Článek
Zdá se mi, že vám spolupráce při natáčení opravdu sedla. Do jaké míry v tom mohlo hrát roli, že jste se s některými herci už znali?
S Maxem Kockem a Maxem Dolanským, který hraje mého nejlepšího kamaráda, jsme byli opravdu sehraná parta už před natáčením. I ve skutečnosti jsme nejlepší přátelé. Myslím, že nám to pak na place hodně pomohlo.
S ostatními herci jsme se seznámili až při čtených zkouškách, ale i s nimi jsme si sedli velice rychle.
Zajímavé ale bylo, že s herci, kteří hráli druhou partu studentů, se kterou soupeříme, nás pan režisér celou dobu držel dál od sebe. Nechtěl, abychom se moc skamarádili, protože by se to pak mohlo nevědomky promítnout do našich postav. To by samozřejmě nebylo dobře, když jsme měli být úhlavní nepřátelé.
Na druhou stranu, ona se vám obvykle role nějak promítne do skutečného života. Během natáčení jsme se s Tomášem Weberem, který hrál šéfa té druhé party, vlastně ani moc nebavili…
Sblížili jsme se až na konci. Doufám, že nám to vydrží a že se zase brzy potkáme na place. Hrálo se mi s ním totiž skvěle.
A jak se vám hrálo s tatínkem, který ve filmu ztvárnil Tonyho otce?
Taky moc dobře. Jak říkám, když se s někým znáte, je to vždycky fajn. Víte, co si k sobě můžete dovolit, slyšíte na sebe.
Při natáčení jste si užil i kaskadérské kousky. Šplhal jste po výškách, slaňoval… To se asi nedá takhle dobře natrénovat až před natáčením, že?
Dřív jsem často chodil s tátou lézt na stěnu, takže zkušenost jsem měl, ale vlastně nevím, jestli by se to nedalo natrénovat až před natáčením. Já jdu totiž vždycky do všeho hrozně nadšeně a po hlavě.
Takže jste ani neuvažoval o tom, že by vás dubloval kaskadér?
Ne, všechny kaskadérské scény jsem chtěl dělat sám, s jedinou výjimkou. Při krkolomném pádu ze skateboardu bych se nejspíš zabil, tak jsem se mu radši vyhnul. Slaňování bylo dobře zajištěné, při tom se mi nemohlo nic stát. Ale jinak musím říct, že mě tyhle pohybové věci hodně lákají, a musím to zaklepat, myslím, že mi i docela jdou.

Jste asi sportovně založený.
Býval jsem, opravdu hodně. Byl jsem takové to dítě, které musí vyzkoušet snad všechny sporty. Ze všech mých zájmů mi ale nakonec vydržel jen dramaťák, herectví. S příchodem na konzervatoř jsem vlastně všechny sporty opustil.
Na konzervatoři, ale i na dalších herecky zaměřených školách, vás totiž čekají předměty, jako je jevištní pohyb, pohybový trénink, posilování, tance všeho druhu. Škola si tedy vezme téměř všechnu vaši energii a na to ostatní už vám skoro žádná nezbude. Ale jinak sport mám moc rád, s klukama si pořád ještě občas jdeme zakopat nebo zahrát basket.
Co vás během let sportování chytlo nejvíc? Lezení?
Mám dost rád míčové hry a jednu dobu mě opravdu hodně bavil fotbal. Lezení je fajn, ale mě to táhne spíš ke kolektivním sportům. Líbí se mi totiž i to fungování v týmu.
Ale chytnul mě i tanec! Dostal jsem dokonce příležitost soutěžit v Roztančeném divadle, což je něco jako StarDance, jenže spolu soutěží divadelní soubory. Byl jsem tam za Divadlo Bez zábradlí a pro tanec jsem se díky tomu opravdu nadchnul.
To ale asi není projekt na několik měsíců jako StarDance, že?
Kdepak, je to jen jeden galavečer. Ale předtím samozřejmě musíte taky dlouho trénovat. Já jsem fakt dřel, moc mě to bavilo.
Který z těch mnoha společenských tanců jste si oblíbil nejvíc?
V téhle soutěži si každý vylosuje jen dva tance, já měl tango a sambu. Původně jsem si myslel, že mě bude bavit jen samba, kdy člověk musí rozvlnit celé tělo, nakonec mě ale chytlo i tango, které je plné napětí, a nesmíte ani na okamžik pustit formu. Hodně mě bavilo i ztvárnit choreografií nějaký příběh. Myslím, že herci k tomu mají asi sklony.
Budete se teď tanci věnovat víc?
Myslel jsem si to. Byli jsme do toho s mojí taneční partnerkou Eliškou Stehnovou nadšení, chtěli jsme spolu dál chodit tancovat. Jenže nakonec jsme se k tomu nedostali, protože jsem měl spoustu dalších projektů. Ale pravda je, že mě to pořád mrzí. Třeba na to jednou opravdu dojde.
Jestli se nemýlím, kromě toho, že chodíte do prvního ročníku na DAMU, účinkujete ve dvou divadelních uskupeních, takže toho máte asi opravdu dost.
Ano, i když to s těmi dvěma soubory není úplně přesné. Asi před dvěma lety jsme s kamarádem založili Studio Jantar a udělali jsme inscenaci Ve jménu Hamleta. Nejdřív jsme hráli v malém Divadle D21 na Vinohradech, kam se vejde asi padesát lidí. Zastával jsem totiž, a vlastně pořád zastávám názor, že jak představení, tak soubor by si měli diváci najít sami díky energii, kterou vyzařují. Že bychom se neměli snažit diváky lákat na naše tváře.
Myslíte tím například, že jste s kamarádem Maxem Dolanským nechtěli využívat skutečnost, že jste synové známých herců?
Taky. Prostě jsem chtěl postupovat po menších krůčcích, a teprve potom jít do většího prostoru. Jenže pak si nás našel Rosťa Novák a pozval nás, abychom hráli u nich na Jatkách 78. Bylo to sice fajn, jenže já jsem po čase cítil, že ztrácím svobodu dělat si divadlo úplně po svém. Jatka jsou zajímavá scéna, ale už mají svoje publikum a my tam přece nepřišli proto, abychom tam mohli být a abychom se přizpůsobovali tamní dramaturgii.
Založil jsem tedy nový soubor Kolekce Parchant, kam se mnou odešla půlka Jantaru, a vydali jsme se jinou cestou. Hrajeme teď ve studiu Citadela Pivařskou Odysseu, což je adaptace Havlovy Audience, v květnu jsme měli premiéru představení Hra lásky a náhody a začínáme zkoušet novou inscenaci S vyloučením veřejnosti od Sartra.
Na to, že zároveň studujete první ročník DAMU, je toho tedy opravdu dost.
Podle mě je to dobře. Mladé soubory mají občas sklon udělat hru a s další pak čekat. Ale na co? Že se něco stane? My chceme naopak pořád tvořit. Mladý soubor by myslím měl umět co nejdřív nabídnout celou škálu představení. Do konce roku proto máme naplánované tři premiéry v různých prostorech v Praze.
S Jantarem jste tedy skončil?
Další věc jsem s nimi už neudělal, ale pořád jsme doufám kamarádi a určitě nevylučuju, že se zase někdy sejdeme na nějaké společné inscenaci. Hamleta spolu budeme hrát dál a doufám, že ještě dlouho. Přijde mi, že ta inscenace je čím dál tím lepší. Z několika posledních představení jsem byl úplně nadšený.
Před kamerou jste stál asi dřív než na jevišti, že?
Mám pocit, že poprvé jsem točil, když mi bylo asi sedm osm let. Tehdy jsem hrál ve studentském filmu o klukovi, který má v pokoji hrozný nepořádek, a tak mu tam jednou ožijí chuchvalce prachu a on se s nimi začne kamarádit.
Na jeviště jsem se ale poprvé dostal vlastně z legrace. Táta tehdy hrál ve Zkrocení zlé ženy v Ostravě a jeho kolegové mě tajně převlékli za amorka. Táta nic netušil a oni mě šoupli na scénu, abych mu něco donesl. Myslel jsem, že tím to skončilo, jenže oni mě tam pak chtěli mít v té scéně znovu a znovu. První profesionální představení pro mě byla ale až Šakalí léta na Fidlovačce a první profesionální natáčení byl myslím seriál Mattoni, to mi bylo asi deset.
Váš tatínek je herec, maminka kostýmní výtvarnice. Jak se dívali na to, že vás to taky táhne k divadlu?
Nechtěli, abych to dělal, absolutně ne! Jenže já jsem v divadle vyrůstal, rodiče pořád hodně pracovali a pracují a jako malého si mě často brali s sebou. Pro mě bylo v dětství divadlo vlastně skoro zázrak. Nemohli se divit, že mě to tam pořád tak táhlo. Měli jsme kvůli tomu velké spory, hlavně s tátou. Nedokázal jsem pořád pochopit, proč se mě tak snaží od hraní odradit. Nevnímal jsem, jak moc nejistá existence tahle profese může být, což začne být problém hlavně ve chvíli, kdy si pořídíte rodinu.
Ale prosadil jste si to, šel jste studovat konzervatoř a teď ještě DAMU.
Tehdy jsem zrovna dělal ta Šakalí léta, kde bylo hodně lidí z konzervatoře a ti mě povzbudili, ať přijímačky určitě zkusím. Táta to ale nesl opravdu špatně, a tak jsem se přihlásil ještě na soukromou školu filmové tvorby. Začal jsem hodně fotit a i něco natáčet. Doma se pak úplně rozzářili, že dělám i něco jiného. (směje se)
Když mě ale přijali na konzervatoř a táta viděl, jak moc mě hraní baví a naplňuje, začal mě v tom naopak ohromně podporovat. Za to jsem moc rád. Samozřejmě mě nikam a do ničeho netlačí, to bych ani nechtěl.
Nebyly vaše spory prostě jen vzdorem dospívajícího syna proti otci?
Určitě zčásti ano, ale můj vzdor myslím nesouvisel ani tolik s tátou samotným, jako s mým okolím. Začalo to už na základce, kdy jsem pořád slýchal řeči, že jsem „syn Zacha“, protekční… a tak dále.
Z mých spolužáků nikdo k herectví netíhnul a neměli představu, co to obnáší, přišlo jim to vzdálené. A já jsem hodně emoční člověk, takže jsem kvůli tomu časem začal rebelovat, a dával jsem všemožně najevo, že nebudu jako táta. Až později mi došlo, že za tátou můžu kdykoliv přijít s hereckým problémem a on mi může dobře poradit. Můj vzdor byl tedy namířený spíš proti okolí, kdy jsem chtěl všem dokázat, že si umím něco vybudovat sám, i bez táty.
Pomohl vám nějak s vaší inscenací Hamleta? Jestli se nemýlím, hrál ho v Činoherním studiu v Ústí nad Labem.
Takhle se to asi nedá říct. Samozřejmě jsem o té hře s tátou mluvil, ale i když máme jeho představení doma nahrané, schválně jsem si ho nepustil, aby mě nějak podvědomě neovlivnilo. Ostatně my jsme si tu hru i trochu upravili, přečetli jsme ji trochu jinak, než se obvykle interpretuje. Mimochodem, i ženské role v ní hrají kluci.
Myslíte, že byste se otcovu vlivu neubránil?
On je opravdu skvělý herec, jeden z nejlepších, a to vůbec neříkám jen proto, že jsem jeho syn. Hodně na něj dám, a proto jsem si jistý, že by mě jeho představení nějak ovlivnilo. Jakkoliv. Třeba i jen tím, že bych se ho snažil udělat jinak.
Když se například byl podívat na naši poslední premiéru, Hru lásky a náhody, byl jsem za jeho připomínky moc rád. Jsou totiž konstruktivní. Pro mě je to určitě mnohem lepší, než kdyby mi řekl, že to bylo perfektní, aby mě povzbudil. Ale nerad bych, aby to vyznělo, že kritizuje. Samozřejmě že zmíní i to pozitivní.
Proč jste ženské role v Hamletovi nesvěřili herečkám? Chtěli jste to hrát stejně, jako se hrálo divadlo v Shakespearově době?
Spíš jsme v tu chvíli kolem sebe ani neměli herečky, u kterých bychom měli pocit, že by mezi nás zapadly. S holkama jsme do té doby spíš chodili, než spolupracovali. Možná jsme s klukama jen moc vybíraví, ale měli jsme dojem, že holky v našem věku jsou i vyspělejší, uvažují o divadle jinak než my. My to brali všechno dost punkově. Nechtěli jsme ale, aby nám ženské postavy sklouzly ke karikatuře, a tak jsme nakonec oslovili holky do produkce, abychom měli aspoň zpětnou vazbu od žen.
Znamená to tedy, že chcete fungovat hlavně jako mužský soubor?
To zase ne, po herečkách se rozhlížíme. Nedávno jsme dvě našli a jde nám to dohromady myslím naprosto skvěle.
Vaše maminka je kostymérka. Zdědil jste i výtvarné nadání?
To vůbec ne! Mě třeba láká udělat nějaké představení celé, zrežírovat ho a vymyslet i scénu, ale vůbec bych nedokázal ty své představy nakreslit.
Dáte i na maminčiny rady?
Dám, a ona nám dokonce i pomáhá, a navíc ještě nenásilně a nenápadně. Kolikrát jsme se s klukama trápili přemýšlením nad kostýmy, a když jsem ji poprosil o radu, do pár hodin mi poslala fotky z nějakého sekáče - a bylo to přesně ono. Máma udělá dvanáct projektů za rok, maluje, dělá sochy, stará se o zahradu, a třeba i odletí kvůli nějaké akci na tři měsíce do zahraničí. Spousta lidí z jejího okolí, včetně mě, z ní má mindrák! (směje se)
Když se rozhodujete, jestli přijmout nějakou roli, co je pro vás podstatné? Máte nějaká kritéria?
Já jsem jako herec vlastně úplně na začátku, takže jsem vděčný za každý projekt a vždycky se z něj snažím si pro sebe něco pořádného vzít. Samozřejmě, že když toho má člověk za sebou trochu víc, může začít řešit, jestli třeba už není někam zaškatulkovaný, a rozhodovat se i podle toho.
Cítil jste už někdy, že by vám to hrozilo?
Až do seriálu Případ tanečnice na TV Prima jsem vlastně hrál zlé lidi, záporáky. V Tanečnici jsem byl ale nejhodnější ze všech, a i Tony v High School Heist byl moc milý kluk. Jsem tedy moc rád, že jsem se konečně vymanil ze škatulky všech těch nepodařených floutků.