Psycholožka Helena Sováková: Podvody s účty nejvíce ohrožují ženy narozené v roce 1975

Ano, byla bych pro nějakou formu povinné služby, a to i pro ženy. Nemyslím ale na slepou disciplínu, nýbrž na dobře vedenou půlroční přípravu, která by mladým lidem dala zkušenost, již dnes často nemají kde získat. Něco vydržet, překonat nepohodlí, nebýt jen sám za sebe, zažít tým, odpovědnost a skutečné vztahy. Dnešní svět je pohodlný, ale zároveň křehký.

A právě vztahy jsou jeden z nejsilnějších pilířů psychické odolnosti. Člověk potřebuje poznat, že odvaha není nepřítomnost strachu, ale schopnost udělat správnou věc i ve chvíli, kdy se bojíme. Dobře vedená služba by mohla připomenout hodnoty, které se z běžného slovníku vytrácejí – čest, odvahu, respekt, odpovědnost a vztah k zemi, ve které žijeme.

Inspirace si všímám ve státech, které berou bezpečnost moderně a zároveň velmi civilně - v Norsku, ve Švédsku nebo nově v Dánsku, kde se branná povinnost vztahuje i na ženy. Nečtu to jako militarizaci společnosti, ale jako připomenutí, že obranyschopnost není jen otázka zbraní. Zároveň bych byla opatrná v tom, jak by se to provedlo. Pokud by vznikl moderní a dobře vedený systém, jsem pro. Ne proto, aby mladí lidé byli tvrdší. Spíš proto, aby zjistili, že jsou silnější, než si myslí.

Jako Vimperačka jsem armádu přímo nenáviděla. U nás byla dvoje kasárna a já nerozuměla vojenské filozofii. Zdálo se mi, že tam člověk ztrácí vlastní rozum a svobodu, což jsou pro mě důležité hodnoty. Cesta k armádě byla souhrou náhod a politické situace. Chtěla jsem být veterinářka, jako dítě jsem si hrála jen s plyšovými zvířátky.

Později jsem si přála být právničkou a hájit lidská práva. Jenže jsem nebyla politicky vyhovující a nesměla na vysokou školu. Rodinná rada rozhodla, že si udělám v Brně nástavbu fyzioterapie. Pár let jsem pak pracovala na dětské traumatologii a po narození dcery jsem se dva roky živila jako kosmetička. A protože jsem snadno navazovala kontakty, lidé mi svěřovali své příběhy a já je chtěla umět rozplétat, přihlásila jsem se ke studiu psychologie v Olomouci.

Manžel měl práci v Písku, odkud za mnou dojížděl. Když jsem končila studium, měl těžkou havárii, a já se rozhodla, že se přestěhuji za ním. Když jsem přemýšlela, co tam budu dělat, řekl, že u nich v armádě mají volné místo. No, a za dva měsíce už jsem byla vojínkou základní přípravy ve Vyškově. Brzy jsem na armádu změnila názor. Nadchlo mě, že člověk musí na sobě zapracovat, i to, jak se během náročné tříměsíční přípravy stali díky společným zážitkům z původně neznámých lidí parťáci, kteří si pomáhají.

Ano. Když se pro něco rozhodnu, dám tomu všechno. Z rodiny mám zakódované nic neodbýt, pomáhat. Jsem i hrdá Češka a přijde mi, že stát je víc než já jako jednotlivec. Riziko jsem brala jako součást profese, což se projevilo i za covidu, když jsme jako armáda nasadili všechny psychology – na to jsem velmi hrdá.

Jen první den, když nás vyházeli z letadla a odvezli na základnu. Bála jsem se, abych neselhala, až přiletí raketa. Když přiletěla, zapnula jsem automat – navléknout balistickou vestu a přilbu, zalehnout na zem, dvě minuty ležet a utíkat do bunkru. Práce tam mi přišla velmi smysluplná, protože příprava, hlavně psychologická, do té doby nebyla žádná. Tvořila jsem ji za pochodu. Bylo třeba umět krizovou intervenci, být přítomná pro vojáky, když to potřebují. Před cestou, během ní a také po návratu. Na misích se každému promění hodnoty, proto je důležité komunikovat i nadále, aby se vojáci dokázali bezpečně vrátit do běžného života.

Skvělou poznávačku představoval slovní fotbal, který jsem s nimi hrávala v krytu. Fungoval jako jednoduchá metoda volných asociací, protože člověk spontánně navazuje na to, co má zrovna v hlavě. Když zazněla slova domov, krize, starost, hned jsem poznala, že se něco děje. Nejčastější otázky se netýkaly bojů, ale starostí doma. Ženy po nich často chtěly, aby jim na dálku pomohli vychovávat puberťáka, což ale dost dobře nejde. Nebo přišel anonym o nevěře partnerky. Řešili jsme ale i veselejší věci jako seznamku, pomáhala jsem také klukům kupovat pro ženy parfémy…

Manžel dobře, staral se o dům a chodil do práce. Dcera nakonec taky, byla tehdy v pubertě a věnovala se závodně běžeckému lyžování. Problém jsem měla jen s maminkou, protože věděla, že jak o něco půjde, přihlásím se jako první. Měla pravdu, jsem totiž po ní. Ona v pětaosmdesáti leze po štaflích, řídí auto, má milion kroužků.

Po návratu z Iráku jsem požádala o panáka whisky a klid. Byla jsem strašně vyčerpaná. Rodina se těšila, manžel mě vzal ukázat mi rozestavěný bazén, ale já ho skoro nevnímala. Byla jsem doma, a zároveň jsem myšlenkami zůstávala mezi lidmi, se kterými jsem měsíce sdílela úplně jiný svět.

Návrat z mise totiž není jako přepnout vypínač. Fyzicky jste tady, ale hlava a tělo ještě fungují v režimu vysoké ostražitosti. Silněji vnímáte hluk, spěch, netrpělivost. Proto jsem chodila nakupovat večer, kdy bylo v obchodním centru méně lidí. Jednou jsem šla po Praze v bílém kostýmu, někde bouchl výfuk auta a já automaticky zalehla za popelnici.

Po blízkosti lidí ano. Tam s nimi opravdu musíte být, věci se neřeší po telefonu, ale z očí do očí. Chybí mi ta opora, partnerství a humor. Naopak se mi nestýská po tom, co jsem zažila poslední čtyři roky se svým nadřízeným. Kromě jiného neférově rozlišoval mezi muži a ženami. Vnímal mě jako někoho slabšího, „tu blondýnu“. Slyšela jsem, že mám kozí politiku, jak tohle může ženská psycholožka vymyslet, a to mě velmi uráželo. Ano, žena přemýšlí jinak, řeší problémy jinak, bývá praktičtější. A zatímco chlapi jsou odolnější vůči akutnímu stresu, ženy vydrží víc chronického stresu, dokážou ho táhnout na bedrech delší dobu.

Máme v sobě spoustu zažitých stereotypů, co znamená být odolný. Pro mě je to dovednost, kterou je dobré se v dnešním světě naučit, abychom obstáli a dokázali se orientovat v různých situacích. Naše kurzy proto mají edukační i prožitkovou část. Vysvětlujeme, co se s člověkem děje ve stresu, a pak si to lidé zkoušejí v modelových situacích. Důležité je umět se co nejrychleji vrátit ze silného emočního prožitku do racionálnějšího uvažování. Odolnosti dnes ubývá i proto, že nás současný svět trochu rozmazluje.

Sociální sítě nám servírují obsah, který potvrzuje naše názory, takže hůř snášíme nesouhlas. Jenže skutečný život tohle nedělá. Tam narazíme na konflikt, kritiku, nejistotu i vlastní strach. Proto s tím v kurzech pracujeme. Jedna z technik třeba zní – zastav se, nadechni se, zorientuj se a jednej. Vychází z rozhodovacího modelu OODA, který vytvořil americký vojenský pilot a stratég John Boyd. Používá se všude tam, kde člověk musí jednat pod tlakem a v nejistotě.

V běžném životě to znamená – nereaguj hned, nejdřív si vytvoř prostor, uklidni tělo, pochop situaci a teprve potom jednej. Naší slabosti reagovat emočně a zkratkovitě dnes totiž zneužívají podvodníci.

Přesně tak. Někdo zavolá a vyžaduje po vás okamžitě vyřešit smyšlenou situaci s tím, že jsou vaše finance v ohrožení. Naruší tak váš pocit bezpečí, najednou jste pod časovým tlakem, nucená se rozhodnout. Policie ČR, se kterou spolupracuji, proto vytvořila kampaň pro ženy, které bývají nejčastěji oběťmi těchto podvodů. Nejvíc zasažený je ročník 1975 a týká se to osmdesáti procent žen, což je obrovské číslo.

Ještě větší „úspěšnost“ mají takzvané romantické podvody, kdy se osamělé ženě ozve šarmantní muž, často se vydává za lékaře nebo vojáka na misi, tedy za někoho, kdo sám pomáhá druhým. Žena pak nemá pocit, že posílá peníze cizímu člověku, ale že pomáhá někomu, ke komu si vytvořila vztah. Zde je nejvíc ohrožený ročník 1967. Mají radost, že je někdo oceňuje, ozve se i pečovatelský pud.

Já jim tak neříkám, vidím generaci, která vyrůstá za zcela jiných podmínek. Dnešní děti mají špatné duševní zdraví kvůli covidu, jsou pod tlakem sociálních sítí, srovnávání, výkonu, nejistoty. Mají víc pohodlí, technologií a ochrany, ale i méně přirozených situací, v nichž se odolnost dřív trénovala sama. Venku mezi dětmi, v partě, při konfliktech, při neúspěchu. Problém není v tom, že by děti byly slabé. Problém je, že jim často nedáme příležitost zjistit, že něco zvládnou.

Dítě dnes často dostane chytré hodinky, telefon, všude ho vozíme autem. Děláme to z lásky, ale bereme mu tím tu nejdůležitější zkušenost, a to, že námaha, zklamání či chvíle nejistoty nejsou konec světa. Odolnost nevzniká tím, že dítě před každou bolestí ochráníme, ale ani tím, že ho necháme samotné v bolesti. Vzniká ve vztahu s dospělým, který je laskavý, pevný a přítomný. Který unese emoce dítěte, nastaví hranice a zároveň mu věří.

Zaprvé vypínat pravidelně mobil. Už jen jeho přítomnost na stole zvyšuje stres o deset procent! Zhoršuje se naše pozornost a soustředění, protože mozek pořád ví, že může přijít zpráva, reakce. Přitom je péče o pozornost a klid stejně důležitá jako péče o tělo. Pak doporučuji napsat si, co vše jste dokázala. A taky seznam problémů.

Protože ráda používám názorné věci, radím představit si batoh se všemi starostmi, co s sebou taháte – a pak se snažit některé vysypat, aby se vám líp šlapalo. Dnes se hodně mluví o dlouhověkosti, všude najdete rady, jak si udržet krásné tělo a tvář, ale když nebudete pracovat s myslí, bude zdevastovaná a nefunkční. Život máme ve svých rukou a je jen na nás, co s ním uděláme, co ukončíme, do čeho půjdeme. Ne každá informace si zaslouží naši energii a ne každá zpráva si zaslouží náš stres.

Začala jsem spolupracovat s letitým kolegou Adamem Dolníkem, s nímž děláme kurzy vyjednávání, nebo spíš naslouchání, a na poptávku rodičů jsou i ve verzi pro náctileté. K tomu přibyl kurz mentální odolnosti a kurz zvládání konfliktů. Zároveň mám velký sen vytvořit kurz pro ženy, aby nikomu nenaletěly a zachovaly si naději.

A dovolím si pár slov na závěr. Chci poděkovat ženám. Za vše, co nesou často tiše, samozřejmě a bez potlesku. Za práci, péči, děti, vztahy, rodiče, za každodenní odvahu držet svět kolem sebe pohromadě. Ale zároveň bych jim chtěla říct – nemusíte držet vše. A už vůbec ne za cenu, že ztratíte samy sebe. Odolnost není nekonečná výdrž ani povinnost nikdy nespadnout. Je to schopnost zastavit se, nadechnout, zorientovat a udělat další dobrý krok. Ne ten, který od vás čekají všichni ostatní. Ale ten, který je váš a vrací vás zpátky k sobě.