Zbytek až po pitvě: Jsou kriminální seriály pravdivé? Vyšetřovatel a soudní lékařka vypovídají

Kdyby se v Česku vraždilo tolik jako v tuzemských seriálech, těžko by naše země mohla patřit k nejbezpečnějším na světě. Globální index míru, jejž každoročně zveřejňuje mezinárodní Institut pro ekonomiku a mír, jí minulý rok přidělil jedenácté místo mezi všemi nezávislými zeměmi světa.

Svou seriálovou kriminálku však navzdory tomu dostalo snad každé krajské město v Česku a hojně se zabíjelo třeba i v malebné šumavské Modravě, která má kolem stovky stálých obyvatel. V celém Plzeňském kraji, kam obec spadá, se přitom podle údajů za rok 2024 uskutečnilo třináct vražd či pokusů o ni (viz samostatná statistika).

„Kdo alespoň trochu cestuje, tak ví, že Česká republika je bezpečné místo pro život, a to nejen z pohledu té nejnásilnější, ale obecně jakékoli trestné činnosti. Policie, a to nechci dělat nikomu reklamu, u nás pracuje dobře,“ tvrdí major Lukáš Kejmar, vedoucí 1. oddělení obecné kriminality Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, tedy regionu, kde k zabití jednoho člověka jiným došlo předloni nejčastěji.

Mordy nejsou tím jediným, čím se v práci zabývá, ale při vší úctě k obětem a pozůstalým jsou z pohledu veřejnosti tím nejatraktivnějším. Zároveň to není činnost, která by měla pevnou pracovní dobu a kterou by mohl při odchodu zamknout v kanceláři.

„Netahat si práci domů je hodně těžké, u závažných věcí si dovolím říct téměř nemožné,“ konstatuje pětatřicetiletý policista. Jak dodává, jeho první manželka by s tím jistě souhlasila. „Moje druhá manželka je policistka, takže dokáže lépe pochopit, když potřebuju doma něco pracovně řešit. Pozná, kdy mě má nechat hodinku o samotě, protože jsem se zrovna vrátil z pitvy sedmileté holčičky, což je něco, co s koncem pracovní doby nedostanete z hlavy.“

Na Studničkově, jak se v policejní hantýrce říká, se major Kejmar často potkává s lékařkou Leonou Karáskovou. V pražské Studničkově ulici totiž sídlí Ústav soudního lékařství 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1. LF UK) a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, jenž s policejními vyšetřovateli ze Středočeského kraje spolupracuje.

Tělo zemřelého při pitvě nejen potvrdí či vyvrátí pravděpodobnou příčinu úmrtí, ale napoví i něco o okolnostech násilného činu a může odhalit stopy vedoucí k pachateli.

Už svým věkem a pohlavím nabourává sedmatřicetiletá Leona Karásková představu o soudních lékařích, kterou nám zhusta předkládají seriály. „Myslím si, že jsme zbytečně démonizováni. Diváci si automaticky představí nějakého postaršího pána s velkou zásobou lahví alkoholu a myslí si, že vedeme neuspořádaný život a pijeme, protože se to jinak nedá zvládnout. Tak to by v nemocnici opravdu nešlo,“ zdůrazňuje. „Kdybych přišla a měla v krvi jedno promile, nikdo se se mnou mazlit nebude,“ říká zástupkyně primáře ústavu, která o své profesi nedávno vyprávěla posluchačům v debatě na 1. LF UK.

„Takže ty děláš tu patologii,“ slýchá často. „Ne, já dělám soudní lékařství, to je něco jiného, i když oba medicínské obory využívají pitevní stůl,“ odpovídá. „No ale pitváš oběti trestných činů?“

„Ano, ale to právě dělá soudní lékař,“ vysvětluje, „ačkoli v seriálech nás často nazývají patology, alespoň v těch současných. Když se ale podíváte na starší díla, třeba Hříšné lidi města pražského, tak to mají dobře. Je to trošku problém a já sama se snažím edukovat filmaře, aby to uváděli správně.“

Také major Kejmar se musí od obvyklého ztvárnění svých seriálových „kolegů“ distancovat. „Vyplývá z nich představa neustálé a zajímavé akce. Pořád někoho honíme, pereme se a zatýkáme. To ale v porovnání s byrokracií, kterou je státní správa jako celek zatížena, děláme hrozně málo,“ říká a dodává, že sám nemá rád, když někdo soudní lékaře a patology zaměňuje.

Najdou se případy vražd, jejichž okolnosti jsou tak jasné, že pitva oběti ani není nutná? „Pokud pominu nějaké bagatelní činy, které ani nedosahují trestněprávní úrovně, třeba že si partneři dají facku, tak bohužel soudy vyžadují znalecký posudek víceméně v každém násilném trestném činu,“ ví ze zkušenosti. Vraždy se tedy bez soudních lékařů neobejdou, ať je jejich provedení na první pohled jakkoli zřejmé.

Právě znalecký posudek je výstupem činnosti soudního lékaře, ovšem spolupráce na případu začíná už na místě tragédie. „Když nám policie zavolá, jedeme na místo činu, kde se nachází jeden, ale někdy i více zemřelých,“ nastiňuje Leona Karásková. „Policisté od nás chtějí základní informace, na co dotyčný zemřel nebo jestli si to nemohl způsobit sám. Pak provedeme prohlídku těla. Pokud je na místě nějaká potenciálně zraňující zbraň, tak se orientačně vyjádříme k tomu, zda mohla být použita.“

A co ta známá seriálová hláška „zbytek až po pitvě“? „Jestli jsme chytřejší až po ní, platí tak napůl,“ reaguje soudní lékařka. „Místo, kde se mrtvola nachází, je totiž maximálním zdrojem informací. Kdyby jej policisté důkladně neprohlédli, mohla by jim utéct spousta důležitých poznatků.“

Když je policejní část práce ukončena, naváže na ni důkladná prohlídka těla a následná pitva na půdě ústavu, tedy v prostorách nemocnice.

„Tělo popisujeme od hlavy až k patě, a vše českými výrazy, nikoli latinsky, aby tomu rozuměli policisté, lidé od soudu nebo státní zastupitelé.“

V Česku se u obětí trestných činů provádějí vždy celotělové pitvy, žádný orgán není vynechán. „I když bude mít dotyčný sečné poranění v oblasti hlavy, není možné říct, že je všechno jasné. Chceme dostat opravdu komplexní obraz toho, co se mu stalo a na co skutečně zemřel,“ říká Leona Karásková.

„Jezdíme na každou soudní pitvu,“ pokračuje Lukáš Kejmar. „Sami si tam zajišťujeme důležité kriminalistické stopy a dokumentujeme všechna zranění. Jedna z posledních pitev se týkala těla s šestadevadesáti bodnými a bodnořeznými ranami. A vyfotit se musí všechny. Ne že u soudu řekneme, že jsme vyfotili třicet a zbytek dopočítali.“

Policisté odcházejí z ústavu s předběžným odhadem, na co dotyčný zemřel, a po nějaké době obdrží znalecký posudek obsahující pitevní protokol a odpovědi na své otázky, které lékař na místě činu ještě nemohl poskytnout.

„Zajímá nás třeba míra zasažení a zakrvácení jednotlivých orgánů. Jestli nůž, který prošel břišní dutinou, zasáhl nějaké orgány,“ dává major Kejmar příklad. „Pak protokol zařadíme do trestního spisu, jehož je nedílnou součástí až do doby soudního řízení.“

Leona Karásková doplňuje, že její práce neobnáší jen pomoc při řešení kriminálních činů. „V ústavu provádíme pitvy nejen soudní, ale i zdravotní. Ty mají ozřejmit příčinu úmrtí a týkají se vesměs lidí, kteří zemřou náhle doma, na ulici, případně násilnou smrtí.“ Pracovníci ústavu provedou ročně až dvanáct set pitev a zaměřují se mimo jiné na diagnostiku změn v organismu u zemřelých, kteří byli závislí na omamných a psychotropních látkách.

Pokud pomineme případy, kdy jsou těla nalezena v pokročilém stavu rozkladu, měla by se příčina úmrtí dříve nebo později odhalit. Tak by si to alespoň Leona Karásková přála, ale z praxe ví, že ne vždy je závěr uspokojivý. „Týká se to zejména mladých lidí, kteří jsou nalezeni doma bez známek života, pitva u nich vyjde nespecifická a není tam nic, za co bychom to mohli uchopit. Toxikologické vyšetření negativní, mikroskopické taky.“

Zbývá ještě jedna možnost – kardiogenetické vyšetření, které by mohlo ukázat na vrozenou srdeční vadu. Potřeba je k němu souhlas blízkých osob, na které však v ústavu málokdy mají kontakt, proto soudní lékaři materiál zachovají a vyčkávají. Pozůstalí se nezřídka po delší době skutečně ozvou. „Výsledek tohoto vyšetření pak většinou vyjde pozitivně, ale někdy ne, a pak opravdu musíme uznat, že nevíme, na co dotyčný zemřel,“ přiznává.

Obecně podle ní platí, že čím delší doba od smrti uplyne, tím je diagnostika složitější. „I soudní lékařství má svoje limity,“ konstatuje absolventka 1. LF UK, které se daří práci a volný čas oddělovat podle jejích slov lépe, než jak to umožňuje policejní profese. „Máme v ústavu úřední hodiny, ale i pak jsem pro policii k dispozici na telefonu. Na psaní znaleckých posudků ale většinou není čas za běžného provozu, takže to dělám po večerech,“ svěřuje se.

„Určitě je ale důležité mít zázemí, podporu rodiny a nějaký koníček nebo plán, co dělat, až přijdu domů, i kdybych si měla jen odpočinout. I pasivní odpočinek je nesmírně důležitý.“

Major Kejmar nemůže úplně vypnout prakticky nikdy. „Je mojí povinností mít absolutní přehled o všech násilných trestných činech ve Středočeském kraji. Cokoli se dneska stane, tak o tom budu vědět, až přijdu zítra ráno do práce.“ Ačkoli je nelichotivé, že kraj patří na čelné příčky v násilné kriminalitě v rámci Česka, pro policisty to znamená neocenitelné zkušenosti při řešení rozličných případů.

Lukáš Kejmar v tomto ohledu zmiňuje sebevraždy, kterých má „na stole“ přibližně sedm týdně. „Společně s kolegy se do každé zprávy o sebevražedném jednání díváme, jestli se nám nezdá něco divného a jestli kolegové na místě udělali, co měli. Když někdo říká, že takový způsob oběšení nebo zastřelení ještě neviděl, nám, co vidíme sedm nebo deset sebevražd týdně, se to hodnotí snáze. A už nás nepřekvapí, že třeba střelná zbraň leží na druhé straně než střílející ruka, protože už jsme to viděli několikrát a víme, že je to možné.“ Proto také bez nadsázky říká, že k pitvám jezdí vyšetřovatelé rádi. „Je to ale z pracovních důvodů, protože právě zkušenosti jsou pro naši profesi naprosto zásadní.“

Kde končí zkušenosti a intuice, pomohou věda a moderní technologie. Vedoucí oddělení vzpomíná na pět let starý případ vraždy na Kladensku.

„Muž nalezený v tratolišti krve, řada bodných ran, prořízlé hrdlo. Na místě soudní lékař, standardní zevní prohlídka, ohledání místa činu. Nevěděli jsme ale, kdo to udělal,“ vzpomíná. Během soudní pitvy byl v ústech zemřelého nalezen malý kousek textilu, zřejmě konec prstu rukavice. „Předpokládali jsme pozitivní závěr, tedy že jej ukousl útočníkovi ve snaze se bránit. Ústa měl ale zalitá krví, takže byla malá šance izolovat jiný profil DNA než zemřelého,“ popisuje situaci.

Kouzla moderních technologií ho však samotného překvapila. „Naše úžasné genetičky na odboru kriminalistické techniky a expertíz našly v tom malinkém kousku rukavice milimetrovou částečku kůže, která nepatřila zemřelému ani nikomu z rodiny. Na nás už bylo ‚jen‘ najít, ke komu ten profil přiřadit.“

Díky této stopě se to nakonec s odstupem několika měsíců podařilo. Pachatel si dům vybral k loupeži náhodně, bydlel jinde a neměl žádnou vazbu na majitele, který ho přistihl a zaplatil za to životem.

„Tělo zemřelého bylo v tomto případě nositelem nejdůležitějších informací,“ shrnuje Lukáš Kejmar. „Nejen soudně-lékařských, ale zejména těch kriminalistických.“ To potvrzuje, že odhalení pachatele je týmovou prací, při které medicína a věda skvěle doplňují zkušenosti a intuici policistů.