Kateřina Falbrová o Sbormistrovi: Nejděsivější na groomingu je, že ho nepoznáte včas

Dobrý.

To je asi pravda. (směje se) Mě to ve škole celkem baví. Dneska jsme měli odpoledku, dvě hodiny mediální výchovy a potom ještě literaturu. Z tý jsem odešla dřív, abych stihla rozhovor s vámi. Studuju na Gymnáziu Paměti národa, což je škola zaměřená na dějepis, hlavně na moderní dějiny, taky na občanku, mediální výchovu a další humanitní předměty. Tyhle věci mám ráda. Znáte projekt Příběhy našich sousedů?

Je to super! Vybereme si konkrétního člověka, natočíme s ním rozhovor a pak to nějak zpracujeme. Jsem ráda, že jsem na tuhle školu šla, teď jsem v prváku. Co mě ale nebaví, je matematika a fyzika. Kupodivu mě začala bavit biologie, asi protože máme dobrýho učitele, jinak na ty přírodovědný předměty moc nejsem.

Uvažovala jsem na konzervatoři o studiu zpěvu. Podala si i přihlášku, jenže jsem se tam nedostala.

Je pravda, že jsem se na přijímačky ani moc nepřipravovala, protože jsem si říkala, že by bylo fajn mít do budoucna víc možností, abych mohla jít i jiným než čistě uměleckým směrem. Na to je gympl lepší.

Já se z toho pořád tak nějak vzpamatovávám. Mám ho doma na stole a vlastně vůbec nevím, co s ním mám dělat! Občas se na něj dívám, jak je hezky udělaný, někdy ho pohladím nebo oprašuju, ale jinak fakt nevím…

Spíš jen kontroluju, jestli je pořád stejně těžkej. Mám pocit, že mi třeba jednou začne běhat po bytě. (směje se) Vlastně jsem ještě nezpracovala ani ty předchozí ceny, který jsem dostala (Cenu české filmové kritiky a Zvláštní uznání z Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary), takže je to všechno takový…

Jo, zvláštní. Budoucnost zatím moc neřeším. Po gymplu můžu jít na DAMU nebo kamkoli jinam. Klidně bych jednou mohla dělat i biologii, kdo ví? Nechávám si otevřené dveře. Uvidím, co přijde, co mě bude bavit, kam mě to nějak přirozeně povede. Přijde mi, že když si člověk něco moc pevně naplánuje, tak ho to pak může zbytečně svazovat.

To každopádně. Lidi o mně začali vědět. Najednou jste viditelná, lidi vás poznávají a to je docela podivnej pocit. Byla jsem na demonstraci na Letné, šla jsem normálně mezi lidma – a najednou jsem viděla, jak se otáčejí.

Nejdřív jsem si říkala, že se děje něco za mnou, ale pak mi došlo, že koukají na mě. To jsem předtím vůbec nezažívala. Teď se to ještě zesílilo po Českém lvu.

Snažím se s tím nějak pracovat, ale pořád je to pro mě nový a vlastně nevím, co přesně to znamená.

Zatím spíš v pohodě. Nemám žádnou špatnou zkušenost, lidi jsou většinou milí, usmívají se, nebo si mě naopak vůbec nevšímají, což je taky v pořádku. Možná časem, kdyby přibyly i negativní zkušenosti, tak by mi to mohlo začít vadit, ale teď je to vlastně docela příjemný.

Úplně normálně. A to je pro mě strašně fajn. Oni si z toho spíš dělají srandu, takže mě tím vrací zpátky na zem, je to uklidňující. Mám pocit, že mě tím chrání, abych neodletěla někam do vesmíru.

Jeden kluk dokonce vůbec nevěděl, co dělám, přestože už byl film venku. Viděl někde plakát, říkal si, že mu ta holka na něm přijde povědomá, ale nějak mu nedošlo, že jsem to já. (směje se) To mi připadá vlastně hrozně hezký.

Určitě škola, úkoly a povinnosti. A taky rodina a kamarádi. Snažím se pořád dělat normální věci, který jsem dělala předtím. Je hrozně jednoduchý nechat si slávu stoupnout do hlavy. Ale když žijete dál svůj život, tak se to dá zvládnout.

Teď do skautu moc nechodím, protože to vůbec nestíhám, což mě vlastně docela mrzí. Když už mám chvíli čas, tak si spíš potřebuju odpočinout. Ale chtěla bych se k tomu zase vrátit.

Skaut je hrozně super v tom, že vás dostane do přírody a naučí vás tam nějak fungovat.

Postupně si díky němu přírody i jiných věcí víc všímáte, víc přemýšlíte o světě a o tom, jak v něm žít. Zároveň vás to učí samostatnosti a nějakým základním, správným hodnotám, jako je smysl pro spravedlnost a pravdu nebo vztahy k ostatním lidem. A pak jsou tam i takový úplně praktický věci, který se můžou hodit víc, než si člověk myslí.

Třeba rozdělávání ohně, když jste někde v přírodě.

Já bych ho asi úplně nezapálila bez sirek, to se přiznám, ale vím, jak ohniště připravit. Nejdřív si musíte udělat místo, ohraničit ho kameny, aby se vám oheň nerozšířil.

Pak si připravíte něco, co rychle chytne – roští, šišky – a na to postupně přidáváte větší dřevo. Všechno musí být suchý, jinak to prostě nefunguje. To jsou věci, který vám v běžným životě přijdou zbytečný, ale pak si říkáte, že kdybyste se někde ocitla sama, tak je vlastně docela dobrý to umět.

Někdy je to ve skautu i docela drsný, ale má to smysl. Třeba výsadek… Víte, co to je?

To je taková akce, kdy vás v noci vysadí někde patnáct kilometrů od tábora, bez baterky, bez ničeho, a vy se musíte sami dostat zpátky. Nejdřív si říkáte, že to nemůžete zvládnout. Že se ztratíte a nikdo vás už nikdy nenajde. (směje se)

Ale pak se stane něco zvláštního – začnete vnímat věci, kterých byste si normálně nevšimla. Třeba turistické značky na stromech – vidíte například zelenou a uvědomíte si, že ta vede právě kolem tábora. Pozorujete detaily v krajině, povědomá místa. Postupně se podle toho všeho orientujete, skládáte cestu, až dojdete zpátky do tábora. Vlastně dodneška nevím, jak jsme to vždycky zvládli, ale nakonec se to nějak povede a nikdo se neztratí.

Asi důvěru v to, že člověk zvládne víc, než si myslí. Že i když jste v situaci, která vypadá bezvýchodně, tak se ve vás něco zapne a vy si nějak poradíte. A to je podle mě hrozně důležitý – nejen v přírodě, ale i v normálním životě.

Měla jsem neskutečný štěstí v tom, jak byl natáčecí proces nastavený. Od začátku bylo jasné, že pracujeme s citlivým tématem, a všichni členové štábu k tomu tak přistupovali. Celou dobu nám pomáhala koordinátorka intimních scén, která se mnou řešila úplně všechno. Věděla jsem díky ní dopředu, co se bude dít, co přesně se bude zrovna točit.

Zároveň tam fungovala velká podpora ze strany režiséra i celého týmu. Dokonce bylo explicitně řečeno, že na place nemají padat žádné nevhodné poznámky nebo vtípky, což mi přijde hrozně důležitý. Nedokážu si představit, jak by atmosféra vypadala, kdyby někdo ze štábu téma zneužívání shazoval.

Samozřejmě to nebylo vždycky jednoduchý, ale nemám z toho žádný vyloženě špatný nebo traumatický zážitky, protože se všichni kolem chovali profesionálně.

Myslela, ale u nás (v Kühnově dětském sboru) to funguje úplně jinak. Máme nastavené prostředí, ve kterém by něco takového prostě nebylo možné. I u nás existuje nějaká konkurence, to je normální – kdo dostane sólo a tak dál –, ale není to toxické. Není tam podkopávání nebo naschvály. Spíš si navzájem přejeme úspěch, což je hrozně důležitý.

A myslím, že to hodně stojí právě na těch lidech, kteří ten sbor vedou. Jakmile je tam zdravé vedení, tak se to přenáší na celý kolektiv.

Paradoxně ani ne tak během natáčení. Tam jsem prostě pracovala a soustředila se na to, co mám v tu danou chvíli dělat. Přišlo to až potom. Když se film dostal ven, když jsem najednou viděla samu sebe na plakátech, v médiích…

Jednou jsem si sedla a úplně mi to došlo: „Tohle jsem já. My jsme fakt natočili film a já v něm hraju!“ A ten pocit se mi vrací doteď. Občas mi to v hlavě tak cvakne a já si říkám: „Co se to vlastně stalo?“ Už si ani moc nedokážu vzpomenout, jak vypadal můj život před Sbormistrem, připadá mi to dávno.

Asi hlavně to, jak důležité je nastavit si správně hranice. To jsem dřív tolik neuměla. Během natáčení jsem byla hodně nabitá adrenalinem a vůbec jsem si neuvědomovala, kdy už je toho na mě moc. V tom věku ještě nevíte, kde ty hranice máte. Spoustu věcí zpracováváte teprve zpětně.

Až později mi došlo, že některé věci už byly za hranou mojí psychické pohody, i když jsem to v tu chvíli nevnímala. Teď už vím, že je v pořádku říct „tohle už ne, už jsem unavená“. A že je důležité se o sebe nějak starat i psychicky, nejen věci vydržet. Souvisí to i s tématem filmu, který otevírá problematiku groomingu. Díky té roli jsem o takových věcech musela víc přemýšlet, protože se týkají postavy, kterou jsem hrála.

Není to jedna konkrétní situace, kdy se něco špatného stane, ale celý proces. Jde o promyšlenou manipulaci a postupné posouvání hranic, kdy někdo využije svoji autoritu nebo postavení a začne si vás získávat. Oběť si toho často ani nevšimne, protože to postupuje pozvolna.

Na začátku to nevypadá nebezpečně. Právě to mi na tom přijde nejděsivější – že to není vidět. Že to nejsou velká gesta, ale spíš drobnosti, který se postupně nabalují. A najednou se ocitnete někde, kam jste nikdy nechtěla dojít.

Ten, kdo se groomingu dopouští, si vybere oběť, u níž cítí, že nemá tak pevné hranice. Třeba je ve věku, kdy se za sebe ještě neumí postavit, teprve se hledá. Mně osobně se nic takového nestalo, za což jsem hrozně vděčná.

Díky tomu filmu jsem si ale uvědomila mechanismy, jak může fungovat manipulace nebo jak snadno se člověk nechá vtáhnout do prostředí, které není úplně zdravé. Myslím, že velkou roli v tom hraje i to, jaké máte zázemí doma. Já mám velkou oporu v rodině a mám pocit, že mi rodiče nastavili docela pevný základ – zdravou sebehodnotu.

Myslím, že trochu ano, ale zároveň pořád ne dost. Na jednu stranu se o těch tématech začíná víc mluvit, vznikají filmy jako ten náš, takže se to dostává mezi lidi. Ale pořád mám pocit, že ve školách se o tom skoro nediskutuje. A přitom právě škola je jedno z míst, kde se tyhle věci můžou dít nejčastěji.

To mě docela štve. Přemýšlím, že bych se tomu chtěla víc věnovat, třeba se zapojit do nějaké osvěty. Přijde mi důležité, aby o tom lidi věděli dřív, než se do podobné situace dostanou. Protože když o tom nevíte, tak nemáte šanci to rozpoznat. A pak je strašně těžký se z toho vymanit.

Ano a to pro mě bylo asi jedno z nejsilnějších zjištění. Na projekcích za námi často chodí lidi a svěřují se s vlastní zkušeností. Někdy jsou to věci, které v sobě nesli třeba deset let a nikdy o nich nemluvili. A najednou jim ten film pomůže říct to nahlas.

Zároveň mě děsí, že se to děje tak často. Skoro každý zná někoho, kdo si něčím podobným prošel. Je neuvěřitelný, jak jsou ti lidi silní. Že si nenechají vzít život tím, co se jim stalo, že o svojí zkušenosti a bolesti dokážou mluvit. Za to jim patří obrovská poklona.

Myslím, že náš film má hodnotu právě díky tomu, že tyhle temné věci ukazuje. Že je pojmenuje a otevře. I kdyby to pomohlo jedinému člověku, aby si všiml, že něco není v pořádku, nebo aby našel odvahu mluvit o tom, co se mu děje nebo co se stalo, tak to má podle mě smysl.