Jako první a dosud jediná žena vyhrála Velkou pardubickou, přesto zemřela v bídě

Lásku ke koním měla v krvi po otci, rakouském šlechtici Leopoldu Brandisovi, který vyučoval jezdectví mladé šlechtice. A nejen po něm. Její prastrýc hrabě Oktavián Kinský položil základy chovu koní Kinských (dříve chlumečtí plaváci) a také byl jedním ze zakladatelů Velké pardubické. Tento nejtěžší dostihový závod na pevninské části evropského kontinentu se poprvé konal v roce 1874. Oktavián Kinský, sám aktivní v sedle, byl pro Latu vždy vzorem překážkového jezdce.

O to víc je symbolické, že se stala první a doposud jedinou ženou, která v tomto dostihu zvítězila. Navíc v době, kdy se mělo za to, že účast ženy v tak těžkém závodě znamená její jistou smrt.

Lata se narodila jako pátá z devíti dětí na statku své babičky baronky Schafferové v Úmoníně u Kutné hory. Se sourozenci vyrůstala na zámku Řitka poblíž Mníšku pod Brdy. Měla dvojče, Marii Kristýnu, které ji doprovázelo po celý život. Sestry se naučily jezdit na koni a ovládat bryčku už jako velmi malé. Lata byla ta rychlejší a s koňmi také trávila více času. Chtěla je vodit, zapřahat i sedlat.

„Moje dětská fantazie byla přeplněná koňskými zážitky a neustále jsem koně napodobovala pohybem i temperamentem,“ vzpomínala později.

Lata nejezdila jako ostatní dámy v sukni a s nohama na boku, nýbrž obkročmo v sedle. Když si doma se sestrami hrály na důstojnické jezdce a dostihy, neváhaly si obléknout pánský oděv a namalovat knír. V období před první světovou válkou bylo totiž vyloučené, aby v dostizích závodily ženy.

Prvního oficiálního závodu se tak Lata zúčastnila v roce 1916. Její jezdecké aspirace bohužel přerušil nástup první světové války, protože se musela postarat o panství v Řitce. Otec i bratr Mikuláš narukovali na frontu, bratr v ní bohužel padl. A ani po válce neměla rodina klid, protože ustavení Československé republiky v roce 1918 znamenalo pro šlechtické rody majetkové ztráty a zásadní proměnu životního stylu. Lata nacházela útěchu v ještě větší péči o koně a v jezdectví.

Jejího jezdeckého nadání si brzy povšiml vzdálený bratranec a předseda Československého Jockey Clubu Zdenko Radslav Kinský. Svěřoval jezdkyni nevypočitatelné a těžko ovladatelné koně, s nimiž si na vyjížďkách kolem zámku Orlík osvojila dovednosti potřebné ke zdolávání překážek. Vše jí šlo tak dobře, že jí nakonec bratranec nabídl účast ve Velké pardubické. Pod jeho vedením trénovala cval i skoky, aby 9. října 1927 mohla debutovat v nejtěžší steeplechase regionu.

Jejímu startu, který byl už sám o sobě odvážným kouskem, předcházela vlna nevole. Jezdci protestovali u Československého Jockey Clubu, jehož předseda se obrátil na Jockey Club v Londýně, hlavní autoritu pro celý evropský dostihový sport. Ten sice označil start ženy za neobvyklý, ale ne v rozporu s dostihovým řádem. Jediné, co požadoval, byla oddělená šatna pro dámu. Lata se tak stala velkou atrakcí 47. ročníku Velké pardubické, ale nejen to.

Těžkou dráhu o třiceti překážkách překonala spolu s polokrevnou klisnou Nevěstou z Kinského chovu jako pátá v poli jezdců. Mladá žokejka se pak stáhla do ústraní, aby se po smrti rodičů věnovala rodině. Na dostihový ovál Velké pardubické se vrátila v roce 1930. Tentokrát doběhla do cíle jako čtvrtá, o rok později třetí. Stejně se umístila i v roce 1933, kdy poprvé závodila s šestiletou klisnou Normou. Hned v následujícím roce doběhla do cíle na druhém místě. Následující dva roky skončila těsně pod stupni vítězů, ale pak přišel rok 1937.

Majitel Normy Zdenko Radslav Kinský už chtěl klisnu zařadit do chovného stáda, ale Lata jej přesvědčila, aby s tím ještě počkal. Věřila, že s ní může uspět, a tak se po usilovném tréninku společně postavily na start 56. ročníku Velké pardubické, posledního před druhou světovou válkou. To sice ještě nikdo netušil, i tak byl závod v roce 1937 dramatický a plný překvapení.

V posledních šesti ročnících československé koně pravidelně poráželi soupeři z německy mluvících zemí. A najednou je pokořila klisna z českého rodu s domácí žokejkou v červenobíle pruhovaném dresu. Před jejím umem se musel sklonit i německý žokej Willibald Schlagbaum spolu s hnědákem jménem Quix.

Pro publikum to bylo symbolické vítězství zrcadlící česko-německé vztahy, které se od jmenování Adolfa Hitlera kancléřem v roce 1933 výrazně zhoršily. Na podzim roku 1937 navíc zemřel Tomáš Garrigue Masaryk a smutek ze ztráty starých časů v lidech ještě zesílil. Byl to obrovský triumf pro českou jezdkyni, jejímž mateřským jazykem sice byla němčina, ale ona se vždy cítila být Češkou. To ostatně prokázala i během druhé světové války, kdy se k české národnosti přihlásila. Stejně tak učinily i její sestry a všechny svorně odmítaly mluvit jinak než česky.

Poslední předválečná vítězka se na start Velké pardubické znovu postavila v roce 1946. Kůň Nurmi, syn slavné Normy, však do cíle nedoběhl. Závod nedokončila ani v roce 1947. O dva roky později, to už jí bylo 54 let, startovala v Kinského memoriálu. Po pádu utrpěla těžká zranění, včetně poranění páteře, a dokonce upadla do kómatu.

Když se dostala z nejhoršího, učila se znovu chodit, ale zvládla to už jen o holi. Také špatně mluvila a měla problémy s pamětí. Její jezdecká kariéra tak navždy skončila stejně jako obdiv k dostihům, jak je lidé znali z přelomu 19. a 20. století. V komunistickém Československu totiž byly v této formě považovány za „buržoazní zábavu“.

Po zestátnění v roce 1953 musela Lata opustit zámek v Řitce. Bylo jí 58 let, když se se sestrami přestěhovala do přidělené chaty v lesích nad Babí roklí u Bojova. Žily v nuzných podmínkách bez elektřiny a vody. Vítězka slavného závodu pobírala invalidní důchod a starala se o domácnost, zatímco sestry pracovaly v čokoládovně Orion v pražských Modřanech. Rodinné sídlo v Řitce už nikdy nenavštívila.

V roce 1979 zemřelo Latino dvojče sestra Kristýna a mladší Johana se odstěhovala k sestřenici. Lata tak zůstala v chatě sama, ale nikdy si na svůj osud nestěžovala. Jak napsala, zaklapla knihu minulosti a už nikdy ji neotevřela. Nechala se však zlákat k návštěvě synovce na zámku v rakouském Reitereggu, který choval koně. Odjela tam na zimu, do chaty se plánovala vrátit na jaře. To už ale nestihla. V Rakousku onemocněla zápalem plic, kterému podlehla.

Odkaz Laty připomíná expozice na zámku Řitka a od roku 2015 je součástí Velké pardubické dostih nazvaný Cena Laty Brandisové.