Michal Horáček: Celý život jsem obklopen ženami. I můj pes byla fena

Jen některá slova se drží za ruce. To je právě to, že jde o tajné spojení, které je potřeba mezi slovy odhalit. A když na to přijdu, mám velkou radost.

Méně často, než bych si přál, ale když se to povede, je to zdařilý den.

Je to velmi dlouhé slovo. V anglosaském světě každý člověk, který používá tříslabičná a delší slova, je považovaný za vzdělance. Pro píseň se dlouhá slova vůbec nehodí. Takový je konvenční pohled, a ten já rád zpochybňuju. Když jsem vedl semináře tvůrčího psaní, říkával jsem studentům: vezměte pravidlo, co se obecně považuje za nezvratné, o němž se nepochybuje, a zjistěte, zda stále platí. Možná dříve platilo, ale kdo ví, jestli je to tak i dnes. Je to dobrá cesta k tomu, abychom se vyhnuli konvenci, která svazuje naše myšlení a tvůrčí proces.

Zkusil jsem to s Levandulovou a pak přidal i Neodolatelnou, což bylo nejdelší slovo, které jsem našel. Samozřejmě k tomu musíte mít i interpreta, který si s tím poradí. Levandulovou nazpívala Hana Hegerová a Neodolatelnou Jarek Nohavica. Myslím, že se to podařilo.

Ano, je v nich dost epiky a já se vždy snažím vžít do jejich aktéra.

To je další konvence, že mužům je ženský svět dost nepřístupný, nepochopitelný, a pokud se do něj snaží vstoupit, nefunguje to. Už kvůli tomu jsem se o to chtěl pokusit. Podívat se na svět ženskýma očima mám rád, protože jsem měl to štěstí, že jsem celý život žil obklopen ženami. Manželka, dcera, i ten pes byla fena. Snad něco odpozorovaného mám. Interprety si taky vybírám častěji ženské než mužské.

Rozhodně ne podle toho, jestli jsou slavní. Spíš podle toho, jestli podle mého názoru dokážou příběhu a hudbě dát další rozměr. A tak jsem přišel i na Františka Segrada, který sice za sebou měl čtyřicet let různých vystoupení, ale ta se obvykle omezovala na nějaké sokolovny na Valašsku. S ním šlo o mimořádně šťastné setkání.

Než jsem si desky začal vydávat sám, spolupracoval jsem s různými hudebními vydavatelstvími, kde chtěli takzvané hvězdy. A já je tam měl, ať to byla Lucie Bílá, Jana Kirschner, nebo Richard Müller. Nehleděl jsem na to, aby se deska dala vydat jejich prostřednictvím, ale věřil jsem hloubce výpovědi, kterou interpret může opřít o svůj život. A jestli to zpívá Lucie Bílá, nebo Naďa Válová, není podstatné.

Jmenuje se Zemský prach a Boží dech a bude ještě rozsáhlejší, než byl poslední Český kalendář. Vzniká po dlouhých úvahách. Je to projekt, ve kterém jde o antropologické uchopení biblických příběhů. Podtitul zní Slova příštích písní a verše napřed vyjdou knižně, s doslovem teologa a faráře Miloše Rejchrta. Zazní tam jak klasické písně, tak skutečné operní árie, a nemyslím tím šanson, který se takzvaně povýší symfonickým orchestrem. Myslím skutečnou operu v provedení například paní Magdy Málkové, pokud bude mít čas.

Vsadím výhradně na dobré interprety. Je tam Iva Bittová, což je veliká hvězda, i když ne taková, jakou známe z televize. Oslovil jsem Roberta Křesťana, se kterým jsem ještě nikdy nespolupracoval. Jako vypravěč je velmi osobitá persona. Když vejde na jeviště, i ten, kdo ho vůbec nezná, bezprostředně pochopí, že vstoupil někdo zajímavý.

Jura Pavlica tam také bude zpívat, je to výsostný a senzační muzikant, ale musí dostat tu správnou věc. Oslovil jsem i Xaviera Baumaxu, počítám opět s Nadou Válovou. Bude to pestré. Tím spíš, že hudbu komponuje proslulý šéfdirigent a hudebník Steven Mercurio, skladatel a šéfdirigent, který jezdí po celém světě, dirigoval slavný koncert tří tenorů Luciana Pavarottiho, Plácida Dominga a José Carrerase v roce 1999 nebo nezapomenutelný koncert Stinga v Berlíně v roce 2010. Mám štěstí, že hudbu složí právě on.

Na to, jak byl podle Bible stvořen člověk. Protože ten na rozdíl od galaxií a celého vesmíru nebyl stvořen tím, že Bůh řekl: „Budiž světlo“, ale tak, že Hospodin vzal do ruky hrst prachu a dýchl do něj. To je mnohem osobnější přístup. Z ničeho vzniklo něco a to je i to, co dokáže člověk. Být tvůrcem.

Moje babička byla bigotní katolička. Můj otec byl militantní komunista, ona mě chtěla zachránit před ďáblem. Když mi byly čtyři roky, jiní četli Mrazíka nebo Pohádky tisíce a jedné noci. Ona mi četla Bibli. Takže to není tak, že bych si najednou vzpomněl. Jen jsem se vrátil k něčemu, co stálo na začátku mého života.

Paradoxně vůbec ne věřícím. Ti se ho zhostí na mši. Přistupuji k němu spíš antropologickou a humanistickou cestou. Nebudu se plést do práce kazatelů, farářů, teologů. Vystudoval jsem ale kulturní antropologii, a tak se s biblickými postavami seznámíme úplně jinak, než jak je běžné.

Ukřižování Krista proběhne pohledem římského vojáka. Představte si, tři římští vojáci právě ukřižovali Krista a teď říkají: „Ale on měl dobré oblečení! Jak si ho rozdělíme?“ Rozhodnou se, že o něj budou hrát kostky. Vypravěč tohoto příběhu je jenom obyčejný darebák, který poslouchá rozkazy, a tím se zbaví jakékoliv viny.

A Zvěstování? Píše se 15. března roku jedna a hebrejskou dívku jménem Marie v Nazaretě, což je v podstatě zapadákov, navštíví anděl Gabriel. Mává křídly a je celý rozcuchaný. Začne: „Byla jsi vybraná, Marie, za devět měsíců porodíš Boha.“ A ona: „Počkej, co to má znamenat? Navštěvuješ počestnou dívku, a jsi celý rozcuchaný. Učeš se.“ A podává mu hřeben. Pojal jsem to tak, že anděl přilétl, aby si s tím, co má nastat, vyžádal její souhlas. Protože kdyby si ho nevyžádal, je to normální znásilnění.

Je to jiné, než se obvykle vykládá. Farář a teolog Miloš Rejchrt mi říkal, že to vnímá jinak, že se Marie podvolila většímu božímu úradku. Ale já to pojal jako prosbu, s níž Gabriel před Marii poklekl. Duet Panny Marie s archandělem Gabrielem bude jedna z věcí, které v projektu zazní.

I když jsem ji znal dobře, musel jsem se při výběru do ní znovu ponořit. Všiml jsem si tam mnoha věcí a taky toho, jakou roli v ní hraje číslovka čtyřicet. Čtyřicet dní trvala potopa, čtyřicet let Židé bloudili po poušti, čtyřicet dní se Kristus postil a mezi jeho zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením uplynulo také čtyřicet dní. Tak jsem si v tomto duchu vytkl úkol napsat za čtyřicet týdnů čtyřicet textů, což se nakonec podařilo, i když se to zdálo až nemožné. Vzniklo jich dokonce pětapadesát, a musel jsem tedy i vyřazovat.

To jsem nevymyslel já. Všiml jsem si, a mnoho jiných lidí taky, že se objevuje několik antropologických konstant, které naznačují změkčení společnosti. Stáváme se rozmazlenými a méně odolnými. Naše civilizace byla vybudována s obrovskou disciplínou, a ta se ztrácí. Společné znaky se zanikajícími říšemi tu jsou. Zda se tak skutečně stane, uvidí naše děti a vnuci.

Inspiroval mě obraz Giotta di Bondone z Horní baziliky v Assisi, jmenuje se Vyhnání ďáblů z Arezza. Je to modernější než Krištof Kintera! I naše společnost je přece v obležení temných sil, které na ni dotírají a chtějí ji zničit. Samozřejmě se nabízí paralela se současnou Ukrajinou.

Děj se odehrává v roce 1296, ale ve skutečnosti je to metafora současného ukrajinského úsilí. Řeší se tam otázky jako: Co s těmi nesmírně mocnými protivníky? Budeme se bránit až do smrti? Nebo uděláme kompromis? Do jaké míry jsme schopni ustupovat, abychom ještě zůstali sami sebou? Tu operu tvoříme už dlouho, ale cuknout nemůžeme.

Když točila Olga Sommerová Kocábův dokumentární portrét, řekl jsem v něm na kameru, že ji musíme dokončit. Michal souhlasil a režisérka nás vybídla, ať si na to podáme ruce. Což se stalo, je to zaznamenané ve filmu a slovo se nedá vzít zpět. Pětaosmdesát procent už máme hotovo. Kocábova hudba je fantastická - je to velká světová opera. Myslím, že se za sto let bude hrát vedle Janáčka nebo Martinů po celém světě. Premiéra by měla být v roce 2028 ve Státní opeře.

Kocáb mi řekl, že dělá něco o Odysseovi. V té době jsem znal Homéra lépe než Bibli. Lákalo mě to. Když už jsem byl ve dveřích, prohodil: „Musíš to ale otextovat ve starořečtině.“ Nevím, jak jsem to dokázal, starořecky jsem neuměl ani slovo! Obešel jsem antikvariáty, sehnal prvorepublikovou učebnici klasické řečtiny a začal se učit. V představení recitovala Božidara Turzonovová a ta se chtěla ujistit, zda je text správně. Nechala jej ověřit na katedře starořečtiny v Bratislavě, a byl. Takové věci člověk může dělat, jen když je mladý.

Ten je nenahraditelný. Spousta lidí si myslí, že hledám béčkového Hapku, ale ne, já chci úplně suverénního tvůrce. Mám velikou radost, že jsem našel takového spoluautora. Je to Ivo Viktorin, kterému je sedmdesát let a já jsem o něm v životě neslyšel. Což jenom ukazuje naši pražskou nadřazenost.

Od konce sedmdesátých let je duší studia ve Zlíně, kde vznikla všechna významná moravská alba. Hraje na klavír, kytaru, ale senzačně zpívá. Celý život někomu sloužil, takže neměl příležitost ukázat, jak je senzační skladatel a zpěvák. I když je až bojovně proticírkevně naladěn, nakonec ke spolupráci na biblickém projektu přistoupil. A byl přísný, několik sekvencí jsme museli předělávat, neodpustil žádnou nepřesnost.

Je to trochu kretén, ale to je právě zajímavé. Je to člověk, který je asi nejbohatší na planetě, což není až tak obdivuhodné, ale není to ani zanedbatelné. Hlavní je, že nejenže nejvíc vydělal, ale i prodělal. Nebojí se jít do věcí, kterým věří. Že se něco nepovede, to je život. To na něm obdivuji. A taky jeho velkou invenci a představivost, která s konvencemi moc nepočítá.

Nebudu skrývat, že mě to potěšilo. Nevím ani, jestli bych dokázal odpovědět na otázky o své vlastní baladě. Bylo to těžké i na mě.

Asi jo. Žije svým vlastním životem.

Úplně. Kdybych měl před sebou dalších padesát let života, tak třeba ne, ale já teď potřebuji udělat dvě věci - operu a biblické písně. To je mnoho práce. Tehdy jsem kandidoval hlavně proti Miloši Zemanovi. Když do druhého kola postoupil profesor Drahoš, dal jsem si hodně záležet na tom, abych ho podpořil.

Včelaření je poslední z toho, co v Ghaně děláme. Léta jsem předsedou představenstva nadace, která je českou odnoží velké mezinárodní organizace Plant for the Planet.

Uvědomili jsme si, že je dobré zasadit stromy tam, kde by skutečně měly růst. Třeba v tropech. Je to místo, kde je pořád větší horko a sucho, a lidé i kvůli tomu utíkají ze své rodné půdy. Nahrnou se na nafukovací čluny a riskují vlastní život, když se snaží proniknout do Španělska nebo do Itálie. Mně jich vždycky bylo líto. To nejsou vysmátí mladí muži s mobily. Jsou to lidé, kteří prostě musí utéct, aby přežili. Kdyby měli lepší podmínky k životu, možná by neutíkali.

Takže jsme vymysleli, že v Ghaně seženeme veliký pozemek a na místě, kde býval tropický les, ale není tam nic než poušť, ten prales znovu vysázíme. Má to tu nevýhodu, že pokud člověk v sedmdesáti letech zakládá prales, asi těžko ho uvidí vzrostlý. Ale věřím, že i tak to má smysl. Že se tam vrátí antilopy a opice a všechno, co tam patří.

Proč? Protože asi nejlépe vystihuje můj postoj k životu.