Před lety porazil rakovinu, ale k opravdovému štěstí mu pomohl až návrat k hasičům

Příběh devětačtyřicetiletého Michala Vacka začíná jako mnoho jiných splněných klukovských snů. Jako malému mu říkali „soptík“ (dráček, symbol hasičů). Naproti domu ve vesnici Hlavňov u Police nad Metují, kde vyrůstal, stála hasičská zbrojnice. Jeho táta byl dobrovolný hasič-strojník. Řídil hasičský vůz. Michal netoužil po ničem jiném, než se jím stát také.

Vše se dařilo až do chvíle, kdy ho začala nesnesitelně bolet levá noha. Stal se pátým pacientem trpícím non-Hodgkinovým lymfomem, kterému čeští lékaři aplikovali CAR-T Cell terapii. „Jsem nejdéle žijícím pacientem po této ‚zázračné léčbě‘. Dnes už tato terapie zachránila u nás stovky životů.“

Ale k tomu, abych byl znovu šťastný, jako jsem byl předtím, to nestačilo. I ten druhý tuhý boj jsem zdolal a dnes už zase, jakmile se ozve siréna, vyjíždím společně s klukama,“ směje se hasič–strojník sloužící na Centrální hasičské stanici v Hradci Králové.

Psal se rok 1989, když dvanáctiletý Michal zahlédl sbor dobrovolných hasičů, jak se balí a vyráží do Teplicko-Adršpašských skal k hašení rozsáhlého požáru. „Utekl jsem a naskočil k nim do vozu. Nechali mě. Jen přímo k ohni jsem se nedostal. Zůstal jsem na začátku lesa u čerpadla a pomáhal nosit hadice. Trvalo to sedm nebo osm hodin. Být tam s nimi a pomáhat, to pro mě byl splněný sen. Ale jak jsme se vrátili, dostal jsem od táty strašný výbuch,“ vzpomíná na své hasičské začátky Michal Vacek.

Po střední škole a vojenské službě ale hned k profesionálním hasičům nenastoupil, i když to všichni, kteří ho znali, očekávali.

„Měli jsme na střední učitele, který nám vtloukal do hlavy, abychom si zkusili alespoň dvě tři zaměstnání, i řemeslo, abychom něco poznali a vážili si pak povolání, ve kterém uspějeme. Poslechl jsem ho. Dělal jsem zámečníka, v mezinárodní autodopravě, v zemědělství – dojil jsem krávy, řídil traktor i kombajn. A pak jsem dělal skoro šest let v automobilovém průmyslu technologa a výrobního mistra,“ popisuje své profesní začátky.

Po deseti letech „otrkávání“ konečně oblékl hasičskou kombinézu. Nyní je nadstrážmistr–strojník, tedy ten, který řídí obří červený kolos, jenž spěchá někomu na pomoc. Kličkování v husté hradecké dopravě není snadný úkol.

„Obecně asi mohu říct, že se za ta léta řidiči zlepšili, pokud jde o to, jak nás správně nechat projet. Ale stále opakuji, že lidé jsou jako počasí. Během jediného dne můžete potkat pět blbců a jindy projedete deset kilometrů i v kolonách úplně hladce,“ hodnotí náročnost práce řidiče hasičů.

Stejně jako zdravotníkům a policistům i jim cestou k zásahu může jít o život. „Teď nedávno se stalo, že jsme vjížděli do křižovatky na červenou. Houkali jsme, blikali a kolega mi se smíchem říkal: ‚Hele, bacha na Turka.‘ A co myslíte? Jeden takový blázen nám tam vlítnul. Čekal jsem to, takže jsem rychle zašlápl brzdu a nikomu se nic nestalo.“

Vedle strojníka vždy sedává velitel výjezdu a vzadu ve voze další čtyři kolegové. Nikomu z nich nebyl zkřiven ani vlásek. „Zatím jezdím skutečně bez nehod, ale musím to zaklepat,“ směje se zkušený hasič.

Když se Michala Vacka zeptáte, co ho na jeho profesi tolik baví a naplňuje, zmíní to, co si nejspíš představují pětileté holčičky, když pomyslí na hasiče. „Nejlepší je sundávat kočičky ze střech,“ usměje se. „Jsou to spíš ty milé výjezdy, kdy někomu uděláte radost, pomůžete. To mě dělá šťastným. Třeba když vyndáme miminko zamčené v autě, které si tam spokojeně brouká, ale maminka usedavě pláče, protože se k němu nemůže dostat,“ uvádí příklady hasič a dodává: „Ale realita je taková, což zdůrazňuji mladým natěšeným kolegům, kteří chtějí hlavně vyrazit do akce, že naše výjezdy jsou vždycky něčí průšvih.“

O těžkých a srdcervoucích zásazích, speciálně po dopravních nehodách, mluvit nechce. „Ty nejsou hezké. Nikdy. Lidé vám umírají v náručí. A vy ty vzpomínky nevymažete. Strašně těžké pro mě bylo, když jsem vyjížděl, abych vyprostil kamaráda. Spadl s bagrem z mostu. Stroj se otočil na střechu. Než ho naložili do vrtulníku, museli ho resuscitovat. Ale podařilo se. Podstoupil pak řadu operací, ale už je to přes deset let a je živ a zdráv,“ popisuje těžký zásah se šťastným koncem.

Tátu tří dcer, který ve svém rodišti postavil domeček, začalo jednou při silvestrovské službě bolet levé koleno. „Byl to přelom roku 2017 a 2018. Měl jsem v tom koleni operovaný meniskus, tak jsem si říkal, jestli to nesouvisí. Jenomže bolesti sílily,“ vzpomíná na začátek své noční můry Michal. Po půl roce všemožných vyšetření se lékaři usnesli, že příčinou je částečně vyhřezlá ploténka. Jenomže po laparoskopické operaci pacient zdravotníkům nešťastně sklouzl z operačního stolu a noha se mu definitivně „vypnula“.

„Trvalo mi sedm nebo osm týdnů, než jsem začal znovu chodit. Berle jsem už neodložil a trpěl jsem bolestmi, které se téměř nedaly snést. Navštěvoval jsem specialisty a podstupoval další a další vyšetření. Až jsem narazil na neurologa Julia Šimka, a ten mě dřív, než se podíval do lékařských zpráv, jež měly v komínku už přes patnáct centimetrů, vyšetřil a řekl, že příčina je jinde,“ vypráví neodbytný pacient.

Výsledky scintigrafie, tedy vyšetření z oboru nukleární medicíny, které ukazuje, jak jednotlivé orgány nebo tkáně v těle fungují, byly skutečně děsivé. „Hned mě odeslal na ortopedii do Fakultní nemocnice Hradec Králové, kde za mnou přišla doslova vyjevená rentgenoložka, že došlo k takové změně struktury kosti, že na rentgenu už ani není vidět. Odebrali mi z kolene vzorek, ale nic mi neřekli. Propustili mě s tím, že musíme počkat na výsledky histologie. Ale já už to věděl, vlastně dost dlouho, že jde o nádor,“ přiznává.

12. prosince roku 2018, v den, kdy se stal poprvé dědečkem, si Michal Vacek vyslechl diagnózu: non-Hodgkinův lymfom.

„Agresivní forma rakoviny. Dva dny jsem vůbec nemluvil. Stále se mi honily hlavou stejné myšlenky. Že je to konec. A pak jsem šel ke svému obvoďákovi a ten se na mě vážně kouknul a řekl, že to nikdy nesmím vzdát v hlavě, jinak to mám spočítané. No a v ten moment mi to nějak došlo, nahodil jsem úsměv a ten mě vlastně v konečném důsledku opravdu zachránil,“ popisuje muž, kterého právě neutuchající optimismus dostal do experimentální studie. „Faktem je, že to byla v určitém smyslu úleva slyšet, že mám nádor. Po roce bolestí a nevysvětlujících diagnóz jsem alespoň věděl.“

Rok 2019 pro Michala začal první sadou chemoterapií. Na místní onkologii se vystřídal se svým tchánem, který tu bohužel pár dní předtím podlehl leukemii. Kontrolní testy ukazovaly, že se nádorové buňky ztrácí. Jenomže v červenci se objevily na PET CT znovu.

„Chtěli mi vzít vzorek z kolene, aby zjistili, zda je to to samé, ale už nesáhli k operaci. Koleno mi navrtali. To bylo snad to nejhorší, co jsem zažil,“ ošije se statný chlap. Lékaři zjistili, že je to stále lymfom, a tak následovalo další kolo chemoterapie, která však tentokrát ani nakrátko nezabrala.

Možnosti, jak si vybojovat život, se tenčily. „V Hradci mi nabídli autotransplantaci. Pak se mě přišli zeptat, jestli nechci něco zkusit v Praze. Že jde o experimentální studii, ale dostat se tam znamená splnit řadu podmínek. Když jsem je zkoumal, zjistil jsem, že většině vyhovuji, tak jsem se vydal do Ústavu hematologie a krevní transfuze,“ popisuje.

„Pan doktor Robert Pytlík mi dal přečíst rizika léčby, ze kterých se mi zatočila hlava. To bylo nepředstavitelně šílené. Ale já k němu zvedl oči, usmál jsem se a zeptal se ho na rovinu, jaké mám jiné možnosti. Všude na zádech jsem měl opiátové náplasti. Chodil jsem o berlích a děkoval za každé ráno, kdy jsem se probudil. Takže jsem to číst přestal a podepsal.“

Právě kvůli tomuto odhodlání a víře ho lékaři pro experimentální léčbu schválili. „Vysvětlovali mi pak, že to, že je pacient dobře naladěný, udrží si pozitivní mysl, je silný faktor pro úspěch terapie. Podle toho prý vybírají,“ dodává muž, který započal léčbu přesně v době, kdy u nás poprvé udeřil covid.

Výrazně mu pomohlo i to, že přes veškerou léčbu byl stále aktivní, tahal z lesa dokonce klády a pořád se fyzicky zatěžoval, takže hodnocení jeho imunity bylo srovnatelné se zcela zdravým člověkem.

„Terapie CAR-T Cell spočívala v tom, že mi odebrali bílé krvinky, které ovlivňují imunitu, a poslali je, laicky řečeno, na školení do USA. Tam je vycvičili, aby se zaměřily na boj proti tomu, co mám v noze, a poslali je zpět. 29. března roku 2020 mi po asi týdnu příprav a řízeném snižování imunity aplikovali do těla takový malý, asi desetimililitrový pytlíček krvinek,“ popisuje léčbu.

„První den se nedělo nic. Ale pořád se na mě chodili různí lékaři a zdravotníci koukat. Druhý den jsem dostal teploty. Třetí den si moc nepamatuji. Prožíval jsem to jako takovou horší horečku, ale podávali mi tišící léky. No a čtvrtý den jsem se probudil a byl jsem v pohodě. Bolesti zcela ustaly. I lékaři byli překvapení,“ líčí neuvěřitelně rychlý efekt terapie Michal Vacek.

Jenomže euforie z vyléčení neměla tak dlouhé trvání, jak by většina lidí čekala. Jako by veškerý optimismus a sílu Michal během léčby vyčerpal a další zklamání a ztrátu už neunesl.

„V červenci jsem měl výsledky PET CT a byly úplně v pořádku. Ale ortoped mi řekl, že na to, že budu zase profesionální hasič, který se účastní výjezdů, musím zapomenout.“ To mě zlomilo. V tu chvíli jsem si i říkal, jestli to celé mělo vůbec smysl. Proč jsem přežil? Rychle jsem se vzchopil. Mám přece rodinu. Ale vyrovnat jsem se s tím už sám nedokázal,“ přiznává hasič tělem i duší.

Začal brát antidepresiva. Hasičský sbor ho podržel a Michal mohl zůstat na základně jako řidič nového ředitele. Ale to pro něj nebylo. „Byl jsem tam taková holka pro všechno. Dělal jsem kdeco, ale když zazněly sirény a kluci museli na výjezd, nebylo mi dobře,“ popisuje se slzami v očích další těžkou zkoušku, kterou mu život připravil.

Dobře věděl, že kost se nedá dohromady za pár týdnů, a tak trpělivě cvičil a čekal na kontrolu, která přišla po dvou letech. Ta ovšem skončila zuřivou hádkou.

„Hned jak jsem po rentgenu strčil hlavu do dveří ordinace, ortoped na mě s úsměvem volal, že žádné skákání a šplhání nebude, ať vůbec nedoufám. Zeptal jsem se ho vážně, zda je něco na snímcích špatně. On řekl, že ne, ale že mi návrat do služby stejně neschválí. V tu chvíli ve mně bouchly saze. Byl jsem dokonce sprostý. Řekl jsem mu, že beru antidepresiva, dělám, co můžu, a pokud k tomu není zdravotní důvod, ať jde někam, že jdu trénovat na maraton,“ popisuje Michal druhou stěžejní bitvu při cestě k návratu do starého života.

„Pak bylo asi pět sekund úplné ticho, a když už jsem byl ve dveřích, doktor řekl, že když vysadím léky, přinesu mu diplom z půlmaratonu a vše bude v pořádku, razítko mi dá. A to mi stačilo. Byla to moje šance,“ rozesměje se vášnivý běžec.

Na jaře roku 2023 se objevil znovu v ordinaci, kde proklouzl kolem lehce rozrušené sestry, obávající se dalšího výstupu, podal specialistovi zalaminovaný certifikát o absolvování závodu v Pardubicích a po úspěšných zdravotních testech odešel s papíry, které mu umožňovaly vrátit se ke svému vysněnému povolání.

Přiznává, že z prvních výjezdů měl i trochu trému, ale kolegové ho vždycky podrželi a brzy se vrátil do zažitého rytmu. Nejvíc mu uplynulých pět let chybělo to, že nemohl pomáhat. Tak skutečně a hmatatelně, jak byl zvyklý.

„To byl možná i důvod, proč jsem se po léčbě naplno angažoval v pacientské organizaci Lymfom help. Jezdil jsem přednášet. Vyprávěl svůj příběh. Vytvořili jsme takzvané desky naděje, aby nemocní hned ze začátku dostali srozumitelné informace a znali způsoby pomoci, včetně té sociální. Co já bych za to dal, to vše vědět hned.“

Mnoho lidí se mi po čase svěřilo, že jim můj příběh pomohl a inspiroval je. Když jsem to dokázal já, dokážou to taky,“ dodává s úsměvem muž, jehož plán na příštích deset, možná patnáct let je jasný. „Věkový limit u hasičů je šedesát pět let. A já se cítím dobře, takže pokud to tak bude dál, dřív mě odsud nikdo nedostane.“