Dravost pořád mám, jen ji používám trochu jinak, říká zpěvačka Lucie Bílá

Je v tom velký rozdíl. Dnes mám kolem sebe lidi, kteří vědí, co chci, co potřebuju, a věří mi. Ukázalo se totiž, že mé předcházející hudební kroky byly správné, a tak se už se mnou nikdo nehádá.

V devadesátých letech byly písničky vzešlé ze spolupráce s Gábinou Osvaldovou a Ondřejem Soukupem takové kolektivní děti. Teď můj tým naplňuje mou představu o tom, co chci sdělit posluchačům. Musím zpívat to, čemu věřím, protože když to tak není, šlapu si na jazyk nebo jsem málo uvěřitelná.

Občas se mě někdo zeptá, proč nezpívám písničky, které jsem zpívala v devadesátých letech. Odpovídám, že asi proto, že už nejsou devadesátky. Tehdy písničky slušely své době, ale teď by už vůbec fungovat nemusely.

Navíc už má dospělá verze používá energii i za hranicemi hudby. Baví mě podnikání, produkce ve svém pražském divadle, vedení kulturního domu a restaurace v Otvovicích a dělám do nemovitostí, které mě zajímají. Dravost mám, jen ji používám jinde.

Mám kolem sebe lidi, kteří mě vidí, a já vím, proč jsem si vybrala právě je. Vše funguje, a když se náhodou stane, že něco uhne stranou, hned to na svou cestu vrátím zpátky.

S producentem Martinem Šrámkem jsme se například při natáčení nové desky dostali do situace, kdy dal dvěma zásadním písničkám z ní tak moderní zvuk a aranžmá, že jsem to okamžitě zastavila. Bylo to úžasné, naprosto nadčasové, ale pro jinou generaci, ne pro mě a ty, se kterými stárnu a pro které tu jsem.

Netoužím hledat nový žánr nebo si hrát na nějaké divoké hudební dítě. Martina jsem nakonec svými argumenty přesvědčila, i když nám ten telefonát vzal celou jednu noc.

S písničkami to mám totiž stejné, jako se svými turné. Netoužím, aby lidé po koncertech říkali, že ještě nikdy nic takového neviděli a neslyšeli. Stačí mi, když přijdou domů a řeknou, že je jim dobře. Taková má být i má nová deska. Vyrovnaná, dospělá a zemitá.

Říká lidem, jak se teď cítím. O tom je i titulní písnička. Jsem obyčejná holka, která má jen povolání, jež je víc vidět. Písnička je i o tom, že není legrace být dnes žena. Celé je to nicméně podané s nadhledem tak, jak to Pokáč, který je autorem skladby, umí.

Každá deska, kterou jsem kdy natočila, je pro mě svým způsobem takové vzpomínkové hudební fotoalbum. Album, které mapuje určité období.

Především je to nádherná věc. Je naléhavá, silná a díky ní ze sebe můžu vykřičet vše, co mám na srdci. Je to můj rozhovor s Bohem. Prosím ho, ať to se mnou nevzdává, i když stále dělám tolik chyb. Umím odpustit komukoli cokoli, ale jak odpustit sobě, na to jsem ještě nepřišla.

Každý máme spoustu otázek, na které by nám asi nejlépe odpověděl někdo, kdo je nade vším.

I když se mi moc líbí i myšlenka, že hlava má spoustu otázek, ale žádnou odpověď, kdežto srdce se na nic neptá a ví všechno. Bůh je podle mě láska, a tak se dá říct, že je písnička Amen rozhovor i s ní.

Když se dokončovalo album, měla jsem takový fofr, že jsem sestavení pořadí písniček pořád odkládala. Můj partner Radek se do toho pustil a bylo to nakonec tak přesné a citlivě poskládané, že jsme všichni zatleskali a nechali to tak. Jen na Amen zapomněl. Nebyl to záměr, jen mu prostě vypadl ze zřetele. A tak to mělo být. Amen je ta nejlepší tečka, a to ne jen na mém albu.

Textař Pavel Vrba říkal, že to, co je pravé, je prosté jako dech. Tenhle pocit se u mě při přípravě alba dostavil mnohokrát, třeba u písničky Máma, kterou napsal také Pokáč. Komukoli jsem ji pustila, tak ho dojala. Je to jedna z nejkrásnějších písní, které ve svém repertoáru mám. Nic jí nechybí a nic v ní není navíc. Je to poklad, ve kterém se najde každý. Je to poděkování všem maminkám, té mé i té vaší.

Jsme spolu už deset let a s ním se mi doslova otevřelo nebe. Nic se nevyrovná tomu potkat svou spřízněnou duši. Ať člověk dělá, co dělá, potřebuje náruč, ve které se cítí dobře, potřebuje bezpečné hnízdo, v němž relaxuje, vymýšlí nové věci a tvoří.

Vzpomínám si na roky, kdy jsem nic takového neměla, neměla jsem parťáka. Naštěstí do mého života nakonec přišel, ačkoli jsem zpočátku měla pocit, že není možné mít vedle sebe někoho, kdo působí tak bezstarostně, ze všeho si dělá legraci a vše zlehčuje.

Teď jsem vděčná, protože u nás doma, řečeno s nadsázkou, úplně stačí mé problémy. Celých deset let se ale místo toho, abych padala pod jejich tíhou na všechny čtyři, se svým partnerem směju. Je pevný v názorech, stabilní v náladách, rovný a čestný. Navíc je to krásný chlap, i když to je pro mě jenom bonus, který není podstatný. Důležité je, že mi dává jistotu.

Měla jsem ji u svých rodičů. Věděla jsem, že když jim zavolám, vždycky mi zvednou telefon. Věděla jsem, že mi maminka vždycky zamává z okna, když budu odjíždět, a že pro mě táta bude mít pokaždé radu. Byli pro mě jistotou, vždycky jsem se jich mohla chytit. A takový je i můj současný partner. Láska k němu je pro mě víc než lesk, sláva a trofeje.

To víte, že ano. V textu písničky Dobrý kafe zpívám: Už nechci řvát, chci radši zpívat, na hvězdy se dívat a dobrý kafe pít.

Nejde o hvězdy nade mnou, ale o ty kolem. Nechci už zpívat na vyhlášení ankety Český slavík, chci sedět v sále jako divák, tleskat, držet palce a fandit těm druhým. Fandit nové generaci.

Aby měli čas zapustit kořeny a napravit chyby, které případně udělají. Začínají v těžké době, ale mají výhodu v tom, že je rychlejší než ta, ve které jsem začínala já.

Mají rychlé spojení se světem, okamžitou zpětnou vazbu, prožívají rychlejší cestu vzhůru, ale i rychlejší pády. Držím ostatním palce a je mi fajn. Teď už to beru tak, že sedím v krásné restauraci, vychutnávám si zákusek, piju kávu a dívám se kolem sebe na ty, kteří si teprve objednávají předkrm. Jsem sytá, spokojená a přející.