Zpěvačka Lenka Nová: Na textech Michala Horáčka není potřeba nic měnit

Je to jedno z mých oblíbených míst. Teď navíc rekonstruuju byt v pražské Bubenči a měla jsem to štěstí, že mi kamarádka zapůjčila k užívání byt poblíž, na Malé Straně. Mám historická centra měst ráda. Užíváme si to tady s dcerou.

Teď už dlouho ne. Proběhl tu ale první koncert mého projektu Vila Tour. Vyšli mi tehdy velmi vstříc, protože to bylo krátce po covidu. Všechno kolem nás bylo takové nejisté. Nikdo nevěděl, co bude, kolik lidí bude chodit na koncerty, kdy se co otevře/zavře…

Možná že se paní ředitelka také těšila, že to všechno skončí. Chtěla něco plánovat, udělat, mít se na co těšit, stejně jako já. Všechno bylo zavřené ještě v únoru, v březnu.

Vyšlo, nastartoval se tím jeden povedený projekt. Běží už čtvrtou sezonu, letos nás čekají koncerty v Semlerově rezidenci v Plzni, ve Vile Grossmann v Ostravě, v nově otevřených Slunečních lázních v Luhačovicích, v Automatických mlýnech v Pardubicích a v Horní synagoze v Mikulově, kam se ráda vracívám.

Chtěla bych divákům ukázat i jinou tvář města než tu, která je obecně známá, lidovky a víno. Budeme hrát v tamní synagoze a součástí večera bude i prohlídka židovského hřbitova. Je neuvěřitelný. Vstupenky budou v prodeji co nevidět.

Pouze několik desítek. Záleží na kapacitě. Mám spočítáno, že akci má smysl organizovat, když se hraje alespoň pro 35 lidí. Je vážně hodně pracné vše dát dohromady. Pohybujete se většinou v památkově chráněných objektech, v nichž chcete hrát a přivést tam diváky.

Musíte je tak dočasně vybavit, přivézt techniku, někdy židle a další vybavení. Proto je cena vstupného vyšší, začínáme na 900 korunách, ve vile Tugendhat to byl dvojnásobek, ale prodalo se to skoro nejrychleji. Je to výjimečný objekt.

V případě Vila Tour nejde jen o koncert. Součástí akce je prohlídka výjimečné stavby s odborným výkladem, dobré víno v podobě welcome drinku. Jsou to takové čtyřhodinové lázně uprostřed týdne.

Hrajeme v komorní sestavě já, kytarista a klavírista. Nabídneme jakýsi průřez mým repertoárem, oprášíme i některé starší písně. Letos oslavuju padesátku, slavím i pětatřicet let na hudební scéně. Začínala jsem brzo.

Jak v čem. V hudbě mi máma fandila. Když jsem byla dítě, chodila jsem do dramatického sboru Pirko v Brně, zpívala tam v kapele Hiát, kde vzniklo mé první koncertní představení. A už v těch čtrnácti jsem dostala lano do mé první kapely Manhattan. Šlo o kapelu lokálního významu, jak zpívají Tata Bojs. Hráli jsme hlavně v Brně a okolí. A do toho přišla Helmutova Stříkačka.

Není, my jsme jeli na týden jako její předkapela. Máma napsala omluvenku do školy, že dcera jede na turné s rockovou kapelou… No a třídní mě nepustil. Nakonec ho přesvědčila a mohla jsem jet. Tím neříkám, že jsem měla volnou výchovu. Naopak. Na víkend s kamarády na přehradu mě naši nepustili. Ale co se týká hudby, cestování tam jsem měla podporu.

O něco málo víc než mně. Podobně mě naši pustili hned po revoluci na čtrnáct dnů s kamarády z Pirka do Řecka. Ve dvou starých oltcitech, s o něco staršími kamarády – bylo jim tak 23 - jsme vyrazili za kamarády ze spřáteleného souboru v Soluni…

Rodiče mě pustili. Bylo to tím, že tady byli čtyřicet let zavřený za železnou oponou, a tak byli rádi, že my můžeme už někam jet.

Je to samozřejmě posun. Ale ten se stal postupně během let. V rockové muzice je více energie a hlasitosti, v hudbě, kterou dělám dnes, zase více napětí a ticha. Rockovou polohu mám ale pořád v sobě. Kolikrát při koncertu zařvu i dnes, až si řeknu, zda to bylo na místě. Ale ono se to zkrátka stane, vychází to přirozeně ze mě…

Spíš se mění způsob mého vyjádření v hudbě. Když je člověk mladší, má tendence se víc předvádět před publikem. Dnes mě víc zajímá, co se děje na pódiu, co vzniká mezi mnou a kapelou, a pak se to snažím propojit s publikem, abychom byli všichni na jedné lodi, měli stejný intenzivní zážitek.

Ne, kapli vytipoval Michal Horáček. Náš nový pořad se jinak jmenuje Baroko. Připravujeme společně recitál, kde on zužitkuje své znalosti ze studia, zkušenosti, kde zazní jeho úvahy o minulosti v návaznosti na současnost. Bude mluvit o věcech, které se stále opakují a ze kterých se lidstvo stále nepoučilo.

Já jeho úvahy proložím písněmi s jeho texty, které díky prostředí a tématu zazní ve zcela novém kontextu. Zrcadlová kaple je pro tento počin ideální. I když, přiznám se, pokukovali jsme i po Clam-Gallasově paláci a jiných barokních klenotech.

Oslovují mě víc jednodušší styly, například funkcionalismus, vila Tugendhat. Ovšem krásu baroka ocenit umím. Teď mám kousek od domu svatého Mikuláše. Stejně nádherný je svatý Petr v Římě. Krása barokních kostelů je uchvacující. Jen dávám přednost „menším“ věcem, jednodušším architektonickým liniím, vzdušnosti. Mému srdci jsou bližší.

Na žádný pořádně… Mám v počítači program, který je mým zdatným pomocníkem. Je poměrně sofistikovaný. Většinou mě k textu napadne jako první linka zpěvu, od té potom pokračuji dál.

A pokud máte dobře napsaný text, třeba od Michala Horáčka, který je opravdu mistr svého řemesla, tak vás vede sám. Je v něm hned od začátku rytmus a často i nálada a tím pádem i melodie.

Když jsme pracovali na albu Čtyřicítka, tak nám asi dva texty zbyly. A to bylo proto, že nezapadaly do celkového kontextu desky. Jinak, když jsem si vybírala z textů, které Michal nabídl veřejnosti ke zhudebnění v projektu Český kalendář, hledala jsem takové, které se mě nějakým způsobem dotýkaly, ve kterých byla podobná zkušenost, jako mám já.

Zcela výjimečně. Není to v podstatě potřeba, protože ty texty jsou hotové a výborné. Není potřeba na nich nic měnit. Jen občas řešíme, že mi přijde nějaké slovo až archaické, jestli by se to nedalo říct jinak. Většinou se dohodneme.

Tak jako písně zpívala ona, je nezazpívá nikdo. To je jisté. Byla jedinečná. Musela jsem si k nim najít svou cestu, zazpívat v nich vlastní příběh. A na začátku jsem si musela zvykat vůbec na myšlenku, že bych to měla zpívat. Cítila jsem vůči repertoáru Hany Hegerové obrovský respekt.

Pak přišly první koncerty s Michalem Horáčkem, kde ty písně byly v programu, lidem se má interpretace líbila a začala jsem si víc věřit. Tohle je na hudbě to krásné. Je svobodná. Zpívat můžeme všichni všechno, když máme náladu. Přináší nám radost. Je jedno, zda jste doma, anebo vás to živí.

Pamatuju si na jeden koncert v Brně, na němž byl táta. Podle nás – mě a klavíristy Petra Maláska – se vydařil. Táta za mnou přišel a řekl: Lenko, krásné to bylo, ale když zpívala Hana Hegerová, věřil jsem jí každé slovo. V podstatě mě „sundal“, ale měl pravdu. Zůstalo to ve mně, pokaždé si na něho vzpomenu a snažím se o pravdivost v každém slovu.

Ne, neodpočívám. Na desce průběžně pracuju, mám za sebou několik slepých uliček, ale v tom je ta tvorba krásná a těžká zároveň. Už to mám taky jinak než dřív. Dnes vím, že cesta je cíl, takže si mnohem víc užívám ten proces, i když ne vždy je to tak, jak bych chtěla a kdy bych to chtěla.

Ale řekla jsem si, že se tím nebudu stresovat a že vše je, jak má být. Mám teď opravdu hodně koncertů a spoustu věcí kolem toho si zařizuju sama, takže mi na album nezbývá tolik času, kolik bych na něj potřebovala. Ale jsem vděčná, že koncertuju, a věřím, že ten čas na nové písničky přijde.

Na albu pracujeme s producentem Honzou Muchowem a kytaristou Josefem Štěpánkem. Oba chtějí, abych si na něj co nejvíc věcí napsala sama. Mám proto už hodně věcí rozepsaných, jak ve fázi hudby, tak slova.

A jsem taky moc ráda, že Honza mou nabídku přijal. Je to neskutečný profík. Má obrovský cit pro písně, pro jejich tempo, nálady. Přesně odhadne, kdy to není/je uvěřitelné. Zároveň je s ním neuvěřitelná pohoda. A to je pro mě taky důležité. Tak se těším na to, až budeme opět ve studiu, co nového vznikne. Pevně věřím, že to brzy uslyší i posluchači.