Pavla Dostálová: Herectví a psychoterapie mají k sobě blízko. V obou případech pracujete s emocemi

Jsem teprve na začátku. Pracuju v psychoterapeutickém centru pod supervizí zkušenějších kolegů a mám svých prvních osm klientů. Dokončuju výcvik v daseinanalytické psychoterapii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, takže se pořád učím a sbírám zkušenosti, což mě čeká i do budoucna, protože terapeuti by se podle mě měli vzdělávat celý život. Moji klienti jsou převážně studenti, kteří řeší vztahy nebo životní nespokojenost. Chtějí něco spíš pochopit, posunout se. S lidmi s psychiatrickou diagnózou nebo psychotickými stavy zatím nepracuju. Tam je potřeba velká opatrnost a praxe.

Většina z nich to vůbec netuší, což je pro mě vlastně hrozně příjemné, neřeší, co dělám mimo terapii, jsem tam čistě jako terapeutka kvůli nim, bez předchozí identity. Zároveň je to pro mě úplně nová role, cítím velkou zodpovědnost. V herectví si přece jen „hrajete“, tady ne. Tady nesete odpovědnost za to, že stejně jako můžete pomoct, můžete taky ublížit. A to neberu na lehkou váhu, je to pro mě velmi závazné.

Byli to mimo jiné moji studenti. Učím herectví a vždycky jsem cítila zodpovědnost za to, kam je při práci s emocemi můžu dostat. Herectví se často dotýká citlivých míst a já jsem si říkala, že bych měla vědět, jak s tím zacházet, abych jim spíš neublížila.

Ale nebylo to jen praktické rozhodnutí. Odjakživa mě bavilo poslouchat příběhy lidí. Už v dramaťáku jsme dělali takový interaktivní projekt Divadlo Fórum. Odehrajete příběh, který skončí špatně, a diváci pak mohou vstoupit do uvažování hlavního hrdiny a zkusit výsledek zvrátit. Fascinovalo mě sledovat, jak malé posuny v uvažování nebo chování dokážou změnit osud člověka.

Poslední impuls přišel od kamaráda, který psychoterapeutický výcvik absolvoval a mě k tomu vlastně trochu dotlačil. Říkal mi: „Pájo, ty to prostě musíš dělat!“ (směje se) I díky němu jsem se odhodlala.

V obou případech pracujete s emocemi, jen v jiném kontextu. Mně se ty světy začínají čím dál víc propojovat. Třeba teď se chystám na další výcvik zaměřený na aktivní imaginaci a už některé principy používám i ve výuce herectví – pro rozvíjení fantazie, obraznosti, takového toho poetického jazyka, na který podle mě trochu zapomínáme.

Dneska jsme hodně v rovině „kdy, kde, proč“, ale to, jak něco prožíváme, jak si to v sobě představujeme, jde často stranou. A právě v herectví je tohle klíčové – najít vlastní způsob, jak tu postavu cítit, jak ji uchopit, co je v ní moje.

Takže mě to obohacuje z obou stran. Jako terapeutka se učím vnímat lidi do hloubky a jako herečka s tím pak můžu pracovat dál.

Ano, ale musím říct, že ty první zkušenosti nebyly úplně dobré. Jedna terapeutka si nepamatovala moje jméno ani po prvních třech sezeních. To ve vás samozřejmě okamžitě vyvolá nedůvěru. A bez důvěry to nejde.

Pak jsem chodila k psychoanalytičce, což je zase úplně jiný směr. Neříkám, že je špatný, ale mně neseděl. Měla jsem pocit, že mě to pořád vrací k předem daným výkladům, k určité šabloně. Třeba že všechno souvisí s jedním tématem z minulosti, konkrétně s předčasným odchodem mého táty. Měla jsem pocit, že se od toho nemůžu dostat jinam.

Až díky psychoterapeutickému výcviku jsem začala chodit na terapii pravidelně, protože to je jeho součástí. Musíme absolvovat minimálně sto hodin individuální terapie, takže už dva roky chodím každý týden. A to je úplně jiná zkušenost.

Je to těžké vysvětlit jednoduše, ale v zásadě se vychází z toho, jak člověk sám prožívá svět a sebe v něm. Není to o tom, že by vás někdo zařadil do kategorie nebo vám dal jedno vysvětlení, které pak všechno určuje.

Terapeut je spíš průvodce. Pomáhá vám pojmenovat, jak věci vnímáte, jak v nich jste, co se ve vás odehrává. Hodně jde o zvědomování – o to, aby si člověk sám uvědomil, jak to má. Důležité je, že se nikdo neredukuje na diagnózu. Nepracuje se stylem „máte tohle, takže budeme postupovat takhle“. Přede mnou sedí konkrétní člověk, ne soubor příznaků.