Článek
Diváci vás za poslední léta vidí téměř denně na televizních obrazovkách jako hodnou a milou Aničku Liškovou. Vadí vám takové zaškatulkování, nebo už jste ji přijala jako součást svého života?
Víte, u takhle dlouhodobých projektů to má svoje pro a samozřejmě svoje proti. Jsem Ulici vděčná za to, že jsem se díky ní naučila pracovat s kamerou. Vždy, když jsem dabovala světové hvězdy, záviděla jsem jim tu samozřejmost a přirozenost. Když točíte jen patnáct nebo dvacet dnů v roce, tu uvolněnost a schopnost improvizace mít nemůžete. Těch dvacet let, kterých jsem s ní spojena, je vlastně dvacet let nějakého osudu. Samozřejmě za to musíte něčím zaplatit. Marná sláva.
Já dostávám větší nebo hezčí nabídky od zahraničních produkcí, které mě z Ulice neznají. Čeští režiséři mají trochu strach mě kvůli tomu zaškatulkování obsadit. Strašně ráda bych si teď zahrála nějakou pořádnou potvoru.
V ten rok, kdy to bylo všechno tak těžké, jsem pro něj chtěla udělat něco hezkého
Máte něco společného se svou seriálovou postavou?
Ona se mi trochu emancipovala, ale pořád ještě nedosahuje mého temperamentu. Nicméně jsem ráda, že se tam řeší sociální problémy, jako epilepsie, osvojení dětí nebo psychické potíže.
Ulice byla v mnoha těchto tématech první a nesmírně si vážím toho, že učí lidi nebát se požádat o odbornou pomoc. Divák se v těch situacích často najde a může to pro něj být vodítko. Lidé na venkově nebo v malých městech kolikrát nemají po ruce terapeuta. Když jsem v seriálu poprvé řešila nevěru manžela, mnoho žen mělo potřebu mi říct, že prochází stejnou situací.
Herečka na prknech Divadla Broadway v muzikálu Lotrando a Zubejda
Oslovují vás fanoušci, když vás potkají na ulici? Máte pocit, že k vám mají díky tomu seriálu blíž?
Určitě. Když vyjedeme na divadelní zájezd do menších měst, jsou diváci nesmírně vděční. V Praze jsou lidé trochu zhýčkaní obrovským výběrem, ale jinde vás velmi rádi osloví a mluví s vámi otevřeně. Mají pocit určité blízkosti, jako bychom se znali. Této zpětné vazby si nesmírně vážím a nikdy ty lidi nechci zklamat. Nikdy mi není zatěžko se s nimi vyfotit nebo se zeptat, co jim představení dalo.
Když v roce 2005 padla první klapka, tušili jste, že seriál bude natolik úspěšný, že se bude vysílat přes dvě dekády?
Pamatuji si přesně, když nám řekli, že mají koupenou licenci do roku 2012 a my se smáli, že tak dlouho to v životě trvat nebude. Tehdy jsem točila jiný seriál, kde jsem hrála excentrickou sochařku, co hodně pije a loví mladší muže, takže Anička v dílně byl naprostý opak. Nikdy by mě nenapadlo, že s ní zůstanu tolik let. Ale když se na to podívám očima herečky, dostala jsem dvacetiletou příležitost točit, za což musím být vděčná.
Už na začátku rozhovoru jste nakousla, že jste velmi temperamentní. Máte mnoho koníčků, včetně lezení po horách, snowboardingu, ale hlavně cestování. Kde jste byla naposledy?
To je pravda, já jsem velmi akční člověk. Teď naposledy jsem měla jeden opravdu silný zážitek. Týden jsem byla na Sahaře s Tuaregy (berberský národ saharských kočovníků a válečníků). Bez signálu, bez koupelny a záchodu. Šli jsme krajinou Tassili, kde jsou prehistorické malby. Vidět v dnešní vyprahlé krajině malby lidí, kteří tam kdysi lovili na lodičkách, vám ukáže, že náš život je jen mrknutí oka v dějinách planety. To člověka dokonale odpoutá od malicherností.
Windsurfing už nedělám, ale občas si s dcerou zajezdím na snowboardu. Začala jsem ve svých pětačtyřiceti letech a to byste koukala, kolik už je dnes lidí v mém věku na sjezdovce. Poslední dobou ale čím dál víc vyhledávám sporty bez náčiní, jako ty túry po horách. To vám stačí jen batoh, pití, dobré boty a jdete. To je strašně svobodný pocit.
Lezete hodně vysoko. Sáhla jste si v horách někdy na své dno?
Jednou jsem měla v Himáláji vysokohorskou nemoc. To je strašně nepříjemné. S kamarádkou jsme dostaly mladého průvodce, kterého jsem chtěla překvapit, že nejsme takové báby, jak vypadáme, a vyrazily jsme pekelným tempem. A už druhý den jsme se dostaly do převýšení 4300 metrů nad mořem, a to už nás teda pěkně začala bolet hlava. To máte pocit, že vám mozek napuchá v hlavě a že vám praskne lebka. A ještě je vám špatně od žaludku.
V seriálu Ulice ji už čeká 22. sezona.
Ne vždy jezdíte sama, často se k vám přidá i manžel, fotograf Ondřej Neff. Co vás během cestování naplňuje nejvíc?
Oba se chceme obklopovat pozitivními věcmi a vztahy. Vlastně to, co je pro ten život úplně základní. Já si to uvědomuju při cestách do chudých asijských zemí nebo do Indie. Tam vidíte lidi, kteří žijí v neuvěřitelné chudobě, ale mají něco, o co jsme my přišli – silnou komunitu. My je litujeme, ale oni by v lecčem mohli litovat nás. My žijeme odděleně od rodičů i dětí v izolaci svých domů, oni jsou nuceni žít v rodinných konstelacích mnohem víc spolu. Strašně ráda se k nim přibližuji a fotím je v jejich přirozeném prostředí. Jako žena fotografka se k nim navíc dostanu mnohem snadněji. A mně nedělá problém sednout si s nimi do té jejich „špíny“.
Pozvali vás někdy i k sobě domů?
Ano. Třeba berberští kluci, které jsme s manželem vozili na poušti, nás pozvali na čaj k mamince. Přinesli mísu a já se bála, že pod pokličkou bude nějaké sušené maso, kterému se vyhýbám. Nakonec se ukázalo, že to byly ty nejlepší datle mého života. Člověk se prostě musí odpojit od předsudků.
Když se ten můj vnitřní papiňák naplní, tak prostě zařvu a ventil odfoukne. Ale pak je zase klid
Špatné hygienické podmínky jsou také v Indii, kam se s manželem rádi vracíte. Zejména ve Váránasí, kde se pohřbívají nebožtíci v řece Ganga. Ani tam se nebojíte?
Ve Váránasí jsem byla opakovaně. Poprvé jsme bydleli s Ondřejem hned vedle spalovacích ghátů. Tam jsou holiči, kteří holí hlavu nejstaršímu synovi před rituálem spalování těla. A protože jsem zapomněla přibalit strojek na vlasy, nechal si tam můj muž od místního holiče oholit hlavu, což byla pro Indy neuvěřitelná rarita. Seběhli se, aby viděli bílého muže, který se nechává holit, aniž by pohřbíval otce. Takové situace milujeme, protože se k lidem dostanete nejblíž. Strach z lidí nemám, s nimi se domluvíte. Já se bojím zvířat. Zvíře prostě neukecáte.
Ocitla jste se někdy v nebezpečné situaci se zvířetem?
Mnohokrát. Třeba v Botswaně jsme se nechtěně dostali v džípu mezi sloní matku a mládě. Museli jsme rychle ujet se zařazenou zpátečkou, protože matka okamžitě roztáhla uši a chystala se k útoku. Pozorovat tu hierarchii a nemilosrdnost přírody, třeba lvice lovící buvolí mládě, ve vás vzbudí obrovský respekt.
Láska k asijské kultuře vás přivedla i k bojovému umění. Proč jste se mu začala věnovat?
Koncem devadesátých let jsem prodělala nezjištěnou boreliózu a zánět mozku. Měsíc jsem ležela na neurologii a bála se následků, hlavně výpadků paměti. Někdo mi poradil taj-či na střídání hemisfér a ze zdravotního hlediska mi to velmi pomohlo. Dnes mi to dává hlavně fyzickou kondici. Nemám strach, že na treku nebudu stačit lidem o dvě generace mladším. Pořád se vejdu do svých kontrolních šatů z dvacátých narozenin, ale ta kondice je ten největší bonus.
Působíte jako velmi klidný a vyrovnaný člověk. Umíte se vůbec rozčílit?
Ježišmarjá, vždyť to patří k mé výbavě herečky! Cestování a bojová umění mají sice pozitivní vliv, ale nejsem svatá a nejsem odlitek z betonu. Rozčilují mě kraviny, třeba když najdu špinavé prádlo po celém domě. Můj muž je bohém a vnuk to po něm podědil. Když se ten můj vnitřní papiňák naplní, tak prostě zařvu a ventil odfoukne. Ale pak je zase klid, odmítám si tím kazit život. Pro práci i domov potřebuji harmonii.
Spisovatel Ondřej Neff byl u indického kadeřníka velkou raritou.
Jste dvakrát rozvedená. Vyšlo vám až třetí manželství. Svatba proběhla ve stejném roce, kdy manželovu dceru Irenu Neffovou zavraždil její manžel. Bylo stvrzení svazku s Ondřejem jakési pohlazení po jeho duši po tragické ztrátě?
Žili jsme spolu na psí knížku a já už se po dvou předchozích manželstvích do svatby nehrnula. Ale Ondřej o to stál. V ten rok, kdy to bylo všechno tak těžké, jsem pro něj chtěla udělat něco hezkého. Čím jsem starší, tím víc si našeho vztahu vážím. (odmlčí se) Je mezi námi velký věkový rozdíl a já si chci náš společný čas intenzivně užívat. Vztahy jsou to největší bohatství, které v životě máme.
Co vám v současné době dělá největší radost?
To, že se mi na třetí pokus podařilo hezké manželství, že mám úzkou vazbu s dcerou a že i ve svém věku můžu dělat hereckou profesi. Je to takový souhrn všeho. Uvědomuji si, jak je to všechno křehké a že se z té „trojnožky“ může kdykoliv jedna noha uloupnout. Je to dar, který nemusí trvat věčně, a o to víc si ho vážím.
