštová, přítelkyně Ezényho a jedna z mála žen v českém wrestlingu.

„V MMA se zápasníci mlátí do krve a lidi na to koukají hlavně kvůli výsledku. Wrestlingové zápasy ale mají svůj příběh,“ srovnává bojovnice, která je v civilu kontrolorkou kvality ve farmaceutické společnosti.

Také její proměna v drsňačku s přezdívkou Haiden Wynn je neuvěřitelná. „Když jsem začala s tréninkem, vůbec jsem netušila, jestli se někdy ukážu před diváky, a vlastně jsem o tom dost pochybovala. Byla jsem takový introvert, že jsem měla problém si koupit v trafice jízdenku,“ prozrazuje rodačka z Liberce, která žije v Praze.

„A vlastně i partner si kvůli tomu myslel, že na to mít nebudu. Říkal mi, že trénink super, ale že jsem tichá a není mi ani pořádně rozumět,“ ohlíží se o několik let nazpět.

Než se s partnerem poznala, nic o wrestlingu nevěděla. Pak se začala motat kolem show, fotit a jednoho dne, přibližně po šesti letech pozorování, se odhodlala jít do něj naplno. Asi tři roky už vystupuje před diváky a na poslední show v sokolovně jednoznačně porazila svou méně zkušenou soupeřku.

Zuzana alias Haiden nastoupila do zápasu v přiléhavém černo-vínovém korzetu s podvazky, v síťovaných punčochách a v dlouhé sukni, kterou před zápolením odložila.

„Kolegové z oddělení o mém koníčku vědí, ale vůbec si mě v tom nedovedou představit. Na fotkách mě ani nepoznali. Zvala jsem je na vystoupení, ale zatím nikdo nepřišel,“ přiznává a zamýšlí se, co ji vlastně na wrestlingu přitahuje.

„Asi je to ta nevšednost. V normálním životě chodím od devíti do pěti do práce, ale o víkendu přepnu, obleču se úplně jinak a jdu mezi fanoušky, což je něco, co normálně nevyhledávám. Ve skutečném světě jsem asi pravý opak toho, kým se stávám, když jdu do ringu.“

„Většina z nás jsou introverti, což je asi trochu paradoxní,“ uvědomuje si Šimon Pfeffer a Zuzana dodává: „Je to pro nás taková terapie.“

„Možná právě to, že se můžeme vtělit do někoho jiného, nám pomáhá se vyřádit, udělat to, co bychom jako normální lidé neudělali,“ připojuje se třetí do party mladých wrestlerů, dvaadvacetiletý Josef Kmoch alias Skytten. Kvůli nemoci se nemohl zářijové akce zúčastnit, kořeny své záliby však odkryl během rozhovoru při jednom z tréninků.

„Vždycky jsem tíhl k bojovým sportům. Když mi bylo čtrnáct nebo patnáct, kamarád mi ukázal videa, ve kterých wrestleři přicházejí do ringu a snaží se zastrašit svého soupeře. Myslel jsem si, že je to doopravdy, a nadchlo mě to,“ vzpomíná rodák ze středočeských Staňkovic, jenž od září studuje ekonomický obor na Vysoké škole technické a ekonomické v Českých Budějovicích.

Oblíbil si krátká sestříhaná videa ze zápasů, obvykle s doprovodem řízné muziky, a časem narazil i na ta z české organizace. „Nějakou dobu jsem sledoval její stránky, pak jsem se hecnul a napsal e-mail, jestli bych se mohl přidat.“

I kvůli nástupu covidu trvalo trochu déle, než poprvé předstoupil před diváky. „Nejradši mám právě akce pro lidi, kde je slyšet, jak skandují nebo bučí a jak si zápasy užívají. A když se pak s námi po skončení fotí třeba děti, mám pocit dobře odvedené práce a hned mě to baví víc.“

Jedním z rozšířených mýtů je, že wrestling nebolí, když se přece bojuje podle domluveného scénáře. Tak jak je to? „Bolí to strašně,“ neváhá Josef. „Hlavně ze začátku, než si tělo zvykne. Krk, záda, každý odraz od lan bolí. A taky pády. Podlaha ringu je kovová konstrukce, přes ni prkna a na nich molitan,“ objasňuje a přidává důležitý aspekt, jenž wrestling odlišuje od bojových sportů. Zápasník totiž musí potlačit přirozený pud sebezáchovy.

„I jiné sporty bolí, ale tady musíte překonat přirozenou bariéru, kterou máte v sobě, a dovolit soupeři, aby s vámi hodil o zem.“

„Je to bolest, na kterou se člověk nepřipraví, pokud nedělá sport od dětství a nemá nějaký základ,“ upozorňuje Zuzana, která asi nejvíc dostala naloženo v letošním klání s německou wrestlerkou Lexou Valo.

„Už jsem měla za sebou několik hardcore zápasů, ve kterých se používají různé předměty, ale tentokrát o mě kolegyně několikrát zlomila bambusovou tyč, až jsem z toho měla hezky do krve šrámy na zádech. To byla zatím asi nejhorší oděrka,“ říká s lehkou ironií.

„Já už toho měl docela dost,“ navazuje Josef. „Párkrát vyštíplé kousky kůže na zádech nebo na hrudníku právě od bambusu, ten je zrádný. A na poslední megashow se mi stala nehoda s pouty, která jsem měl na rukou. Dal jsem si jimi do čela a musel jsem po akci do nemocnice na šití,“ přiznává. V kostýmu? „Ne, to jsem si netroufl,“ směje se. „Převlékl jsem se, ale stejně jsem byl zpocený a od krve.“

Šimon tvrdí, že od svých rodičů měl vždycky podporu a modřiny z tréninku před nimi schovávat nemusel. „Ale bojí se o mě,“ netají. „Hlavně máma, ta si vždycky při zápase zakrývá oči. Prarodiče ještě na žádné show nebyli, ale když jim táta pouští nějaká moje videa, říkají, že by do ringu nejradši vlítli a něco těm soupeřům udělali.“

Také pro Josefovy rodiče byl wrestling neznámým pojmem. Poprvé se přišli podívat na zápas, ve kterém roli hlavní rekvizity hrála rakev, v níž jejich syn alias Skytten skončil.

„Doteď od mamky poslouchám, jak to byl strašný pohled. Ale našla si k tomu cestu, a jak už to dělám dlouho, tak si zápasy snad i užívá. Teta, která tu rakev taky viděla, už ale nikdy nepřijela.“

Zuzana nechodí kolem horké kaše a přiznává, že její maminka wrestling nenávidí. „Byla se podívat na jedné show a od té doby odmítá. Nemá ráda násilí, jsem její jediná dcera a chlapi mě tam bijí,“ shrnuje důvody. „Ale táta, když má čas, přijede vždycky.“

Česká wrestlingová scéna čítá podle odhadů tří zpovídaných jen asi patnáct lidí. Dlouholeté srdcaře doplňují nováčci, u nichž je ale značná fluktuace. „Někteří se vůbec nedostaví nebo po prvním tréninku zjistí, že to opravdu bolí. Navíc očekáváme, že budou trochu aktivní a zapojí se,“ podotýká Zuzana. Přesto je přesvědčena, že navzdory nepočetné základně celková úroveň stoupá.

„Za tu dobu, co jsem součástí, jde o extrémní zlepšení. I v propagaci. Dokážeme přilákat nové fanoušky, nejen ty stálé, nebo třeba zahraniční wrestlery jako hosty,“ těší ji. „Rozhodně je to kvalitnější. Všichni táhneme za jeden provaz a je to na tom vidět,“ souhlasí Josef.

Čeští wrestleři si slibují zvýšení zájmu i díky pořadům na Netflixu, kam světový wrestling pronikl. „Na sociálních sítích vídám čím dál víc lidí, které to zajímá, tak si občas udělám srandu a napíšu jim, ať se jdou radši podívat na nás,“ říká Šimon.

„Při poslední megashow byla naše sokolovna plná, takže časem bychom se mohli posunout do něčeho většího,“ prozrazuje Josef jedno přání do budoucna, avšak Šimon se raději drží při zemi: „V tuhle chvíli asi ne, i když by to bylo hezký. Sokolovna zatím stačí.“