Mocní muži jí naslouchali. Dorothea von Lieven řídila diplomacii ze svého salonu

Proslula bystrostí, zlomyslností, šarmem i koketností, projevovala diplomatické schopnosti, měla značný vliv u evropských dvorů a prožila hned několik afér s tehdejšími státníky. To je v kostce život Dorothey von Lieven, jež se narodila v Rize (dnešní Lotyšsko) do baltsko-německé aristokratické rodiny. Její otec byl ruský armádní generál a matka zastávala vysoký post u romanovského dvora jako dvorní dáma a přítelkyně císařovny Marie Fjodorovny. Do její péče byla také Dorothea spolu se sourozenci svěřena, když matka v roce 1797 zemřela.

Na začátku roku 1800 se v pouhých čtrnácti letech provdala za ruského generálmajora, generálporučíka a pozdějšího diplomata, prince Christopha von Lievena. Ačkoli se jednalo o předem domluvený sňatek, Dorothea se do svého nastávajícího pravděpodobně zamilovala. A on se pod vlivem mladé ženy nakonec rozhodl pro diplomatickou kariéru.

Nejdříve působil coby ruský zástupce u pruského dvora v Berlíně a v roce 1812 byl jmenován velvyslancem u královského dvora v Londýně, kde zůstal až do roku 1834.

Dorothea rozhodně nezůstávala v pozadí, v Berlíně pořádala literární salon, který rozšiřoval síť kontaktů a posiloval společenskou prestiž jejího manžela. V Británii se pak ocitla v centru královského a politického života. Její londýnský salon na Stratford Place byl důležitý z hlediska protinapoleonské koalice a podílel se na proměně názoru britské aristokracie na carské Rusko.

Salony totiž byly v té době důležitým neformálním prostorem pro politiku, diplomacii i tvorbu veřejného mínění. V době, kdy ženy neměly volební právo ani přístup k oficiálním politickým funkcím, představovaly jednu z mála cest, jak mohly ovlivňovat veřejný život. Debatovalo se zde o aktuálních událostech, nových myšlenkách a politických reformách.

Majitelky vlivných salonů určovaly okruh pozvaných hostů a vytvářely prostředí, kde vznikala nová spojenectví, navazovaly se kontakty a někdy se připravovala i politická rozhodnutí. Dorothea měla mimořádný přehled o dění v Evropě, a to ve společenské i politické oblasti. Dospěla v tak prominentní a vlivnou hostitelku, že pozvání do jejího domu svědčilo o tom, že jste vskutku důležitá osoba.

Nebyla považována za krasavici, ale mohla se spolehnout na svůj vtip a konverzační dovednosti. Vybudovala si blízká přátelství s pozdějším králem Jiřím IV., ministry zahraničí, premiéry a mnoha dalšími představiteli evropské politické scény. Svůj šarm využívala k prohloubení intimity a vzájemných vztahů. A právě díky ní se v Anglii rozšířil vídeňský valčík, do té doby odmítaný coby promiskuitní způsob tance.

Když se Dorothea v roce 1818 potkala s rakouským kancléřem Klemensem von Metternichem, vzájemné sympatie záhy přerostly v hluboký vztah. Ten ještě posílil její renomé, rozšířil okruh známých a upevnil vliv v Evropě. Kuloáry dokonce připisovaly Metternichovi otcovství Dorotheina syna George. Osobnost princezny Metternichovi učarovala, vedle kněžny Zaháňské byla jeho další životní láskou. Osobně se vídali jen zřídka, o to silnější bylo jejich duchovní propojení.

„Nevidím žádné velké nebezpečí v pokračování našeho románku, protože zůstaneme pět set mil od sebe a protože máme dostatek inteligence pro tento druh zábavy, pojďme dál,“ stálo v jednom jejich dopisů. Pravidelnou korespondenci udržovali osm let, po většinu doby je od sebe dělily tisíce kilometrů. Aféra skončila v roce 1827, když se Dorothea dozvěděla, že se Metternich setkává s mladší ženou.

Její diplomatické schopnosti obdivovalo mnoho mocných mužů, včetně ruského cara Alexandra I., jenž to v roce 1825 komentoval slovy: „Je škoda, že princezna Lievenská nosí sukni (…), byla by vynikající diplomatkou.“

Uměla získat důvěrné informace od členů vládnoucí i opoziční strany, jejich manželek a milenek, které dokázala všestranně využít ve prospěch carské i britské vlády. Nakonec se stala daleko vlivnější než její muž. Londýnská společnost manželský pár s nadsázkou označovala za „dva ruské velvyslance“. Ruský ministr zahraničí dokonce upřednostňoval Dorotheiny zprávy o evropské politice a osobnostech před zprávami jejího manžela. Doprovázela ji pověst carské tajné agentky a špionky.

V roce 1834 se manželé vrátili do Ruska a Dorothea trpěla. Chyběl jí její londýnský život i přátelé, navíc těžko snášela drsné a chladné klima. O rok později navíc zemřeli dva její nejmladší synové. Rozhodla se Rusko opustit a přesídlit do Paříže, ovšem bez manžela. Už se s ním nikdy nesetkala.

V Paříži vybudovala populární salon a znovu se zapojila do politiky. Navštěvovaly ji vysoce postavené osobnosti francouzské politiky a diplomacie, k čemuž její přítelkyně a manželka britského velvyslance v Paříži, hraběnka Harriet Granville, poznamenala: „Pokud by byl dnes kat jmenován předsedou vlády, s radostí by ho přijala ve svém domě.“ Jako saloniérka se Dorothea stala o několik desetiletí později předlohou literární postavy Anny Pavlovny Šererové v románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vojna a mír (1867).

V roce 1836 poznala francouzského historika a politika Françoise Guizota, pozdějšího ministra zahraničí. Prožila s ním milostný vztah trvající dvě desetiletí. Setkávali se několikrát denně, a když byli odloučeni, neustále si psali. Nikdy však spolu nežili a neuzavřeli sňatek. Přesto byl Guizot největší a možná jedinou skutečnou láskou jejího života.

Dorothea zemřela ve svém domě v Paříži ve věku 71 let. Na základě přání byla pohřbena v sametových šatech s diadémem ve vlasech vedle svých synů George a Arthura na panství jejích rodičů, na zámku v Mežotne v Lotyšsku.