Článek
Vzpomenete si na svou první cestu letadlem?
Byla jsem hodně malá a šlo o vyhlídkový let během dětského dne. Moc si z něj nepamatuji, ale vím, že jsem se nebála a na každou z dalších cest, kdy jsme létali s rodiči na dovolené, jsem se těšila. Největší zážitek na palubě byla zmrzlina – tak tvrdá, že se nedala pořádně jíst.
Do kokpitu jsem se dostala v sedmnácti. Už od čtrnácti jsem totiž chodila na různé brigády na letiště v pražské Ruzyni a můj nadřízený mě jednou vzal s sebou do sportovního letadla – ultralightu.
Tehdy jste si zvolila dráhu pilotky?
Zrálo to ve mně postupně, nejsem ukvapený typ. Odjakživa mě lákala technika a logické věci, ve škole mi šly přírodní vědy. Zajímala jsem se o vše kolem letectví a jak jsem se pohybovala na letišti, tipovala jsem si, co to obnáší, a uvažovala, co bych tam chtěla dělat. Viděla jsem posádky, piloty v uniformách…
Přišlo mi zajímavé řídit letadlo. Je to zodpovědná práce, přitom cestujete po světě. Plně i vyhovuje mému nastavení. Mám ráda, když se věci dělají pořádně a podle pravidel. A protože v rodině bylo zvykem, že šly děti na vysokou školu, ČVUT byla první z variant.
Jak reagovali rodiče?
Nejdřív jsem to řekla tátovi a ten to pak předložil mamince. Oba mě od začátku podporovali, jinak bych to ani nezvládla finančně. Tehdy stál výcvik zhruba milion korun, dnes už to jsou skoro tři. Někteří lidé začnou pracovat v jiném oboru a když už mají kariéru a našetřeno, rozhodnou se pro změnu. Ale není ideální začít létat třeba až v pětatřiceti. To už je pro výuku dost pozdě.
Co bylo na studiu nejtěžší?
Mně nic nepřipadalo extrémně náročné. Samozřejmě škola vyžadovala velkou disciplínu, poctivě se učit. Na závěr jsme dělali zkoušky na Úřadu pro civilní letectví, tehdy ještě celý obsah tříletého studia naráz. K tomu bylo potřeba nalétat zhruba dvě stě hodin a složit zkoušku na jeden konkrétní typ letadla. Dřív to hradily společnosti, dnes sám pilot.
Vaše další cesta byla na první pohled přímá, co sehrálo roli?
Měla jsem kliku, hned po škole jsem udělala konkurz k ČSA. Jiní na to čekají kolik let. Tehdy byl ale pilotů nedostatek podobně jako dnes. Zhruba jednou za deset let naopak přijde přebytková krize a piloti jsou bez práce. Jde to ve vlnách. Zažila jsem to už asi třikrát – byla jsem chvíli nepotřebná, pak jsem zase měla spoustu nabídek. Nikdy jsem nechtěla obor opustit, ale chvíle, kdy žebráte s životopisem a motivačními dopisy u jiných společností, jsou těžké.
Pilotka Anna Polánecká
Kolik procent tvoří pilotky?
Některé společnosti mívají kolem sedmi až osmi procent žen. U profesionálů je to kolem čtyř procent. Ale jsou i společnosti, které nemají žádné ženy.
Kam jste letěla poprvé s pasažéry za zády?
Do Berlína. Pamatuji si, i s jakým kapitánem. Byl to výborný člověk, se kterým jsem dobře vycházela. Cítila jsem velkou zodpovědnost, ale cestující si moc nevybavuji. Hlavní pro mě bylo správně dodržet a splnit vše, co se ode mne očekávalo. Nic nezkazit. To bylo v roce 2008.
Po kolapsu ČSA jste pracovala ve Smart Wings, dnes jste v týmu islandských Air Atlanta.
Vyhovuje mi létat s velkými obchodními letadly. Většina lidí, kteří s nimi začnou, už u nich zůstane. A ti, kdo se specializují na soukromá letadla, to obvykle taky nemění. Málokdo přestupuje z jednoho oboru do druhého. Já teď létám s Boeingem 747 a zanedlouho se budu vracet na Boeing 777. Letadla půjčujeme komukoliv, kdo si nás objedná. Po světě vozíme střídavě lidi i náklady.
Létáte i do Česka?
Momentálně ne s lidmi, občas naše společnost vozí stroje a zařízení z některé z českých firem. Jinak přemisťuji spotřební zboží, léky, živá zvířata… S kým budu létat za pár let, uvidím. Nechávám tomu volný průběh a ničemu se nebráním. Společnosti jako British Airways nebo Lufthansa jsou pro mě ale uzavřené. Nejsem jejich národnost a ve čtyřiceti letech jsem stará na to, abych přišla jako nováček za začátečnický plat. V mém věku stejně už nikoho nenabírají.
Máte některé destinace raději?
Moc ráda jsem se podívala do New Yorku, Hongkongu, Jižní Afriky, na Aljašku. Ta místa mě zajímala hlavně proto, že jsem měla možnost prohlédnout si i města. Ale z leteckého pohledu tam jsou hodně rušná velká letiště, v Hongkongu je to navíc zpestřené nepříjemnými poryvy větru. Pak jsou zase úplně jednoduchá letiště s minimálním provozem, kde ale není jak zajímavě prožít volný čas.
Bála jste se někdy o život?
Žádnou závažnou technickou závadu jsme naštěstí neměli. Tohle nelze ovlivnit, je to věc náhody, mimo vaši kontrolu. Ale v současnosti funguje v letadlech řada jištění a seznamy možností, co dělat i při velké poruše a jak nouzově přistát.