Lucie Polišenská: Jsem ráda, když si po práci vezmu gumáky a jdu vyplít zahradu

Na Shakespearovských slavnostech jsem účinkovala už před dvaceti lety, to jsem byla ještě na DAMU. Tehdy se v létě moc nehrálo, hodně herců drželo divadelní prázdniny, a tak byly Shakespearovky pro nás studenty fantastická příležitost. Od té doby se toho ale hodně změnilo. V poslední době se s letními scénami doslova roztrhl pytel. Lidé je mají rádi a řada herců už je na volné noze a potřebují si někde vydělat.

Vždycky si nějaký čas na dovolenou najdu, ale práce mám čím dál víc. Už třetím rokem hrajeme Marnou lásky snahu a teď zkouším ještě novou inscenaci Zámecký hotel do divadelního projektu Strašidlo na zámku. Pojedeme s ní po hradech a zámcích, což beru jako přidanou hodnotu, jsou mezi nimi dokonce i místa, která zatím neznám.

Málokdo z herců mívá volno celé prázdniny, dnešní doba to už moc neumožňuje. Vždycky si to ale nastavím tak, že se na letní hraní těším.

Opustila jsem stálé angažmá, ale pořád tam dohrávám věci, které mám ráda. Co k tomu vedlo? Blížila se mi čtyřicítka a najednou jsem si uvědomila, že jsem byla až moc dlouho v obrovských institucích, které mají svoje výhody, ale taky nevýhody.

Někdo by si možná mohl myslet, že jsem i trochu drzá. Už předtím jsem skončila na Vinohradech, o kterých se taky říká, že z takového souboru se neodchází. Dlouho držím, snažím se být vstřícná, a pak v nějaké situaci poslechnu svoji intuici a řeknu, ve vší slušnosti a úctě, já už nechci. Nejsem typ, který by to promýšlel půl roku.

Ale šla jsem v dobrém. Jsem si jistá, že se vždycky dá odejít slušně a dohrávat v přátelské atmosféře a nechodit tam, jak se říká u nás na Moravě, s nataženou čuňou. Chtěla jsem opustit jistotu a vydat se na divočejší vodu, chtěla jsem i svobodu: určit si sama, co a s kým chci hrát. Kdybych čekala ještě deset let, možná bych se toho pak už neodvážila.

Možná, ale na druhou stranu je zábavné potkávat nové lidi a neochuzovat se o vzájemné poznávání. Máte najednou šanci, že vám to herecky cinkne s někým jiným. Mám za sebou dvě sezony na volné noze a podařilo se mi už nazkoušet hezké věci s lidmi, které mám ráda, s kamarády, které znám deset dvacet let.

Vlastně ani ne. Herecké povolání to asi ani neumožňuje. Člověk pořád někde je, v divadle, na zájezdě nebo točí… Většinou máte práce buď moc, anebo naopak zase málo. Mě práce nabíjí, ale snažím se udělat si teď více prostoru i sama pro sebe a nebýt přehlcená jenom herectvím.

To ne, spíš ta moje čerstvá čtyřicítka. Neříkám, že se mnou zamávala nebo že se cítím staře. Dlouho jsem měla pocit, že je mi pořád dvacet a mám spoustu energie, a pak jsem najednou byla úplně off. Loni jsem byla i hodně nemocná, k tomu mi vyhřezla plotýnka, takže mám problémy i se zády. Rozhodla jsem se s tím něco zásadního udělat. Mám trenéra Pavla Šalitroše, s kamarádem Filipem Rajmontem k němu chodíme cvičit. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna já si jednou natáhnu tepláky a půjdu do fitka. To jsem si vždycky radši obula holiny a šla jsem dřít na zahradu.

Nic! (směje se) Jenže ono to cvičení na mě funguje. Za necelé tři měsíce jsem zhubla asi patnáct kilo! Poprvé v životě. Hodně mi pomáhá, že mám vedle sebe někoho, kdo mě motivuje a kdo mě taky trochu kope do zadku, abych vydržela. Jsem svým založením týmový hráč. Díky Filipovi a Pavlovi jsem začala cvičit a víc se věnovat sama sobě i mimo ten herecký svět.

Jistě. Herecký život je hrozně nepravidelný a to se týká i jídla. Někdy se nemůžete večer před představením najíst, pak skončíte v deset a máte samozřejmě hlad, protože jste ze sebe vydala hodně energie. Snažím se tedy dát si dohromady i svůj denní režim. Nemůžu po třech měsících s jistotou tvrdit, že to je změna na celý život, ale doufám, že bude.

Hlavně jsem se odnaučila brát jídlo jako odměnu. Na zahrádce si dám místo piva kolu Zero a jsem v pohodě. Klidně jdu s někým na večeři, a přitom sama nejím a vůbec mi to nevadí, protože vím, že se najím později. Mám krabičky, a i když si někdy skládám a počítám jídlo sama, zjistila jsem, že mi vůbec nic nechybí. Naštěstí jím všechno, nejsem vybíravá, což může být u někoho i překážka změny.

Dlouho jsem si myslela a myslí si to spousta lidí, že hubnutí musí být o trápení. Není. Jím pestře, a dokonce mnohem víc než dřív. Díky Pavlovi jsem poprvé v životě zjistila, že můžu mít nějaký udržitelný systém. Do té doby jsem tomu nevěřila, přesněji řečeno, nikdo mě o tom nedokázal přesvědčit.

Žádná, ani půsty, prostě nic nevypadalo, že by z toho mohl být dlouhodobě funkční systém. Není to tedy o tom, že bych si píchala léky na hubnutí nebo že bych čtrnáct dní nejedla a podobně.

Na sociální sítě mi teď píše hodně žen, buď že mi fandí, nebo že je dokonce i motivuju. V úmyslu jsem to neměla, dělám to pro sebe, ale jestli moje změna životního stylu někomu pomáhá, jsem za to ráda.

Pokud dvacet let žijete a pracujete v Praze, zčásti se z vás stane městský člověk, tomu se nevyhnete. Ale potřebuju odtud vždy vypadnout a být někde v přírodě, v klidu. Pocházím z Moravy a jako malá holka jsem si často říkala: Co ti Pražáci pořád mají s těmi chalupami? Už tomu rozumím. Díky svojí profesi budu už vždycky pendlovat, tomu se nevyhnu. Žít v Praze pořád na plné otáčky bych nedokázala a jsem ráda, když si po práci vezmu doma gumáky a jdu vyplít zahradu.

Momentálně jsem hodně v Praze, takže farmaří někdo jiný. (směje se) Dřív jsem kolem sebe pořád viděla práci, kterou je potřeba udělat. Měla jsem pocit, že se to „musí“, a honila se kvůli tomu. Došla jsem ale k názoru, že když na to není čas, tak to prostě nebude.

Ne, to je nekonečný příběh. Jak se říká: Chceš-li pobavit Pána Boha, řekni mu o svých plánech.

Asi ano, ale to si umím zařídit. Nejdu mezi lidi! Mám i výhodu, že v televizi hraju spíš pozitivní a komické postavy, proto se mi nestává, že by mi někdo na ulici nadával. Už mám ale potřebu přehrát se do něčeho jiného. Nechci být pořád jen takový plyšák a mumínek.

Mám ty svoje postavy sice ráda, i Jarku z Polabí neboli Žížalu, ale chtěla bych je vyvážit nějakým jiným charakterem i před kamerou, nejen na jevišti. Stále se vnímám jako herečka, která má širší škálu.

Vůbec ne! Když si obujete brusle, neznamená to, že z vás za čtrnáct dní bude krasobruslařka. Jsem vychovaná tím, že do některých disciplín musí člověk dozrát, propracovat se k nim. Rozhlas k nim patří. Kdyby to nebyla právě Eva Olmerová, takhle slavné jméno, možná by to tolik pozornosti ani nevzbudilo.

Měla jsem pocit, že je to nad moje síly. Plavala jsem v tom a musela jsem se poprat s něčím, v čem nejsem doma. A možná paradoxně právě proto, že nemám tak zajeté rozhlasové dovednosti, byl ten můj výkon autentický.

Člověk by si o sobě neměl myslet míň, ale ani víc. Tím, že jsem dostala rozhlasovou Thálii, se ze mě pro okolí stal profesionál v oboru, jenže já mám pocit, že umím stejné nic jako předtím.

Pořád se bojím chyb, mám sebereflexi. Český rozhlas mi ho nabídl asi i kvůli tomu, abych ze sebe ten svůj strach setřepala. Aleš Cibulka mě přesvědčoval, že může být zajímavý právě i tím, že v sobě ještě nemám tu rozhlasovou machu.

Do prvního dílu jsem si pozvala svoje dvě kamarádky, Ivu Hüttnerovou a Danušku Batulkovou. Jsem ráda, že si tam můžu zvát hosty, kteří jsou mi něčím blízcí, protože se potom můžeme bavit i o jiných tématech než jen o práci. Pořad je pojmenovaný po mně, po mojí dávné přezdívce Kecka, a můžu ho dělat zcela svobodně. To všechno je skvělé, ale k rozhlasovému mikrofonu přistupuju pořád s velkou úctou a pokorou. Znám svoje limity a snažím se je prolamovat.

V rozhlase jsem nervózní mnohem víc. Pokud se divadlo dobře nazkouší, máte jasně dané hřiště a jdete hrát. I když se pak občas něco pokazí, pořád ten volejbal umíte. V divadle jsem navíc ráda schovaná za postavou, za někým, kdo není tak úplně já. Při natáčení se zase může nepovedený záběr zopakovat. Jenže ve chvíli, kdy mám vedle sebe v rozhlasové talk show stále nové a nové lidi, je to pro mě někdy až moc divoká voda.

Občas se mě lidi ptají i na to, jestli mám nějaké vysněné role, ale takhle já vůbec nepřemýšlím. Nemám žádná očekávání a ani jsem nikdy žádná neměla. Neměla jsem žádný plán ani na DAMU. Nikdy jsem si neřekla: Teď budu dřít, abych se dostala do Národního divadla! Prostě dělám to, co mě zajímá a baví v tu danou chvíli, a ty věci pak na sebe vážou další. Těší mě, když někoho něco napadne, chce mě a ví, proč si mě pro tu práci vybral.

Není, nejezdím tam. A navíc já jsem v tom termínu odjakživa jezdila na vodu, s partou kamarádů herců, takže mě nikdy ani nenapadlo jet místo toho do Varů. Ale rozumím tomu, že jiné moje kamarády a kolegy festivalové filmy zajímají. Jenže kolem toho vnímám i ten VIP cirkus a to není nic pro mě. Pořád mám pocit, že za herce má mluvit jeho práce, a ne to, na kolika večírcích se ukáže.

Jezdím, ale v poslední době mi to trochu komplikují ty letní divadelní produkce.

Vítejte v dnešní době! Hodnota toho, co lidi umějí, se ztrácí, a místo ní roste vliv veřejné prezentace. Spousta skvělých herců má dnes na trhu horší pozici, jakmile nemají na sociálních sítích statisíce sledujících.

I já jsem nakonec pochopila, že je budu potřebovat, protože jinak by mi mohl ujet vlak. Ale moc s nimi neumím. Doba se mění hodně rychle a já si ve svých čtyřiceti připadám s mobilem v ruce, jako by mi snad bylo pětasedmdesát.

Já, ale naštěstí mi pomáhá můj trenér Pavel Šalitroš. Mimochodem, aby mi ukázal, jak to funguje, natočili jsme spolu jedno vtipné video z fitka. A jen za týden ho vidělo milion a půl lidí! To mi přijde naprosto neuvěřitelné…

O prezentaci se tedy taky snažím, ale jen ve zdravé míře. Nechci, aby se ze mě stal billboard.