Článek
Film Kluci to vidí jinak než holky vstoupil do kin 22. října. Jaký jste z něj měla pocit, když jste ho viděla hotový?
Dívám se na sebe hodně kriticky. Vždycky vidím strašně moc věcí, které bych udělala jinak. Už jsem si na to trochu zvykla, přijala jsem to jako součást své cesty, takže to ve mně nespouští takovou paniku jako dřív. Ale pořád si většinou říkám – sakra, tady jsem měla udělat radši tohle…
Tentokrát se mi ale stalo, že jsem opravdu sledovala film a nezaměřovala se tolik na sebe, děj mě vtáhnul a pohltil. Samozřejmě jsem si i tak všimla nějakých místeček, kde jsem mohla hrát jinak, ale celkově to nebylo o mně.
Co jste při sledování prožívala?
Dojetí a soucit se všemi těmi postavami. V jejich příbězích a prožívání jsem cítila autentičnost a hloubku.
Naši generaci silně zasáhli Samotáři (2000), které stejně jako film Kluci to vidí jinak než holky natočil váš manžel David Ondříček. Oba filmy spojuje melancholie a bolest, kterou nám přinášejí vztahy, ale zároveň schopnost udělat si z toho všeho trochu legraci. Vidíte tuto příbuznost i vy?
Úplně. A právě tahle linka mě těší. Myslím si, že vztahy jsou nejdůležitější věc. Všechno v životě se odehrává kolem nich a všechno, co člověk prožívá, jeho vztahy ovlivňuje. Je to složitý svět, který přináší spoustu radosti i bolesti.
Samotáři byli o vztazích, o hledání lásky. Stejně jako je tenhle nový film o hledání lásky a pocitu osamělosti, přestože je člověk obklopený lidmi. A zároveň je tam něco, co mám hrozně ráda jak v životě, tak v umění: i v těch nejvážnějších, nejbolestnějších situacích je tenká linka mezi tím, co je bolavé, a tím, co je směšné nebo srandovní. Líbí se mi, že ten film balancuje na téhle hraně a občas se překlopí na jednu stranu, občas na druhou. Stejně jako je to v životě.
Ve filmu Kluci to vidí jinak než holky hrají s Jaroslavem Pleslem manželský pár.
Mluvila jste manželovi do scénáře? Konzultoval ho s vámi?
Myslím si, že jeho původní idea byla ho s námi herci konzultovat, a já jsem mu pak do toho mluvila moc. (směje se) Ale tomu se prostě nejde ubránit, protože se známe a jsme zvyklí spolu debatovat. Když režiséra neznám a cítím k němu respekt, mám přece jen větší zábrany říkat mu věci naplno. Což neznamená, že bych neměla respekt k Davidovi. Respektuju ho, ale je mi blízký, a tím pádem je pro mě snazší mluvit s ním naprosto otevřeně. Samozřejmě je to úskalí, ale může to být i pozitivum.
Hodně jsem bojovala o postavu Kamily, kterou ve filmu hraju. Do jiných věcí jsem mu nekecala, ale u ní jsme řešili vyznění určitých věcí i to, jak se stanou nebo nestanou. Nakonec na mě dal. Musela byste se zeptat Davida, jak to hodnotí zpětně, ale já si myslím, že to bylo dobře.
Těžké chvíle nabízejí člověku mnohem víc možností někam se posunout, než když je jenom pohodička.
Pracovali jste spolu už několikrát. Bylo to tentokrát jiné? Vstupovala vám práce na vztahovém filmu víc do osobního života, nebo už máte osvědčené postupy, jak si ji nenosit domů?
Vstupovala a nemám osvědčené postupy. (směje se) Ale myslím si, že to nebylo ani tak tím, že je film vztahový, jako tím, že scénář napsal David úplně sám, a tím se pro něj stal osobnějším. To, že mu do něj mluvíme a máme kritické připomínky, obzvlášť já, pro něj asi bylo bolavější.
Já jsem zase na určitých věcech trvala, a protože jsem beran, mám někdy tendenci nevnímat delikátnost situace. Takže se tyhle dva faktory potkaly a vytvořily třaskavou směsku. Myslím, že naši kolegové byli občas překvapení, jak ta naše spolupráce vypadá. (směje se)
Nás to samozřejmě stálo pár napjatých situací i doma, protože já to prostě neumím oddělit, ale určitě jsme se díky tomu zase něco naučili. Těžké chvíle nabízejí člověku mnohem víc možností někam se posunout, než když je jenom pohodička.