Sexuolog Luděk Fiala: Lidské pudy a vášně se nemění

Znáte to rčení o kovářově kobyle, viďte. Ale musím přiznat, že jsem před časem plánoval položit tutéž otázku medikům. Protože mezi studenty, které jsem měl na gynekologii, jsem podobnou anketu udělal. Ptal jsem se dívek, zda by si vzaly za muže gynekologa.

Ve filmu Město andělů se spolu baví dvě lékařky a jedna říká druhé: prosím tě, nikdy nemůžeš chodit s doktorem, který ví o tvé vagíně víc než ty. Studentky reagovaly podobně. Byly vůči této možnosti velmi zdrženlivé, abych to řekl kulantně. Jako bychom byli napadeni nějakou dřevomorkou nebo co. Kdo ví, jestli by to u otázky týkající se sexuologie nedopadlo ještě hůř. Tak jsem od toho nápadu raději upustil.

Vy se nedáte! Takže ano, partnerka sexuologa to má jednodušší v tom, že se s ním může bavit velmi otevřeně. Čímž nechci říct, že se vytrácí intimita. Ale ví, že mě některé otázky či problémy nezaskočí, jsem na ně zvyklý. Ostatně i mí přátelé nebo kolegové za mnou občas přijdou pro radu.

Ano. Případy, které v ní popisuji, se týkají relativně širokého počtu lidí v rámci populace. Vedle toho tam čtenář najde i zajímavosti a také případy, které ukazují pozadí problému, jeho širší souvislosti. Také jsem chtěl, aby se lidé neostýchali jít k sexuologovi, aby si uvědomili, že přesto, že je některé věci v oblasti intimity trápí, nebo dokonce traumatizují, tak existují i horší problémy.

Přesně tak. Ale abych byl upřímný, historky jsem začal sepisovat hlavně proto, že mi chybělo to, co jsem měl k dispozici já jako medik a později mladý lékař. To byly knihy z medicínského prostředí od profesora Svatopluka Káše. Jeho historky byly zábavné, ale zároveň jsem v nich našel mnoho zajímavého z praxe. Takže laiky pobavily a pro mě měly v začátcích obrovský profesní přínos. Podobně se já snažím přibližovat svůj obor medikům dnes.

Řekl bych, že docela ano. Učím také psychologii i psychiatrii a často říkám posluchačům: milí přátelé, ono je to v praxi celé trochu jinak než v medicínských skriptech, tak si to pojďme ukázat. No a pak si sednu na židli a hraji pacienta, zatímco oni lékaře.

K tomu, abyste vyšetřili pacienta, který třeba nevidí nebo neslyší, mají jasně dané postupy. Ale nikdo už mediky nepřipraví třeba na to, že jim přivezou pokáleného, pomočeného pacienta a oni ho budou muset vyšetřit a komunikovat s ním stejně jako s kterýmkoliv jiným. Medicína se totiž v zásadě nemění. Ano, máme nové léky a nové metody diagnostiky, ale pořád je nejdůležitější pacienta vidět. Prohmatat ho, proklepat, komunikovat s ním.

V mnoha ohledech jsme pořád stejní, ale máte pravdu, v něčem se přece jen měníme. Respektive neměníme se my, ale vnímání společnosti vůči některým jevům. Je to jen pár desítek let, co německý psychiatr Emil Kraepelin prohlašoval, že kdo masturbuje, je duševně nemocen. Což je pochopitelně dávno vyvráceno.

Nebo kriminalizace homosexuality byla v USA plošně zrušena teprve v roce 2003. Tím chci říci, že vnímáte-li kolem sebe změny, pak se dějí spíš vlivem okolností. Protože naše pudy a vášně zůstávají pořád stejné. A pochopitelně i naše bolesti. Žlučník bolí pořád stejně jako před dvěma sty lety.

Otázka je, zda o taková překvapení stojím. Ale to říkám v nadsázce, samozřejmě že mě leccos překvapí. Nebývá to sice často, ale vždy se může objevit něco ještě zajímavějšího a ještě kurióznějšího než můj poslední nejzajímavější případ. V tom je medicína úžasná, že nabízí neskutečné množství variant, protože každý jsme jiný a věci prožíváme jinak. Normy, i ty medicínské, jsou dělané na průměr. My jsme však mnohem pestřejší společenství.

Mezi námi, nebýt sexu, nebyli by ani chirurgové, že? Ale ano, poukázala jste na jev, který se táhne celou historií medicíny: já jsem chirurg a kdo je víc! Ptám se mediků, čím by chtěli být, případně k čemu inklinují. Jedna věc totiž je, co si přejete, a druhá, co je reálné. Třeba zmiňovaná chirurgie je obrovská dřina, vyžaduje zručnost, přístup k pacientovi je přímočarý. Omlouvám se všem chirurgům za ten výraz, ale oni to prostě uříznou.

Každý obor jde na léčbu jinak, po svém. Na druhou stranu se v poslední době ujalo to, co zde už kdysi bylo, pak se to nenosilo a dnes se k tomu zase vracíme - psychosomatická složka medicíny. Zejména mladší kolegové vnímají medicínu celostněji než staří bardi.

Já mám výhodu, že jsem i gynekolog a v tomto oboru se chirurgie občas dotkneme. Takže nepotřebuji pociťovat žádnou satisfakci. Pokud mi něco dneska dělá radost, tak je to fakt, že k nám pacienti přicházejí, protože chtějí. To je obrovská hodnota. Dřív pacient přišel, protože ke mně spádově patřil. Bez ohledu na to, zda jsem mu byl sympatický, měl ke mně důvěru a tak podobně.

Ani trochu, s tím se v ordinaci setkávám docela často.

Samozřejmě. Je totiž dobré, když některé věci za vás řekne někdo jiný. Ideální samozřejmě je, když přijdou oba najednou. Pojďme o tom spolu hovořit, hledat průsečík, kde se sejdete, říkám jim. Pořád totiž dobře funguje klasická metoda - sednout si, vzít si tužku a papír a napsat si otázky. Jak často bych chtěl sex. Za jakých podmínek. Kde bych ho chtěl mít. Pak si papíry s odpověďmi vyměňte a uvidíte, kde se potkáte.

To pak záleží na tom, jestli neshoda narušuje vztah. Víme velmi dobře, že vztahy jsou postavené na mnoha dalších věcech, na ekonomické bázi, na dětech, na péči o rodiče, není to zkrátka jen o tom sexu. Ale pokud nesoulad v něm vztah naruší a nepomůže intervence sexuologa, je to na párovou terapii.

Tahle otázka je velmi namístě. Na sex můžeme pohlížet jako na samotný pohlavní akt. Anebo jako na něco víc, co nám přináší nějakou interakci, když vzduchem lítají hormony, něco, co nám poskytne vzrušení či uspokojení ještě před vlastním aktem, i to se děje. Jenže máme tohle nazývat sexem? To by odpověděl spíš jazykovědec.

To bezesporu! Emotivní stránka hraje obrovskou roli, pro ženy jsou ve vztahu daleko důležitější věci. Ale zase to neplatí vždycky. Některé ženy mají vztah postavený hlavně na sexu, vyžadují ho, a když to nejde, hledají ho jinde. Zrovna dnes jsem měl dva takové případy v ordinaci. Oba to byli muži, kteří měli doma manželky, pro které je sex jednou za tři nebo čtyři dny málo. A tak si našly jiného muže i přesto, že ostatní věci fungovaly. To jen dokazuje, co jsem říkal před chvílí. Každý jsme jiný a normy nic neříkají.

Ano. Ale ještě k tomu má na sexualitu ohromný vliv to, co vidíme a zažíváme kolem sebe, když vyrůstáme a dostáváme se do puberty. Vždycky když někdo řeší problémy v této sféře, ptám se: Viděl jste někdy, že by tatínek pohladil maminku? Neviděl? Tak se nemůžeme divit, že dotyčný to taky neumí. Ten člověk to nedělá, protože to nevidí. Stejně jako někdo jiný nezdraví, protože ho to doma nenaučili.

Je to prostě mnohem složitější. Hraje tam ještě roli naše povaha, vliv prostředí, genetika. Ale znovu se vracím k tomu, že celé je to o tom, jak si to pár společně nastaví. Někdo ani nemusí, protože to funguje, ale jinde je to nutné. Někde to mají zavedené tak, že se lidé potkají jen kvůli tomu, aby si užili sex, protože těžiště jejich životů je jinde.

To si nerozumíme, já myslel páry, kde jsou oba orientovaní třeba na kariéru a potom jim vážně nezbude nic jiného než si nastavit den, který mají vyhrazený pro pohlavní styk. Jen si vzpomeňme na film Kdo chce zabít Jessii, tam to přece zazní také: „Jindřichůůů, je středa!“ Scenárista vyšel z nějakých zkušeností, možná svých, možná přátel, ale všichni to známe, a proto se tomu tak smějeme.

Mně se líbí příměr jednoho mého pacienta, který mi říkal, že když si ve středním věku představoval sex, tak jedině s partnerkou, s níž by eventuálně chtěl mít dítě. Proces stárnutí viděl v tom, že teď si ho představuje, s kým chce. Tím chci říct, že když jsme starší, je přístup lidí k sexu liberálnější. Ale samozřejmě to neplatí absolutně.

Muži začínají mít pocit, že už to není takové jako dřív, což je pravda. A není divu, mají za sebou desítky let práce, někteří i dost těžké, potíže s únavou se mohou dostavit. A s tím možná i nějaké nemoci, možná strach ze selhání.

Ženy zase dostihne preklimakterium, dochází tam k prvním krizím ženskosti. Ale zase je to období, kdy zmizí hodně starostí. Děti jsou velké, hypotéky splacené, a když jsou všichni zdraví, může to být velmi šťastná část života. Pár může cestovat, což přináší nové zážitky, a ty stimulují, lidé si svůj intimní život nějak okoření. Je čas splnit si to, o čem jsme vždycky snili. Mně dělá tohle období radost.

Existuje mnoho zvířecích druhů, které mají skutečně jednoho jediného partnera za celý život. A když zahyne, tak zahyne i ten druhý, případně žije sám. Proč to tak je? To by asi věděl zkušený zoolog. Ale většinou je to zařízeno tak, že máte alfa samce, to je ten největší a nejsilnější, u kterého se předpokládá, že bude mít dobrý genetický základ. Na základě toho rozsévá své pohlavní buňky dál, protože potřebuje zajistit přežití rodu. Samozřejmě je tam asi nějaké genetické zázemí, o kterém nemáme možná ani tušení, ale jedna z věcí je, že tendence rozsévání u mužů je asi daná.

To je naprosto pochopitelné. Ale pohleďte do staré Číny. Tam - a nejen tam - existovala hierarchie partnerek. Nejstarší partnerka to celé zaštiťovala, pak byla další, která se starala o manžela, jiná, která o rodinu a tak podobně. Tohle uspořádání mělo nějaké ratio, byly tam kulturní vlivy, které z něčeho plynuly. U nás do toho promluvilo křesťanství, ale i tenhle svazek jeden muž a jedna žena vycházel z nějakých ekonomických i kulturních reálií.

Hodně lidí si nechává v relativně mladém věku, kdy jsou ještě plodní, zmrazit vajíčka a spermie, protože odkládají mateřství na později nebo na dobu, až se rozhodnou, kým vlastně jsou. Otázka je, zda potom vůbec bude docházet k nějakému sexu, když to všechno zařídí roboti a děti se budou vyrábět v laboratořích. Tělesný styk nebude třeba, to k nějakým změnám nutně musí vést.

Jen si vzpomeňte na R. U. R. Karla Čapka, to je věštba téhle doby. Příběh končí krásně tím, jak se roboti dožadují, aby se mohli množit, dokonce je tam obraz robota a robotky při sexu. Čapek tedy věřil, že příroda si asi zase najde cestu. Ale já bych za to ruku do ohně nedal.

To vypadá jako jednoduchá otázka, ale není na ni jednoduchá odpověď. Je to spíš o tom, že jeden ze dvojice cítí, že pro něj ten druhý něco udělal. Tedy pro něj asi něco znamenáte, když věnuje čas a um přípravě pokrmu. Je ale také pravda, že ženy v jistém věku - my říkáme v presenilním…

Vy ho určitě nahradíte nějakým hezčím, ale já chtěl říct, že ženy v určitém věku rády a hodně vyvařují mužům, aby si je udržely doma. Táto, zůstaň tady, kam by ses honil, říkají, když z kuchyně voní svíčková. A muži? Ti se pochopitelně rádi nechají přesvědčit, že tohle je pro ně to nejlepší.