První dvě pilotky policejních vrtulníků: Adrenalin do letectví nepatří

Nikola Podhadská slouží střídavě na policejní základně v Ruzyni a v Brně už čtyři roky. Šárka Košťálová rok a půl. Obě na pozici druhého pilota vrtulníků Airbus/Eurocopter EC135 a Bell 412. Od pohledu raritní povolání bere často lidem, se kterými přijdou do styku, dech.

„Přijde-li otázka na mou profesi, lidé bývají po odpovědi dost překvapení. Ale vždy jsou to milé reakce. Zajímají se, jak jsem se k tomu dostala a jaké je pilotování vrtulníku. Odpovídám pravdu. Těžké. Těžší než pilotování letounu, když jde například o koordinaci,“ říká s úsměvem Nikola, první pilotka vrtulníku v historii Policie ČR.

Zas tak výjimečné to ale podle její kolegyně Šárky, v pořadí druhé pilotky policejního vrtulníku, není. „V dnešní době ženy létají do vesmíru, běžně s nadzvukovými letouny, například u US Air Force. Vidíte ženy za volantem kamionu, autobusu nebo dodávky. V dnešní době jsou tato povolání u žen přijímána přirozeně. Pokud je povolání zajímavé, je jedno, jestli jste žena nebo muž, a jde-li o pilotování policejního vrtulníku, lidé budou překvapení v obou případech,“ doplňuje.

Pro Nikolu byla cesta k vrtulníku poněkud klikatá. Přitom v její rodině létají skoro všichni. Ovšem když přišla domů se svým původním leteckým plánem, bylo to na její matku už přece jen moc.

„Vědomě či nevědomě to, že u nás všichni létají, jistě ovlivnilo mou volbu budoucího povolání. Můj sen. Ten ovšem byl v prvé řadě stát se stíhací pilotkou. Na to jsem doma uslyšela neotřesitelné ‚ne‘. Takže jsem tu myšlenku nakonec opustila a věnovala se studiu a výcviku dopravního létání,“ popisuje Nikola.

„Udělala jsem si licenci soukromého pilota letounů a pak dostala možnost zkusit si létání ve vrtulníku. A zjistila, že tohle je ono. To mě opravdu baví. Už jsem si nedokázala představit, že budu pilotovat něco jiného,“ vysvětluje třiatřicetiletá rodačka z Prostějova.

To, že se tyto moravské nadšené pilotky potkaly v areálu pražské Ruzyně, nebylo jen tak. Musely samozřejmě vystudovat vysokou školu, včetně obsáhlé teorie licence dopravního pilota vrtulníku, projít náročným výběrovým řízením, včetně psychotestů, testů fyzické zdatnosti a vědomostních zkoušek.

Šárka se do tohoto ženského elitního a zatím jen dvoučlenného klubu přidala později. Šla už ovšem najisto. „Měla jsem licenci soukromého pilota vrtulníku a přihlásila se do integrovaného výcviku Policie ČR. Věděla jsem přesně, kam chci. Podle mě je to nejlepší jednotka pilotů vrtulníků v naší zemi. Létá se tu na dvou typech vrtulníků a v blízké době přibydou další. A hlavně tato práce má smysl,“ říká přesvědčeně.

I když by si nezasvěcený pozorovatel mohl myslet, že jde pilotům o adrenalin a od pohledu vzrušující povolání, zpovídané pilotky, jejichž výcvik trvá celkově sedm let, to okamžitě vyvracejí. „Adrenalin do letectví nepatří. Vlastně děláme všechno pro to, abychom ho nezažili,“ směje se Šárka.

Vše je opakovaně a důsledně kontrolované, plánované. Piloti jsou cvičeni i na nestandardní a nouzové situace. Jsou školeni na to, aby byli bezchybní. I když komplikacím se ani při té nejdůkladnější přípravě úplně vyhnout nelze.

Zasahují u pádů z koně, při náhlých zástavách, dopravních nehodách, v létě hlavně u motorkářů. Sezonní vzlety se často týkají tonutí dětí. Obecně ale nejčastěji pátrají po osobách – ztracených seniorech, dětech nebo lidech na útěku. Na pomoc si je povolávají i kolegové z URNA nebo zásahové jednotky. Na začátku května se také účastnili hašení rozsáhlého požáru v Českém Švýcarsku.

Právě tam jim několikrát selhala technika. „Byla to moje první zkušenost takového rozsahu, kdy se na hašení podílelo vícero letecké techniky, tedy dva naše vrtulníky, tři vojenské, přiletěla i pomoc ze Slovenska. Proto byl před vzletem nezbytný podrobný brífink s pozemními jednotkami hasičů, kteří již na místě zasahovali,“ vypráví Nikola.

„Za letu pak byla důležitá komunikace s ostatními posádkami vrtulníků, aby se předešlo případným kolizím. My jsme létali v tak malé výšce, že bych snad dokázala spočítat i šišky na stromě, kdyby ovšem už dávno neshořely,“ směje se při vzpomínce na nedávný zásah.

„Bylo to i třeba několik desítek metrů nad zemí, dým z požáru zhoršoval viditelnost a pod vrtulníkem máte zavěšený bambi vak vážící přibližně tunu.“ Navíc kapitánovi a jí jako druhé pilotce opakovaně vypadávalo spojení s palubním technikem, který sedí při takovém zásahu v kabině za nimi. „Byť je doslova tři metry za námi, je tam takový hluk, že se nemáte bez interkomu šanci domluvit,“ vysvětluje.

„Jednalo se o závadu na generátoru. Při ní se odpojí mimo jiné i jedna ze sběrnic, na kterou je napojeno právě spojení s palubním technikem. Přestože jsme závadu během pár chvil vyřešili, opakovala se, a to zrovna v těch nejnevhodnějších okamžicích, například při navádění na místo, kde jsme měli shodit těch osm set sedmdesát litrů vody,“ popisuje dramatické okamžiky Nikola.

„Za ten den jsme provedli přibližně pětaosmdesát shozů. Bylo by jich i víc, kdybychom se nemuseli vrátit na Ruzyni pro jiný stroj,“ doplňuje k zásahu s vrtulníkem typu Bell 412. Tyto stroje mají odslouženo u české policie už třiatřicet let.

Do flotily celkem patnácti vrtulníků patří také naleštěné a modře obrandované vrtulníky Airbus EC135, kterým se protáčí tachometr u letecké služby už dvaadvacátým rokem. Ale už se čeká na dodání jedenácti vrtulníků Airbus H145, na které Ministerstvo vnitra ČR podepsalo smlouvu.

Letecké vlastnosti vrtulníku mnohdy představují důvod, proč piloti původně dopravních letadel usedají za knipl těchto malých, ale výkonných strojů. „Vrtulníky mají spoustu výhod. Nepotřebujeme na přistání ranvej, dostaneme se tedy do různě omezených prostor v terénu. Dokážeme s ním mnohem lépe manévrovat,“ vysvětluje pilotka Nikola.

Do výčtu výhod se přidává i šéf jednotky Letecké služby Policie ČR Tomáš Vlasák. „Létáme, když to tak řeknu, do přírody. Naše práce má různorodou povahu. Potkáváme normální a pokaždé jiné lidi. I když bohužel občas v nejhorší den jejich života. Ovšem samozřejmě především při záchranách nás vidí opravdu rádi,“ objasňuje Vlasák.

„Oproti dopravním pilotům, kteří znají jen prostředí letiště, přistávacích ploch, beton, letištní personál a naleštěné regály obchodů terminálů, je to prostě něco jiného. Z osmatřiceti pilotů, které tu mám, jsou většina původně piloti dopravních letadel, ne vrtulníkáři,“ dodává.

Každý člen týmu slouží dvanáctihodinovou směnu, během níž vzlétá v průměru dvakrát. Některé služby si vyžádají i pět vzletů denně, někdy ale zůstávají stroje i dva dny po sobě na zemi.

„S posádkou, která sloužila před námi, si sdělíme informace o tom, jak předcházející služba probíhala, v jakém stavu jsou vrtulníky. Pak si převezmeme techniku – tablet, pokud sloužíme na letecké záchranné službě, tak i pager. Provedeme předletovou přípravu, tedy zkontrolujeme předpověď počasí, navigační výstrahy, vzdušné prostory. V rámci letecké záchranné služby obsluhujeme převážně Prahu a Středočeský kraj, pro potřeby policie jsme v pohotovosti po celé České republice,“ popisuje Nikola.

„Se sousedními zeměmi máme dohodu o spolupráci, kdy případně můžeme letět až padesát kilometrů za hranici do vnitrozemí. Kdyby šlo o lety do vzdálenějších zemí, potřebujeme souhlas daných států. Když se létá například na hasicí mise do zahraničí,“ doplňuje.

„Jakmile se objeví od záchranné služby výzva na tabletu, který máme pořád u sebe, a i kdyby ne, stejný signál dostáváme na pager, startujeme většinou do dvou až tří minut,“ upřesňuje Šárka.

Ať už jde o plánované mise, nebo aktuální zásah, musí být piloti připraveni na různé situace na místě. A není těžké uhodnout, že většina z nich je jak fyzicky, tak emočně náročná. „Vybavuje se mi jedna letecká nehoda, ke které jsme letěli. Šlo o pád větroně. Jeden pilot byl na místě mrtvý a druhý bohužel zemřel při transportu. Jak už jsem zmínila, celá moje rodina létá na různých strojích. A když vidíte tohle, je těžké si okamžitě vyhnat z hlavy vizi toho, že to mohl být někdo z vašich příbuzných,“ svěřuje se Nikola.

„Proto se hodně smějeme. I ve vrtulníku. Snižuje to mentální stres a blokuje deprese, které by mohly přijít po tom, co vidíte nebo v jakých situacích zasahujete. Úsměvné je například, když pátráme po uprchlé osobě a ta vyleze na strom. Samozřejmě ze země vidět ve tmě asi není, ale my s pomocí termovize přesně vidíme, jak se tam snaží ve větvích udržet,“ přidává historku k dobru velitel jednotky.

Ovšem záběr z termokamery může být někdy i dost matoucí. „Létali jsme takhle v okolí Prahy a najednou na termokameře viděli medvěda. To nás dost překvapilo, než jsme zjistili, že jde ve skutečnosti o malého medvídka mývalovitého. Ta perspektiva je holt jiná,“ uvádí příklad Tomáš Vlasák.

„Termovize nám neukazuje konkrétní tepelné stupně, takže například vidíme zahřátou skvrnu, která přesně odpovídá schoulenému seniorovi, po kterém v těžko dostupném terénu pátráme. Ale pak se ukáže, že to místo zahřála ležící srna, která asi chvíli před tím odskákala jinam,“ vysvětluje.

Noční lety jsou poměrně běžné. Pokud jde o osobu v ohrožení života, například je u ní podezření na spáchání sebevraždy, vrtulník přistává, i když na palubě není lékař nebo záchranář, posádka spěchá k člověku, kterému poskytuje první pomoc do příchodu zdravotníků.

Přestože je na prvním místě vždy bezpečnost posádky, do ošemetných a náročných situací se chtě nechtě dostanou.

„Zásahy při povodních jsou vždy do určité míry extrémní a nepředvídatelné. Pokud je vyhlášená evakuace a lidé se rozhodnou zůstat doma až do poslední chvíle, může se to velmi rychle zkomplikovat. Přijde noc, hladina stoupne a najednou je potřeba dostat lidi ze střech nebo z míst, kam už se nedá bezpečně dostat. V tu chvíli je to náročné nejen pro evakuované, ale i pro posádku vrtulníku a hasiče, kteří se k nim často musí dostávat za tmy například na člunech,“ vysvětluje Vlasák.

Při povodních na podzim roku 2024 v Moravskoslezském kraji pomohly zasahující vrtulníky Letecké služby Policie ČR zachránit celkem sto tři osob. Mezi zachráněnými ale nebyli jen lidé.

„Zažili jsme tam situace, kdy bylo možné vzít s evakuovanými také jejich domácí mazlíčky. Konkrétně šlo o čtyři psy a tři kočky. Rádi to uděláme, pokud je to bezpečné a situace to dovolí. Není ale možné s tím počítat automaticky. Vždy záleží na konkrétních podmínkách, prostoru ve vrtulníku, bezpečnosti posádky i evakuovaných a také na tom, jak rychle je potřeba zásah provést,“ dodává.

Mnoho lidí, kterým zachránil život vzlet posádky vrtulníku, si to podle zkušeností pilotů ani nepamatuje. Prý je to možná i dobře. Mají za sebou tragické nehody, závažné pády a zranění, při kterých často ztratí vědomí a proberou se až v nemocnici. Ale ti, kteří vrtulníky pilotují, to vědí. A právě pomoc, ať už spravedlnosti, při záchraně života či při úniku před přírodní katastrofou, dává jejich profesi a životu smysl.

Když se ptám mladých pilotek na plány do budoucna, na zvyšování kvalifikace a rozšiřování pilotních schopností, přikyvují. A dokonce už vyhlížejí další kolegyni, která je nyní v zácviku.

Své soukromí si však chrání. Ohledně profesních plánů má ale Šárka Košťálová víc než jasno a neskrývá to. „Plánuji tu zůstat do důchodu a létat, dokud mi to zdraví dovolí,“ dodává se smíchem.