Major Lucie Zemančíková: Stále mě překvapuje, kvůli jakým malichernostem dokážou lidi zabíjet

Otupěním bych to asi nenazvala, ale na řadu věcí si zvyknete. A je pravda, že se z vás časem stane asi větší cynik. Na druhou stranu, když se dennodenně setkáváte s lidským neštěstím, pak vám řada problémů v životě přijde malicherná. Člověk si musí opakovat, že ta práce má smysl a někdo ji prostě dělat musí.

Nejde jen o dopadení a potrestání pachatele, má to smysl i pro pozůstalé. To se ukázalo hned u mého prvního případu vraždy, kdy oběť byla docela dlouho pohřešována. Přestože se naplnily jejich nejhorší obavy, dozvěděli se rodinní příslušníci aspoň, co se stalo, a přestali žít v nejistotě. Měli možnost se s příbuzným rozloučit.

U soudu, kde pachatel dostal zasloužených osmnáct let, za mnou přišla maminka zavražděného a děkovala mi. Moc jsem to nechápala, syna jsme jí přece nevrátili, ale pak mi došlo, že ho svým způsobem dostala od nás zpátky. Později se mi stalo ještě několikrát, že mi pozůstalí přišli poděkovat.

Ne vždycky s výškou trestu souhlasím a přiznám se, že nejsem ztotožněná s dohodou o vině a trestu v případě dokonaných vražd. Nemyslím, že bychom se tady měli dohadovat. I s ohledem na pozůstalé. Mám problém i s extrémní právní ochranou pachatelů. Povinnost mít od začátku trestního řízení obhájce by měl nést pachatel, ne stát.

Dnes mě už asi nezasáhnou naplno případy, které jsou spojeny s brutalitou, stále mě však překvapuje, kvůli jakým malichernostem dokážou lidi zabíjet. Měli jsme případ, kdy pachatel zavraždil svého spolubydlícího jenom proto, že nechtěl v pokoji uklidit. Když vedeme vyšetřování, máme prokázat i to, co pachatele k činu vedlo, a musíme se tak zaobírat i osobou poškozeného. V některých případech vidíte, že to celé začalo hloupou náhodou, a trochu i rozumíte tomu, co se stalo.

Takhle bych to neřekla. Beru tuhle práci jako hru, kterou hrajeme s pachatelem. Snažím se udělat všechno pro to, abych ji vyhrála. Ale v životě vždycky nevyhrajete. Ano, máme tu pár případů, u kterých tušíme, kdo je spáchal, ale nedokázali jsme sesbírat dost důkazů pro to, abychom mohli spis předložit státnímu zástupci. Zůstává i pár případů, kdy nejenže nemáme pachatele, ale neznáme ani jméno oběti. To je případ ženy, jejíž rozřezané tělo se na přelomu let 2011 a 2012 postupně nacházelo v různých částech Prahy. Prověřili jsme tisíce pohřešovaných nebo hledaných lidí, ale nikam jsme se nepohnuli. Nejsmutnější na tom je, že ta paní nikomu nechybí.

Tuhle práci neodstřihnete okamžikem, kdy za vámi zaklapnou dveře kanceláře, pořád vám to jede v hlavě. Nenosím ji ale v tom smyslu, že by se mi vybavovaly scény z místa činu nebo pitevny, spíš si nosím odpovědnost za spis. Občas se mi stalo, že jsem se v noci probudila s tím, že jsem se u výslechu zapomněla na něco zeptat, že zítra musím někoho předvolat, vyrozumět obhájce, takové ty procesní věci.

Baví mě sport, cvičení, sauna, pokecání s kamarády, dobrá knížka, cestování.