Článek
V roli kickboxerky jste zvládla náročnou scénu – několika chvaty jste zpacifikovala drzé hospodské štamgasty. Jak dlouho jste to trénovala?
Před natáčením jsem měla asi deset tréninků, nahlédla jsem díky tomu do úplně jiného světa. Člověk se musí nejen naučit techniku, ale i získat určitý postoj těla, který z takového sportu vychází. Na scénu rvačky v hospodě jsem všechny chvaty trénovala, i když se zároveň točilo s profesionální dublérkou. Výsledek se pak sestříhal tak, aby to vypadalo realisticky a každý pohyb byl opravdu přesný. Když hrajete bývalou mistryni Evropy, nemůžete tam jen tak náhodně máchat rukama a nohama.
Člověk se někdy musí smířit s tím, že něco nedokáže, i když se snaží sebevíc
Násilí je mi strašně vzdálené, tady jsem to ale brala jako choreografii. Vracet se ke kickboxu nechci, i když to byla dobrá zkušenost.
Na role z oblasti sportu máte štěstí. Ve filmu Její tělo jste hrála skokanku do vody, seriál Štěstíčku naproti vás přivedl do světa fotbalu. Co z toho byla větší sportovní výzva?
Nejzoufalejší jsem byla, když jsem si měla nohama pohazovat s fotbalovým míčem ve Štěstíčku naproti, jak to někdy dělávají profesionální fotbalisti. Dostala jsem za úkol se to naučit, ale vůbec mi to nešlo.
Všichni chlapi kolem byli hrozně chytří, brali mi míč, aby mi ukázali, jak se to správně dělá. No, taky jim to moc nešlo, je to dost těžké, ne každý profesionální fotbalista to prý zvládne. Nakonec jsem na to dostala dublérku a šikovně se to sestříhalo. Ale natrápila jsem se na tom a mrzelo mě to. Člověk se někdy musí smířit s tím, že něco nedokáže, i když se snaží sebevíc.
Před natáčením filmu Její tělo jsem se zase snažila sportovat, cvičit, pracovat na svojí postavě, abych vypadala víc jako sportovkyně. Výsledek nebyl úplně takový, jaký bych si představovala, ale udělala jsem všechno, co bylo v mých silách a podmínkách pro přípravu.
Ochota měnit a přizpůsobit svoje tělo a vzhled se u hereček a herců bere skoro jako samozřejmost. Ostatně i dnes jste na rozhovor přišla od kadeřnice…
Je to tak, kvůli další roli mi zesvětlovali vlasy. Do Kluci to vidí jinak než holky mi je naopak ztmavovali, v tom jsem se cítila víc sama sebou, takže jestli to půjde, možná se k té tmavší barvě zase vrátím.

Ve filmu Davida Ondříčka Kluci to vidí jinak než holky, který právě běží v kinech.
Jaké to je, když o vašem vzhledu rozhoduje práce?
Fyzické proměny mě baví, ale je pravda, že nová, jiná podoba nezmizí, když se vypne kamera. Jdete s ní pak i do svého osobního života, zůstává s vámi. Někdy je to malý rozdíl, ale jednou jsem měla kvůli roli černé vlasy a trvalou, a ta než odroste, trvá to. Teď to chvíli vypadalo, že půjdu kvůli roli úplně do blond, z toho naštěstí sešlo.
Mám ráda ten rozdíl mezi Denisou Barešovou herečkou a soukromou Denisou Barešovou. Když se to začne prolínat tak, že se ráno podívám do zrcadla a mám pocit, že nevidím sebe, je to zvláštní a vlastně ne úplně příjemné.
Dá se na to aspoň trochu zvyknout?
Částečně jo. Je to asi podobné, jako když máte pleť, se kterou nejste spokojená. Každý den se koukáte do zrcadla a přejete si, aby věci byly jinak. Někdy vás to trápí víc, někdy nad tím mávnete rukou, protože máte zrovna dobrou náladu. Možná doufáte, že se to časem zlepší, ale nejspíš to nepůjde hned. Tady se na sebe podíváte a víte, že takhle budete vypadat minimálně do konce natáčení. A je možné, že si na tu změněnou podobu prostě nezvyknete a musíte to vydržet.
Pojďme od vnějšího k vnitřnímu. Daří se vám oddělovat od soukromého života to, co vaše postavy prožívají?
Moje postavy se samozřejmě ocitají v nepříjemných situacích a prožívají těžké věciale zatím se mi nestalo, že bych se s tím pak musela potýkat doma. Do osobního života mi vstupuje spíš vyčerpání z práce.
Na natáčení na vás pořád někdo mluví, pořád na vás někdo sahá. Musíte se soustředit na text, být neustále v pohotovosti a zároveň zůstat vnitřně u sebe, protože pracujete s emocemi. Podobně je to v divadle. Když potom přijdu večer domů, venku už je tma a já potřebuju mít v bytě úplně zhasnuto, stačí mi světla lamp z ulice. Smysly mám tak rozvibrované, že víc nesnesu.
Bylo zrovna krásné jaro, svítilo mi světlo do oken a já nebyla schopná zvednout se z postele
V takovém stavu může být těžké usnout…
Mám s usínáním problémy. Když už usnu, jsem v pohodě, ale usnout je těžké. Paní Bovaryovou hrajeme v Národním divadle v blocích, několik dní po sobě, a já se potřebuju na každé další představení vždycky pořádně vyspat. Takže musím brát lék na spaní.
Všímám si, jak dlouho zůstává v těle adrenalin a stres. Když ten lék vyprchá a přestane fungovat, automaticky mě to probudí. I po sedmi hodinách spánku se tělo zase hodí do režimu pohotovosti. Vím, že to tak je, ale stejně mě pořád překvapuje, jak je to intenzivní.
Práce mi vstupuje do soukromí přes vyčerpání a tělo. Hlavou jsem se naštěstí v rolích nikdy neztratila, i když se to samozřejmě může stát.
Kdy bylo vyčerpání nejintenzivnější?
Po zkoušení Paní Bovaryové jsem snad půl roku pořád jenom ležela v posteli, pokud jsem zrovna nepracovala. Ne s depresí, ale s fyzickým vyčerpáním. To bylo asi před dvěma lety. Přibývala další a další divadelní práce a už pro mě bylo těžké všechno energeticky zvládat.
Můj osobní život neexistoval. Byla jsem jen v práci nebo doma, kde jsem se snažila vykurýrovat z nějaké nemoci. Protože když jste vyčerpaná, onemocníte snáz. Pamatuju si, jak bylo zrovna krásné jaro, svítilo mi světlo do oken a já nebyla schopná zvednout se z postele. Přijdou pak sice divadelní prázdniny, člověk si trochu odpočine, ale pak do toho naskočí nanovo.
Přišel okamžik, kdy jste si řekla, že takhle to dál nejde?
Když jsem letos na jaře znovu začala pociťovat vyhoření, poprosila jsem v divadle, aby mě vyřadili z několika inscenací. Měla jsem tam velké profesní výzvy, což je skvělé, ale vyžadovalo to obrovské množství energie. Začala jsem mít hokej v textech, už mi nedržely tak dobře v hlavě. Bylo to neudržitelné a jednou už jsem to zažila, nechtěla jsem to pokoušet znovu.
Měla jsem i strach vyjít na jeviště. Cítila jsem, že ztrácím fantazii, a strašně mě to bolelo, protože svoji práci miluju a chci jí dát ze sebe co nejvíc. Ale v tom množství to už nešlo.
Bylo nutné udělat radikálnější řez. Vyčerpání přichází postupně, je plíživé. Takže jsem se o sebe postarala pět minut po dvanácté, ale ulevilo se mi a teď se cítím mnohem líp. Divadlo neopouštím, ani ho opustit nechci. Jen ho potřebuju dělat s mírou.
Z třinácti až patnácti představení měsíčně se postupně dostávám řekněme na šest. To už je fajn. Budu na ně mít energii, udělám si pro ně prostor a budu z nich mít radost.
Pomohla vám tu hranici rozpoznat terapie?
Moje terapeutka mě upozornila, že ten stav, ve kterém se nacházím, je už za nějakou hranicí. A že jsem jí ho už jednou popisovala. Řekla mi: „Před rokem jste mi tenhle stav popisovala v květnu a teď už od ledna. Příští rok ho možná budete mít od listopadu. A co potom?“

Paní Bovaryová v pražském Národním divadle patří k jejím nejvýraznějším rolím.
Uhlídat a odhadnout, kdy udělat změnu, je těžké. To, co člověku jednou vyhovovalo, za dva roky nemusí platit. Věci se mění, já se měním. A chtěla bych dodat, aby se nikdo nebičoval za to, že podobnou situaci neodhadl dřív.
V šestnácti jsem si myslela, že touhle dobou budu jinde. Že budu žít plnokrevný rodinný život
V Národním divadle už tedy nejste v angažmá, ale zůstáváte jako stálý host?
Přesně tak. Potřebovala jsem povolit ten hlavní závazek. Nejdřív jsme se s vedením domluvili na kompromisu, snažili se mi vyjít vstříc, ale ještě než skončila sezóna, cítila jsem, že potřebuju zvolnit o mnoho víc, než jsem si myslela.
V angažmá se může stát, že jste zrovna neměla hrát, ale někdo onemocní, takže se musíte sebrat a jít alternovat, nebo dokonce jít hrát jiný titul. Člověk je pořád v pohotovosti. Bála jsem se taky dost o sebe – aby mě nevyřadila nemoc. Jakmile jsem cítila, že mi třeba jen trochu něco je, nikam jsem nechodila.
Dostávala jste se kvůli tomu do izolace?
Byla jsem pořád doma a přicházela o rodinné oslavy, zážitky s kamarády. Je mi třicet a třicítku teď slavilo i hodně mých kamarádů a já nechodila na jejich narozeninové oslavy. Bylo mi to strašně líto.
Když mi umřel děda, uvědomila jsem si, jak málo času jsem s ním ke konci trávila.
Věděla jsem, že je na tom špatně, ale nemohla jsem za ním jet, protože jsem měla představení. Nakonec odešel o prázdninách, a já se s ním tak mohla ještě vidět, mohla jsem za ním jet, protože jsem nehrála. Jindy by se to nemuselo podařit. Tohle k našemu povolání patří.
Zmínila jste třicáté narozeniny, které jste letos oslavila. Byl to pro vás zlom?
Bilancovala jsem spíš v devětadvaceti, říkala jsem si – co teď? V šestnácti jsem si myslela, že touhle dobou budu úplně jinde. Že budu žít plnokrevný rodinný život. Osud mě zavedl jinam, taky doba se šíleně změnila, toužím po jiných věcech.
Jsem šťastná tam, kde jsem. Neměla bych takovou kariéru, kdyby se můj život ubíral jiným směrem. A během všeho toho přemýšlení jsem došla k tomu, že se na následující dekádu strašně těším. Odmalička jsem chtěla být dospělá, je mi v tom dobře.
V dětství a dospívání vám tak dobře nebylo?
Jako bych to období nějak přeskočila… Možná jsem v nich nebyla moc přítomná, nebo mi v nich nebylo dobře, nevím. Rozhodně jsem nebyla vnitřně bezstarostná. A jsem vlastně hrozně ráda, že už mám za sebou i ta dvacátá léta.
Pro mě to bylo nejtěžší období. Člověk už je nějak hotový, ale začne narážet na věci, se kterými se musí vypořádat, ať už sám v sobě, nebo ve vztahu ke světu. Jsem ráda, že už tam nejsem.
Takže třicítka nakonec přišla spíš jako úleva?
Když přišla, bylo to super. Ale byla to cesta, než jsem k tomu došla. Teď mi dochází, že mi brzy bude jednatřicet, což zase začíná být trochu divné. (směje se)
Někdy samozřejmě dostávám strach z toho, jak čas ubíhá. Pamatuju si, jak mi před chvílí bylo dvacet – a za deset let mi bude čtyřicet. Můj život bude pravděpodobně vypadat úplně jinak. Nebo třeba stejně, co já vím. Ale nakonec jsem skončila u zvědavosti. Jsem strašně zvědavá, co se stane.
Co byste si do té další dekády přála?
Byla bych strašně ráda, kdybych začala dělat rozhodnutí rychleji a byla v nich pevnější. Teď to řeším docela intenzivně. Nemám ráda, když na mě leze pocit, že bych něčeho litovala. Většinou si říkám, že bych nic neměnila. I špatná rozhodnutí nebo věci, kterými jsem ublížila sobě nebo někomu jinému, se staly z nějakého důvodu. Spousta věcí mi může být líto, je a bude. Chtěla bych být přímější, netrápit se tolik hledáním možností, jak všem absolutně vyhovět.
Chci, aby lidi kolem byli spokojení. Jenže někdy to nejde. Někdy mám problém rozlišit, jestli to, za čím si stojím, už je moc, nebo je to na místě. Potřebuju se připravit na to, že když nějaké rozhodnutí udělám, musím zvládnout i reakci na něj, jakkoli může být nepříjemná. Takže bych chtěla méně zpochybňovat sebe a víc se chránit.
Když mám volné ráno, udělám si čaj, vezmu si ho do postele a pročítám si kuchařky
Chráníte se i tím, že veřejně skoro nemluvíte o svém soukromí, o vztazích?
Osobní život je pro mě tak svatý, že ho nemám potřebu sdílet, vědomě to nechci dělat. Chci mít kus něčeho svého, o čem nikdo neví. Myslím, že je to pro herce zdravé. Někomu může být příjemné, když o něm všichni vědí všechno. Mně vůbec.

Jako nekompromisní fotbalová rozhodčí Irča v seriálu Štěstíčku naproti.
Když jsme spolu dělaly rozhovor před pár lety, bavily jsme se mimo jiné o pečení. Máte na něj ještě čas?
Když mám čas, tak peču hrozně ráda. Miluju pečení hned z několika důvodů. Baví mě ten proces, kdy něco vzniká, baví mě to potom jíst a mám radost, když to dělá radost ostatním lidem. Nedávno jsem byla čtyři dny sama na chalupě. Měla jsem je záměrně vyblokované jako úplné volno, potřebovala jsem si urovnat myšlenky, byla jsem v přírodě a začínala se připravovat na nový projekt.
Po těch čtyřech dnech samoty přijeli moji rodiče, a já byla úplně blažená, že jim můžu na uvítanou upéct buchtu. Otevřeli dveře a první, co řekli, bylo: „Ježíš, tady to tak krásně voní!“ To jsou ty chvíle, které mě až dojímají, jak jsou krásné.
Kdysi vás lákalo věnovat se pečení profesionálně. To už je pryč?
Myslím, že by mě nejvíc bavilo vyvíjet recepty. Nechtěla bych se starat o gastronomický provoz, ale třeba vymýšlet recepty pro nějaký magazín, to by bylo super. Jenže vzhledem k tomu, jak funguje moje herecká práce, by na to aspoň zatím nebyl čas. Sama si recepty ráda pročítám. Miluju kuchařky a kupuju si je. Když mám volné ráno, udělám si čaj, vezmu si ho do postele a pročítám si ty kuchařky, to je ideální start volného dne. Mám ráda ten moment, kdy mě něco inspiruje nebo na něco dostanu chuť, chci si to udělat a těším se na to.
Vaříte stejně ráda jako pečete?
Vařím, ale ne že by mě to samo o sobě nějak moc bavilo… Nejvíc mě těší, když jdu na trh a pak můžu zpracovávat ty krásné, čerstvé potraviny, barevnou zeleninu. Jakmile začíná podzim, mám doma uvařenou pořád nějakou polévku. Polévka po představení je to nejlepší jídlo. Mívám hrozný hlad, ale jím třeba až v jedenáct večer, takže to chce něco lehčího, teplého, uklidňujícího… Miluju polévky i snídat.
Co jste v poslední době pekla dobrého?
Hodně jsem zpracovávala jablka a hrušky, dělala jsem různé koláče. Taky citronový chlebíček z kuchařky Sladké od Yotama Ottolenghiho (slavného izraelsko-britského šéfkuchaře). Tyhle chlebíčky bývají často suché a já ani moc nemusím citrusové příchutě, ale tenhle je strašně dobrý, vláčný. Chlebíčky mají navíc výhodu, že je upeču, nakrájím, zabalím a můžu někam přenést jednodušeji než dezerty s krémem nebo koláče. Nosím je ráda do divadla, v maskérně to vždycky udělá radost. Stejně praktické jsou na tohle sušenky.
Asi nejčastěji peču banánový chlebíček. Mám skvělý recept se zbytkovým kváskem, který je ještě ke všemu veganský, takže ho můžu udělat, i když nemám doma vejce. A nějaké přezrálé banány najdu doma skoro vždycky.
Mluvíte o tom s takovým zaujetím… Je to pro vás relaxace, prostředek k odpojení se od hektického světa?
To rozhodně. Miluju suroviny a ten pocit, že z nich něco vytvořím. I když si třeba jen natrhám bylinky na zahradě chalupy, zaleju je horkou vodou a mám nejvoňavější čaj. Ta chvíle, kdy se ráno na chalupě vzbudím, natáhnu na sebe mikinu, vyjdu na zahradu a tam sbírám ty dary, je až magická. Na začátku podzimu si ještě utrhnu dozrávající rajčata, rostou nám tam i houby a dokonce ještě pár malin.
To jsou ty nejlepší chvíle, kdy nikam nespěchám a vnímám jen krásu a dary přírody. Hezky pomaloučku, polehoučku. Takovými okamžiky vyvažuju bláznivý herecký život. A jsem na sebe teď přísná v tom, abych si je opravdu dopřávala.
Denisa Barešová v 5 bodech
- Narodila se 16. prosince 1995 v Praze.
- Na prknech Národního divadla se poprvé objevila jako jedenáctiletá v inscenaci Babičky Boženy Němcové.
- Vystudovala gymnázium a herectví na DAMU.
- Získala Cenu Thálie pro činoherní umělce do 33 let či Cenu divadelní kritiky za roli Paní Bovaryové.
- Nominaci na Českého lva má za výkony v projektech Kukačky, Podezření, Její tělo a Smetana.




