Článek
Vaši postavu Marty i její nejbližší sledujeme během pouhých čtyř dnů, je to malý výsek života. Dotvořila jste si sama pro sebe její obrázek?
Ano. Pro herce je nesmírně důležité si představit, co se v životě postav odehrálo předtím, jaké měly dětství, co je dovedlo až sem. Scénář jsem si četla opakovaně, skoro každý den během dvou měsíců, a začaly ke mně promlouvat jeho detaily. Jako když si znovu přečtete určitou knihu a nacházíte v ní nové věci.
Kým tedy je vaše hrdinka?
Martu jsem si vyložila tak, že má trochu despotického otce, s nímž si nerozuměla. Maminka jim brzy odešla, kvůli její rané ztrátě musela má postava rychle dospět.
Tatínek navíc nedával najevo emoce, což ji v dětství mohlo znejistit. A to ji možná dovedlo k tomu, že má malé sebevědomí, je submisivní a dostala se do vztahu, kterým zopakovala to, co zažila jako malá.
Ve scénáři byla jedna podstatná věta, která sice nezazní na plátně, ale pro mě je stěžejní: ‚Někdy se člověk musí vrátit domů, aby mohl jít dál.‘ Když se Marta v patové situaci vrací k tátovi, uzavírá tím jednu životní kapitolu.
Chce se tak postavit násilnému partnerovi, nenechat si od něj všechno líbit, i když to dělá skrytou formou. Nechce bojovat pomocí stejných zbraní jako její protějšek. Ví, že konflikt vede jen k dalšímu konfliktu.
Čím vás k hlavní roli přesvědčila debutující režisérka Evženie Brabcová, která předtím působila jako filmová střihačka?
Oslovil mě scénář, který napsala v tandemu s Anetou Slámou Honzkovou. Ani jsem neměla pocit, že jde o její prvotinu. S Janem Vlasákem, který hraje mého otce, jsme se shodli, že je krásný, hluboký a pravdivý.
Evženii jsme podpořili v tom, aby mu věřila. Už na kamerových zkouškách nám řekla, ať s ní máme trpělivost, protože jde o její první film. Stejně jako ona o sobě často pochybuji, ale neberu to jako slabost. Díky pochybnostem člověk hledá, zkouší a o něco se snaží.
Když pak první natáčecí den přišla, všimla jsem si jejího obratu o sto osmdesát stupňů. Byla silná, jako cyklista, který táhne celý peloton. Její obrovské nasazení od začátku do konce bylo obdivuhodné. Rozuměla všem složkám, pevně se rozhodovala a přesně věděla, co chce.
Trailer filmu Divočina (2026)Video: CinemArt
Film se věnuje i takzvanému prepperství, kdy se lidé připravují na možný kolaps společnosti. Slyšela jste o tomto fenoménu už dříve?
Názvosloví jsem neznala, ale věděla jsem o lidech, kteří budují bunkry, dělají si zásoby a tím se chystají na katastrofu.
Propadla jste někdy panice, třeba když začala pandemie nebo válka na Ukrajině?
Paniku se vždycky snažím zastavit, protože vím, že tím k ničemu nepřispěji. Trápí mě environmentální krize, znečištění planety nebo úbytek pitné vody, ale nechci tomu propadat. Zastávám se přírody, ať už skrze pomoc ekologickým organizacím, nebo svým nelaxním přístupem – tím, že dělám trochu víc než jen běžné třídění odpadu. Je těžké změnit okolí, ale vždycky můžeme začít u sebe.