Jako herečku ji milovala veřejnost i kritici. Po její smrti jí nechaly kamarádky postavit pomník

Narodila se ve Vídni do rodiny Čecha, povoláním vojenského lékaře, a Rakušanky, která předčasně zemřela. Dívka se tak v osmi letech ocitla u babičky v Dolním Bousově na Mladoboleslavsku, kde docházela do české školy. Vlastenecky orientované prostředí babičky si ji získalo. Po návratu k otci se tak zapojila do aktivit české krajanské komunity.

Už jako malá ráda navštěvovala divadla. Poprvé si zahrála v roce 1862 s českými ochotníky pod pseudonymem Svobodová ve veselohře Duch času, a to rovnou v nejstarším vídeňském divadle Theater in der Josefstadt. V témže roce se usadila v Praze.

Nejdřív se připravovala na dráhu operní pěvkyně v nejznámější české pěvecké škole Františka Pivody, kam ji doporučil politik František Ladislav Rieger. Její otec ve výslužbě ale neměl dostatek peněz na několikaleté studium, a tak se Otýlie rozhodla pro herecké školení u divadelní herečky Elišky Peškové-Švandové. Ta byla pokračovatelkou tylovské tradice herectví, což byl realistický, nepatetický a pravdivý projev.

Po několika měsících dostala nabídku na hlavní roli v historickém dramatu Panna Orleánská v českém Prozatímním divadle. Uspěla a převzala pak většinu klíčových postav po Anně Kolárové, která kariéru ukončila ze zdravotních důvodů. V prvních osmi měsících sehrála Otýlie patnáct hlavních rolí. Trvalo ale více než tři roky, než si uhájila svoji pozici a stala se nedílnou součástí souboru. Dlouho dostávala velmi nízkou gáži a až na nátlak Riegra jí plat zvýšili na 600 zlatých ročně s podmínkou, že si bude sama platit kostýmy.

Od začátku byla oblíbená u obecenstva i umělecké kritiky. Fandil jí Jan Neruda i Jakub Arbes. Josef Mánes ji portrétoval, Václav Brožík její tvář propůjčil zobrazení Libuše v Národním divadle. Zato Vítězslav Hálek o ní nejdřív pochyboval, aby později napsal: „Máme tragickou rekyni, jaké jsme dosud neměli.“

K úspěchu přispěl nejen její líbezný zjev, hudební nadání a sluch, schopnost ovládat hlas i jeho intonaci, ale také nezatíženost dobovými jazykovými a hereckými konvencemi. Mluvila dokonale francouzsky, německy a později si osvojila angličtinu.

Věnovala se i literatuře a postupně se proměnila v ideální obraz české umělkyně, příkladné občanky a také v národní ikonu. V 60. letech 19. století se na pozadí emancipačních zápasů za práva žen stala vzorem českých žen. Sama spolupracovala s ženskými spolky, jako byl Americký klub dam a později Ženský klub český.

Málokdo věděl, že Otýlie trávila dlouhé hodiny přípravami na představení. Moc nejedla ani nespala. Ve druhém roce angažmá v Prozatímním divadle kvůli fyzickému i psychickému vypětí vážně onemocněla. Lékař jí dokonce doporučil kariéru ukončit, ona to však odmítla. V roce 1866 nepřijala nabídku do angažmá vídeňského Burgtheatru a čelila tomu, že soubor Prozatímního divadla byl v období prusko-rakouské války rozpuštěn.

Po krátké návštěvě u příbuzných ve Vídni se Otýlie vrátila do vlasti sužované válkou a připojila se k přípravám samostatné činnosti souboru Prozatímního divadla. Čeští herci nepřestali hrát a ona byla mezi nimi.

Vystupovala v českých hrách v Novoměstském divadle, přibližně v místech dnešní Státní opery. Na začátku roku 1867 se pak provdala za Josefa Sklenáře, právníka a tajemníka Prozatímního divadla. Profesní i osobní život tak spojila s institucí jediného stálého českého divadla a prožila v něm jedno z nejšťastnějších tvůrčích období. Ztvárnila tu desítky rolí, například Markétku v dramatu Faust nebo Helenu i Hermii ve veselohře Sen noci svatojánské.

V roce 1883 se Otýlie otevřela nové kapitole a přijala angažmá v Národním divadle. Na stavbu Zlaté kapličky i výrazně přispěla, když v roce 1873 podnikla umělecké turné po českých zemích a získala tak 42 000 zlatých, v přepočtu na dnešní měnu sto tisíc korun. Za více než dvacetiletém působení ztvárnila řadu rolí, například Rosavu ve Strakonickém dudákovi nebo Gertrudu v Hamletovi. Mnozí autoři pro ni psali role, třeba Jaroslav Vrchlický Drahomíru a Hippodamii ve hře Smrt Hippodamie.

Její pozdně romantický herecký styl byl ale postupně překonán. Měnil se vkus obecenstva, přicházeli noví režiséři a dramatici. Naposledy v Národním divadle hrála 1. května 1903 Hermionu v Zimní pohádce u příležitosti 40. výročí své umělecké činnosti. Po představení se čeští studenti zapřáhli místo koní do divadelního kočáru a odvezli ji až před její byt v Resslově ulici.

Po odchodu z divadla učila herectví. Ve svém bytě vedla mimo jiné Marii Bittnerovou, Hanu Veverkovou, Marii Pospíšilovou, Růženu Naskovou, Jarmilu Kronbauerovou nebo operní pěvkyni Emu Destinnovou. Vyžadovala po nich bezvadnou výslovnost a přesnost české řeči.

Herecké školení uplatnila také ve šlechtických rodinách, kde aranžovala soukromá divadelní i operetní představení. V letech 1892 až 1894 pak vyučovala teoretický a praktický přednes v dramatické škole Národního divadla. Od roku 1893 vedla hodiny deklamace a mimiky na pěveckém oddělení pražské hudební konzervatoře pod vedením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Po jejím zestátnění v roce 1919 se zasloužila o vznik dramatického oddělení a pokračovala ve výuce až do svého úmrtí na rakovinu.

Otýlie během svého života dokázala etablovat nový herecký styl, který charakterizovalo zjemnění patosu a důraz na racionální prvky a pohybovou úspornost. Prosadila se vlastním talentem a k rolím přistupovala s nejvyšší možnou profesionalitou.

Nápad na její pomník, který stojí v Praze v Čelakovského sadech nedaleko Národního muzea, vznikl po její smrti z iniciativy spolku, který založily její kamarádky a ctitelky. Finance získal z koncertů a také divadelních představení na předměstských scénách. K vytvoření pak oslovil sochaře Ladislava Šalouna, který přední českou herečku, divadelní pedagožku a vlastenku vystihl v její poslední roli Hermiony. Mramorová plastika byla odhalena v roce 1933.